„Cink“, ozve se nade mnou malý zvoneček a k zemi se začnou snášet smítka prachu. Vcházím do antikvariátu na Malé Straně. Do nosu mě okamžitě praští omamná vůně starých knih. Z plných plic nasávám to aroma. „Přejete si?“
Hlas patří klukovi za kasou. Je asi v mém věku. Je vysoký a na bradě mu raší třídenní strniště. V očích má pletence popraskaných žilek a pod nimi tmavé kruhy. Vlastně vypadá trochu jako já, jen více unavený. S tázavým výrazem odtrhne oči od malé knížky v jeho rukou. Je vázaná v hnědé popraskané kůži a v rozích má nabité stříbrné cvočky.
„Sháním něco od Stephena Kinga“, řekl jsem. Věděl jsem, že police s jeho knihami je úplně vzadu, a tak jsem ani nereagoval na jeho natažený ukazovák. Polštářky prstů jsem přejížděl po hřbetech knih, až jsem se zastavil u knihy „To“. S lehkostí jsem svazek vytáhl a nesl si ho k pokladně. Cestou jsem posbíral ještě dvě knihy mé osobě prozatím neznámých autorů.
„Bude to za 160“ řekl a podával mi knížky v plastové igelitce. Do ruky jsem mu vysypal drobné a natáhl se pro tašku. Kostnatá ruka sevřela tu moji v drtivém objetí. „Dávej pozor na detaily. Ty jsou mnohdy podstatnější, než celek.“ Moje lehce odkrvená ruka se mu vymanila ze sevření. Zvonek nade mnou znovu zacinkal a já se zmatený, s nasazenými sluchátky, v dešti vracel domů.
***
„Co to má být?! Vždyť ty se vůbec neučíš! To chceš skončit jako nějaký popelář, nebo co?“
„Je to dva mínus. Nejlepší známka ze třídy“, říkám s klidným hlasem a otáčím se na patě. „Neotáčej se ke mně zády, když s tebou mluvím!“, křičí stále. S povzdechem se vracím zpátky. „Takhle to teda dál pokračovat nebude. Od teď máš zákaz vycházet z domu. Budeš dělat všechny domácí práce a zabavuju ti všechny tvoje knížky, dokud si známky nezpravíš.“ Konečně ztichne. Dál pokračuje naše hádka jen očima. Vzdávám se, třísknu za sebou dveřmi, a co nejrychleji schovám pod postel igelitku s dnešním pokladem.
Celý večer mě koutkem oka pozoruje. Když se jde umýt, vytáhnu si z šuplíku snickersku, která jen chabě nahrazuje mou večeři.
V osm hodin se odebírám do postele se slovy, že jsem unavený. Nechá mě být. Když se ujistím, že nestojí za dveřmi, zalézám pod peřinu a opatrně vytahuji knížky z tašky. Ve světle malé baterky se zaleskne stříbrný cvoček a já zpod hromady vyndávám knihu v kůži. Tuhle jsem si rozhodně nekoupil. Nejspíš mi ji ten divný prodavač omylem přibalil do tašky. Zítra tam zajdu a knížku mu vrátím.
Pozorně se dívám na ten neobvyklý obal. Kůže je měkká, béžové barvy a dokonale obepíná desky svazku. Na první straně se kudrlinkovým písmem vyjímá jen jedno slovo: Katerin.
Byl to deník. Inkoust se vyjímal na starých zažloutlých stranách přímo dokonale. Písmo mě tak zaujalo, že jsem bezmyšlenkovitě začal hltat očima první řádky:
„Dnes. Tak obyčejný den a přesto zvláštní,
přišlo to ke mne znenadání.
Ta neukojitelná touha, zaleskla se ve tmě,
jak kdyby sám ďábel přišel ve snu ke mně.
Ta krásná, karmínová červeň mezi prsty protékajíc,
ty kapky všude po podlaze na bílém sametu se vyjímajíc.
A ten nůž, ve svitu svíce,
havran na okenním rámu bdíce,
viděl vše, co se tu stalo.
Slova dítěte mé uši dralo.
Teď ticho a nekonečná chvíle,
než sůl v řezné ráně nabere na své síle.
Saténem omývám slzy toho,
jež způsobil srdci mému mnoho.
Bolest uniká a svíce plamen,
rozloučí se s duší, s klamem…
„Vstávej, odvezu tě do školy“, křikne vztekle a hodí po mně krabičku se svačinou. Nasoukám se do kalhot a do školní tašky si přibalím deník.
S hlasitým bouchnutím zavřu dveře od našeho auta. Je to stará škodovka, co pamatuje, když ještě v Česku vládla totalita. Jiné auto si nemůžeme dovolit. Máma je spisovatelka. Občas nějakou tu knížku přeloží, a to většinou, když jí řeknou, že její básně nejsou dost dobré, aby někoho zaujaly. „Po škole půjdeš okamžitě domů, slyšíš?“ „Jo“, odseknu a vylezu z auta. Čekám, až za zatáčkou ztratím z očí zprohýbaný nárazník.
