Z potemnělé oblohy se řinul déšť. Kupecká karavana vozů postupovala po lesní cestě pomalu. Kola místy zapadávala do rozbahněného povrchu, koně nervozně ržáli a neklidně sebou cukali. Vozkové je přesto dál pobízeli kupředu. Chtěli být z lesa co nejdříve pryč. Bláhová snaha o zkratku je zavedla do tohoto lesa a náhlá bouře vše ještě zkomplikovala. Všichni litovali, že nejeli raději dál podél pole. Možná by do města dorazili později, ale za to bezpečně. Teď postupovali stále více zabahněnou lesní pěšinou a nikdo si nebyl jistý, kde právě jsou. Možná se naopak vzdálili od naplánované trasy. Kdyby alespoň přestalo pršet. Potřebovali se vymotat z toho lesa.
Vůz, který jel v čele karavany, se nyní zastavil. Celá kolona povozů zůstala po chvíli stát. Vystresovaní koně se ozývali čím dál hlasitěji, přesto dál nemohli. S prvním vozem něco bylo. Jedno z jeho kol zapadlo do rozbahněného povrchu cesty příliš hluboko. Koně, co ho táhli, byli nervozní ještě více, než ti ostatní. Několik chlapů se snažilo s vozem pohnout a vyprostit kolo z blátivého sevření.
Johana vykoukla z pod plachty. Snažila se zjistit, co se děje. Cestovala v posledním voze ještě se dvěma dalšími dívkami, které společně s ní měly ve městě nastoupit jako posluhovačky.
„Něco se stalo ve předu,“ promluvil vozka. „Asi tam zapadli. To nám ještě tak scházelo. My se z tohohle lesa snad nevymotáme.“
„Ale vypadá to, že bouřka už slábne,“ odvětila Johana.
Skutečně, hromy se již nějakou dobu neozývaly a déšť byl také o poznání slabší. Po několika minutách pršet téměř přestalo. Obloha se pomalu protrhávala. Kolo vedoucího vozu se podařilo konečně vyprostit. Kolona se dala pozvolna do pohybu.
Obloha však mezitím opět potemněla. Drobné krůpěje vody se změnily na vydatný déšť. Už sice nehřmělo, přesto však zamračenou oblohu prosvětlovaly zvláštní záblesky. Byly to vlastně kulovité body doprovázané světelnou čárou, jenž mířily z mračen k zemi. Když zmizely, ozvaly se dunivé rány a otřesy. Některé z ohnivých koulí prosvištěly přímo nad cestou a svou dráhu ukončily za dunivého otřesu někde za lesem. Koně to vyplašilo k smrti. Spřežení se pak nezadržitelně řítila a po chvíli se vozy dostaly na cestu vedoucí z poměrně prudkého svahu. Vozka posledního vozu se snažil koně ukočírovat, ale bez výsledku.
„Děvčata, vyskočte!“ vykřikl. „Tak rychle, tohle bude zlý.“
Johana společně s Marikou a Elenou odhrnuly plachtu a po krátkém zaváhání opustily vůz. Ihned se celé ocitly v bahně. Snažily se vstát, ale opětovně na kluzkém povrchu padaly a nechtěně se nořily do rozbahněné cesty. Vozka se také pokusil vyskočit. Vůz už ale nabral značnou rychlost. Tělo nebohého muže jen plesklo o strom a bezvládně dopadlo do bláta. Marika vykřikla. Naštěstí se však jí i Eleně s Johanou podařilo vymanit z blátivého povrchu a doplazit se do podrostu lesních velikánů.
Vozy teď za rachotu, nervozního řehtání koní a zoufalého křiku lidí, uháněly ze svahu. Některé povozy se zcela uvolnily ze spřežení a svou pouť končily prudkým nárazem do jednoho ze stromů. Další vozy zběsile poplašení koně dál unášeli pryč. Les zde končil, stromy se rozestupovaly a následoval skalnatý sráz. Lidé z vozů vyskakovali. Někteří to nestačili. Ti, kterým se to povedlo, však skončili pod kopyty koní a koly vozů, co se řítily za nimi. Praskaly kosti, ozýval se šílený křik. Některé vozy se převrhly ještě než dorazily ke srázu. Většina vozů se pak i s koňmi zřítila do propasti. Na jejím dně se mísila těla koní a lidí s troskami vozů a nákladem zboží. Vyčiněné kožešiny, drahé látky a truhlice se šperky, se povalovaly mezi umírajícími zvířaty i lidmi. Ze shora skrz kamenitý převis, se na ně řinulo řídké bláto vyplavené deštěm z cesty.
Vyděšené dívky postupovaly lesem. Už nepršelo tak intenzivně. Všechny měly jen prosté ošacení, nyní ještě značně zašpiněné od bláta. Johana navíc předtím na rozbahněné cestě ztratila obě boty. Prodíraly se mlázím a nevěděly, co vlastně dělat. Bylo jim jasné, že povozy neskončily dobře. Chtěly by ostatním pomoci, zatím však měly dost práce samy se sebou. Les je zcela pohltil.
„Tamhle je nějaká světlina,“ řekla Johana, „Zkusíme tam dojít.“
Všechny tři postupovaly s nadějí, že se les před nimi konečně rozestoupí a propustí je ze svého království.
„Holky, co myslíte, že to bylo?“ vyslovila nesměle se zjevným strachem Elena. „Myslím ty… ty ohnivé koule.“
„Snad padající hvězdy,“ řekla Johana. „Slyšela jsem, že někdy z nebe padají hvězdy.“
Teď promluvila Marika: „Jenže, když padá hvězda, máš si něco přát. Tohle nás málem zabilo všechny.“
„Holky, já nevím co to bylo,“ řekla opět Johana. „Musíme se dostat z tohohle lesa a pak najít nějakou pomoc. Někoho, kdo to tady prohledá. Někteří to přece museli přežít a budou potřebovat pomoc.“
Dívky se blížily ke světlině. Z pravé strany uslyšely nějaké frkání. A znovu. V hustém křoví opodál, se pohnulo něco velkého a tmavého. Zapraskaly větvičky a ozvaly se další zvuky, jako když něco těžce oddychuje.
„Proboha, co to může být?“ zatřásl se hlas vyděšené Eleny.“
„Pst, tiše!“ ozvala se opatrně zastřeným hlasem Johana. „Raději se nikdo nehýbejte!“
Tmavé tělo v křoví se opět pohnulo. Ozvalo se zařehtání, husté větve se rozestoupily a před překvapené dívky vyběhl černý kůň. Byl to jeden z těch, co se uvolnili ze spřežení ještě před srázem. Do široka rozevřenýma vyděšenýma očima dívky pozoroval, jako by se chtěl ujistit, kdo před ním stojí. Jeho tělo bylo plné oděrek od větví a mlází. Otočil se na stranu. Na levém boku měl tři dlouhé, lehce zahnuté škrábance. Vypadalo to, že rány jsou dost hluboké. Tohle těžko mohly udělat větve.
„Co to, sakra...“ vydralo se z úst Johaně.
Kůň se znovu pootočil a chvíli si dívky prohlížel. Lesem projel podivný jek, který nepříjemně podráždil ušní bubínky. Kůň sebou prudce trhl. Dívkám se leknutím málem zastavilo srdce. Zvíře zařehtalo a dalo se na zběsilý útěk. Dralo si cestu mezi porostem. Ještě nějakou dobu byly slyšet zvuky, které u běhu vydávalo. Ty náhle ustaly. Opět se rozprostřelo ticho. Jen kapky deště nesměle si probíjející cestu korunami stromů, dotvářely kulisu lesa. Do chvíle, než se znovu ozval ten jekot. Dívky v hrůze běžely lesem. Nebyl čas na to, aby si vzájemně kladly otázky nebo se utěšovaly. Chtěly za každou cenu utéct. Když se před nimi otevřel široký průchod na lesní mýtinu, zjistily Johana a Marika, že Elena někam zmizela.
„Proboha, kde může být?!“ vykřikla Marika.
„Musíme z lesa!“ ozvala se rázně Johana. „Musíme, rychle, pojď.“
Vyběhly na mýtinu. Ta však nebyla příliš velká. V okruhu několika desítek metrů ji obklopoval les. Nevěděly kudy do něj zase vběhnout, aby se z něj konečně vymanily, kde by se za zelenou stěnou mohla nacházet cesta nebo rovnou otevřené prostranství.
„My se z toho lesa nikdy nedostaneme,“ naříkala Marika se slzami v očích.
Johana se snažila zachovat si chladnou hlavu, i když to v tom všem rozčílení moc nešlo. Přesto se snažila, jak jen mohla.
„Tamhle se zdá les řidší,“ řekla. „Mohl by tam už končit. Zkusíme tamtudy proběhnout.“
Zoufalá Elena mezitím bloudila v hustém porostu. Nemohla se z lesního zajetí vymanit. Předtím, když všechny běžely ke světlině, špatně došlápla na kotník a zpozdila se za ostatními. Pak před sebou na okamžik spatřila podivnou šedou postavu. Netušila co to bylo, ale kůň to rozhodně nebyl. Lekla se, dala se nalevo a po chvilce se ztratila. Nyní, celá odřená od větviček, si prodírala cestu a doufala, že se konečně dostane na nějaký otevřený prostor, nebo že se alespoň shledá s dívkami. Zavolala by na ně, bála se však, že by ji uslyšelo i to, co vydávalo ten jekot a co pravděpodobně zahlédla.
Rozhrnula jedlové větve a vešla na trochu otevřenější prostor. Mýtina to sice nebyla, stále se nacházela v náruči lesa, ale byla ráda, že se už nemusí prodírat houštím. Snažila se uklidnit. Přemýšlela o všech možných verzích toho, co se tu dělo a stále doufala, že se odsud dostane živá. Mezi stromy však opět proletěl ten jekot. A po krátké chvíli následoval další. Jako by ji snad někdo nebo něco chtělo nahnat takovou hrůzu, aby se dala na další útěk. A to se také povedlo. Dlouho to nevydržela a běžela mezi stromy nedbajíc větví, jež ji bolestivě šlehaly do tváře. Namožený kotník ji však bolel natolik, že se po chvíli musela zastavit. Jekot se už neozýval, za to ze vzdáleného prostoru zaduněl odporný řev.
Tiskla se ke kmeni borovice a téměř nedýchala. Srdce ji divoce bilo. Ze křoví za borovicí zase vycházelo tlumené vrčení. Ať tu s ní v lese bylo cokoliv nebo kdokoliv, muselo jich být víc. Vrčení ustalo. Řev ani jekot se neozýval. Po nějaké době se osmělila, odlepila se od borovice a udělala několik kroků. Ušla však jen krátký úsek, když za sebou uslyšela praskot větvičky, jak na ní něco došláplo. Vteřinu zaváhala a pak se prudce otočila. Uviděla rozšklebenou tlamu plnou dlouhých špičatých zubů. Následoval Elenin výkřik. Kapradí u kořenů stromů se třísnilo čerstvou krví.
Marika i Johana slyšely křik nebohé dívky. Také předtím slyšely ten řev a jekot a věděly, že ji už nemohou pomoci. Samy se bály o své životy. Byly čím dál víc vyděšené. Běžely mezi stromy, jenž se zde rozestupovaly. Vypadalo to, že okraj lesa se konečně blíží. Když chtěly přeběhnout po mírně zvlněném terénu, mihlo se před nimi několik šedě lesklých postav. Obě vykřikly a v panice se nechtíc rozdělily.
Marika zůstala stát jako opařená. Před sebou viděla několik pitoreskních tvorů. Nebyli o mnoho větší než člověk, ale měli nějak moc končetin a nesmírně špičaté hlavy. Nezmohla se už ani na výkřik, moc by ji vysiloval. Jen se teď začala ploužit podrostem a zoufale doufala, že se těm příšerám ztratí z dohledu. Opět se zastavila. Raději nepohnula hlavou, přesto neodbytně cítila něčí přítomnost. Ve zlomku vteřiny ji zezadu za každou paži chytily dvě tříprsté pracky a prudce ji zatáhly do houští.
Johana slyšela její vykřiknutí. „To ne,“ zoufala si. „Bože, pomoc, prosím.“
Už byla téměř na kraji lesa. Mezi stromy se však pohybovaly šedé postavy a přibývalo jich. Zatím neútočily, jen se k vyděšené Johaně stále více přibližovaly a zároveň ji obklopovaly. Neměla kam utéct. Bála se ty tvory si pořádně prohlédnout. Raději na chvíli zavřela oči a doufala, že ty příšery zmizí, že je to všechno jen hodně zlý a divoký sen. Oči otevřela, tvorové byli už těsně u ní. Vykřikla, ucítila na svém těle dotyky a ztratila vědomí.
Když se probrala, už nepršelo. Malátně se zvedla z vlhkého jehličí. Měla nějaké oděrky od větví, oděv byl hodně potrhaný, ale jinak žádné větší zranění neutrpěla. Nevěděla proč ji ti tvorové neublížili. Chtěla se dostat do bezpečí. Les zahalovalo houstnoucí šero, večer se nachyloval. Zamířila k terénnímu zvlnění s několika stromy, mezi kterými ještě prostupovalo světlo. Konečně vyšla z lesa. Rozprostírala se před ní svěže zelená louka. Její bosé, do krve sedřené nohy se ocitly na mokré trávě, což ji dělalo dobře.
Šla po louce a brzy před sebou spatřila jakýsi malý, zřejmě nepříliš hluboký kráter. O několik desítek metrů vedle byl další. Kdoví, kam všude ty objekty dopadly. Bála se k těm místům přiblížit. Raději šla na druhou stranu. Než přešla přes louku, zahalila krajinu noc. Mračna se však mezitím protrhala, obloha se vyčistila a měsíc, jenž se po soumraku na nebesa vyhoupl, jasně zářil.
Louku vystřídalo pole, které ubíhalo v mírném svahu a jehož prostředkem se táhla pěšina. Prostor mezi loukou a polem ještě přepínala další, o něco širší cesta. U rozcestí se tyčil kříž se sochou Krista. Johana se u božích muk na chvíli zastavila. Musela dát odpočinout ztěžklým nohám i celému znavenému tělu. Posadila se na zem doprostřed cesty a dívala se na Krista. Krajinou se nesl vzdálený hlas zvonu. Vesnice s kostelem musela být ještě daleko. Přemýšlela, zda má jít širší cestou nebo raději projít polem. Zdálo se, že zvon zní spíše odněkud, kde končí pole. Sebrala tedy trochu sil, zvedla se a vydala se polní pěšinou.
Než došla na její konec, zvonění zcela ustalo. Bála se, že šla špatným směrem, ale předtím si byla téměř jistá, že se zvon ozýval odsud. Kousek od okraje pole stála chalupa. Z okýnek se nesvítilo. Nikdo nezapálil petrolejku.
„Je tam někdo?“
Osmělila se ke stavení přiblížit. Na chatrném plaňkovém plotě byl v záři měsíce vidět cákanec krve. Chytila se za ústa a běžela od chalupy pryč. V dálce zářilo světlo. Čím více se k němu přibližovala po nyní poměrně široké cestě, po níž zřejmě normálně jezdily i povozy, tím bylo světlo jasnější. Brzy před ní stál kostel. Ves nacházející se za ním byla ztichlá, neozýval se hlas lidí ani štěkot psů. Došla až ke kostelu. Zdálo se, že za jeho masivními dveřmi nějací lidé mluví. Vzala za ně, ale byly uzamčené.
„Prosím vás, pomozte mi někdo.“ Od vesnice se ozval ten příšerný jekot, který slyšela v lese. „Pro smilování boží, pomozte mi prosím. Otevřete, no tak.“
Za dveřmi se někdo dohadoval. Nakonec cvakl zámek a dveře se otevřely.
„Pojď dál, nebohé děvče,“ řekl kněz a pokynul jí. „Jsem otec Ignác. Temné mocnosti útočí na náš svět, hledej pomoc v domě božím.“
V kostele se nacházela trochu nesourodá skupinka lidí. Vedle jasně patřičného kněze, zde byl také učenec z daleké Prahy, mladý vojenský zběh a postarší žena z vesnice, která byla ještě více vyděšená než Johana.
„Všichni jsou mrtví, všichni… všichni...“ drmolila si žena pro sebe. Seděla přitom na kostelní lavici a dívala se na oltář. Místo modlitby však stále opakovala: „Všichni jsou mrtví, všichni.“
Johana se na ni s hrůzou podívala, poté se otočila na kněze. „Otče, co se to děje? Co jsou zač ty… ty bytosti?“
„Musí to být padlí andělé, dívko. Bůh je jistě seslal z nebes jako trest za hříchy lidí.“
„Otče, už toho nechte!“ ozval se muž s pěstěným knírem a pootočil se k Johaně. „Já jsem Bartoloměj Janků. Tohle nám tady opakuje celou dobu.“ Pojď, posaď se a pij. Je to obyčejná voda, ale udělá ti dobře.“ Podal ji láhev a podíval se znovu na kněze. „Otče Ignáci, nejsou to žádní andělé pomsty, ani padlí andělé a ani démoni z pekel. To co se děje je hrůza, ale musí to mít vědecké vysvětlení.“
„Nemysli si, že víš všechno, učenče Janků!“ obořil se kněz. „Těžko vysvětlit ohnivý déšť a následný útok lidožravých bestií, než nadcházející apokalypsou.“
„Ty světelné čáry byly způsobeny průletem nějakých objektů,“ pokračoval Bartoloměj. „Řekněme, jakýchsi oválných nebo spíše kulatých dutých kamenů, které přiletěly z hvězdného prostoru. Z vesmíru.“
„Nemluv nesmysly!“
„Ale otče, přece sám víte, že z nebes občas padají létavice.“
„To ano, ale tohle...“
Bartoloměj ho přerušil: „Ano, tohle musí být něco jiného. Spíše nějaké zvláštní schrány, ze kterých po dopadu vylezli ti… ti tvorové.“
„To je rouhání!“ zdůraznil kněz. „Hledáš pomoc v kostele a zpochybňuješ boha!“
„Ale já ho přece nezpochybňuji, to v žádném případě. Jen říkám, že tohle jsou tvorové z jiného světa.“
„Nechte toho, oba dva,“ řekl rozlobeně mladík v zašpiněné uniformě. „My jediní jsme přežili, všichni v okolí jsou mrtví a vy se dohadujete, co to způsobilo. Teď už je to jedno.“
„Ty raději mlč, dezertére,“ odsekl Bartoloměj. „Tebe beztak bude čekat soud a pak nejspíš šibenice nebo zastřelení, v lepším případě vězení.“
„Musíme všichni činit pokání,“ řekl kněz. „Snad pak bůh odpustí celému lidstvu. Musíme se všichni kát. Kajte se!“
Hodiny ubíhaly. V okolí kostela panovalo smrtelné ticho. Občas ho jen pročísl jekot nebo dunivý řev.
„Nebojte se a věřte,“ promluvil kněz. „Do kostela se neodváží, do domu božího, ne.“
Bartoloměj se smutně podíval ke dveřím. „Bojím se, že je nezastaví nic. Vlastně se divím, že nás tady nechali na pokoji tak dlouho.“
Johana seděla na lavici. I když byla maximálně vyčerpaná, strach a rozrušení ji nedovolily usnout. Nikomu z nich. Ani jim nevyprávěla o karavaně a o tom, co se stalo v lese. Neměla na to dost sil a ani to nemělo cenu. Každý z nich prožil něco podobného, než našel útočiště v kostele. Žena byla svědkem útoku příšer na vesnici a jen díky tomu, že se v tu chvíli nacházela na jejím okraji, podařilo se ji utéct. Bartoloměj viděl ohnivé koule a slyšel nářek lidí, když na ně tvorové pak útočili. Mladík před časem dezertoval z armády, toulal se po krajině a toho odpoledne, když se chtěl před deštěm někam schovat, viděl jak z děr vzniklých po nárazu vylézají podivné agresivní bytosti.
Nadcházelo ráno. Lunu vystřídalo slunce, jehož kotouč pomalu vyplouval nad zalesněné hřebeny. Tvorové se k hrůze lidí v kostele, ozývali čím dál častěji. Už skončili s hodováním na ostatcích zabitých vesničanů a začali obklopovat kostel. Stále více šedých postav se k němu přibližovalo, přicházely ke dveřím a některé se drápaly po jeho zdivu.
„Pryč, obludy pekelné, pryč!“ křičel kněz.
Tvorů ale přibývalo. Ještě potřebovali trochu lidského masa. A nejen to. Dlouhou cestu na Zemi neabsolvovali jen kvůli kořisti. Měli i jiný cíl.
Mozaikovým oknem za řinčení skla proletěl šedý tvor se dvěma páry rukou. Žilnatýma nohama doskočil na podlahu. Temeno hlavy měl značně protažené, po stranách lemované rohovitými výrůstky a zakončené jedním dlouhým rohem. Tři páry očí měly dobrý přehled o prostoru kostela a všech přítomných. V rozevřené tlamě se zlověstně blýskaly dlouhé zuby. Do kostela vnikali okny a nyní již i proraženými dveřmi, další a další tvorové. Nastal obrovský zmatek. Ozýval se lidský křik i odporný řev a trhání masa.
Ani nevěděla jak, ale podařilo se Johaně z kostela vyběhnout. Nyní dost zmatená postupovala zpustošenou vesnicí. Místy byly cákance krve a povalovaly se kusy lidských končetin. To už ale příliš nevnímala. Celá se opotila a bylo ji stále divněji. Nakonec se skácela k zemi, zůstala však při vědomí. Tvorové ji mezitím došli. Rozestoupili se kolem ní, ale neútočili. Netušila, proč si vybrali zrovna ji, ale měli s ní jiné plány. Před tím v tom lese s ní museli něco udělat. Něco do ní vložili.
Johana ležela na zádech, vyděšeně valila oči a oběma rukama se držela za břicho. V bezmezné hrůze cítila, jak v jejím těle pulzují jakési zárodky. Ona se neměla stát potravou. Ona měla být líhní.