Sníh mi křupe pod nohama. Kráčím vstříc své dávné a jediné přítelkyni. Léty oprýskaná dřevěná lavička mi poskytla bezpočet nocí útulnou náhradní postel, a strom nad ní střechu nad hlavou. Tohle je jediné místo, kde se člověk jako já může cítit šťastný. Dřevo pode mnou něžně zapraská, když si sednu. Nohy vyhoupnu nahoru a zády se opřu o stoletou lípu. Nedočkavě strhávám batoh z ramen, a jako lev útočící na kořist vytahuju zpoza učebnic Kateřinin deník.
„Zas ten sen a zase tady,
tělu odřezávám jeho vady.
Nacházím podstatu člověka, jež každý hledá,
divím se, že je tak bezbarvá, tak bledá.
Strhávám z těch schránek hrozných kusy kůže,
křik a žár ohně mnoho zmůže.
Pomalu, jak vánek lehce,
přikládám na rány křehce,
rozžhavená železa, tak ohnivá, tak zářivá,
hned na to čerstvě napadaný sníh, já milostivá.
Prosí a modlí se přesto,
jak ctihodné a milé je tohle mé gesto!
Na oltář svítí okenním sklem měsíc..“
V břiše mi hlasitě zakručelo. Loučím se s tímto, světem zapomenutým, místem a šoupavým krokem spěchám k městu. Ve stánku si koupím bramborák a vydávám se k místní knihovně. „Poplatek se účtuje od hodiny. Za každou se platí 20 korun“, mluví na mě zpoza kulatých brýlí stará knihovnice. Na pultík položím dvě tmavě hnědé mince a spěchám ke stolku s počítači. Do vyhledávače nedočkavě píšu Kateřina z Komárova. Vybafne na mě článek: „Hradní vražedkyně, skvrny v českých dějinách“.
„Kateřina z Komárova provdaná Bechyňová z Lažan byla českou obdobou Čachtické paní. Své oběti často zaživa stahovala z kůže, trhala jim maso a řezné rány sypala solí. Dále se mluví o polévání ledovou a vroucí vodou a pálení svalů vařícím máslem.… Panovnice se přiznala pouze ke 14 vraždám. Milovnice poezií vraždila i za mírné přestupky, týrala i své vlastní děti. Dochováno je z jejího života pouze pár útržku. Mezi nimi je i jedna z výpovědí hradního sluhy. Podle něj měla mít den před vykonáním popravy krvavě rudé oči. Typické pro ni měly být také znaménka ve tvaru pěticípé hvězdy rozseté po celém těle, jedno vypálené do kůže za každou vraždu…“
Chloupky na krku se mi zježily. Ty znaménka. Dokonale jsem si je uměl představit. Jedno má na hřbetě ruky i moje matka. „Ale co. Přece by nepřežila 5 století“, uklidnil jsem se. Matka byla krutá, a ne, že ne. Ale neublížila by ani mouše. Snad.
Zvony odbily druhou hodinu. Čas vrátit se do klece. Cestou jsem se díval do výloh, až jsem se zastavil u antikvariátu. Za pokladnou stála Marie. Hubená paní středního věku, které nad horním rtem rostl knírek. Úlevou jsem si oddechl. Knížku si tak možná stihnu dočíst. Začal jsem přemýšlet, jak se ke mně vlastně ten pět století starý životní zápisník mohl dostat, když za mnou Marie vyběhla na ulici.
„Tomáši, počkej na mě chviličku“, kulhala na jednu nohu, tak jsem k ní popošel blíž. „Včera jsem musela zavřít, byla jsem v nemocnici ale knížky, co by se ti mohly líbit jsem ti odložila, tak až půjdeš zase kolem tak se pro ně můžeš stavit.“ Koukal jsem na ni jako na zjevení. Zavřeno? „Jo a ještě něco. Ráno tady přišel nějaký tvůj kamarád a nechal tu u mě tohle“, natahovala ke mně ruce s obálkou. Chytil jsem ji konečky prstů a otáčel ji na všechny strany. „A nevíte, kdo to mohl být?“, ptal jsem se zvědavě. „To nevím“, sklopila smutně oči, „ale byl vysoký, měl černý kabát…jo, a hrozně červené oči“. Víc jsem vědět nepotřeboval. Byl to ten kluk za pokladnou. Ale odkud věděl, jak se jmenuji? Poděkoval jsem a slíbil, že se u ní co nejdříve zastavím.
„Můžeš mi říct, kde jsi celý den byl?“ Nic. Mlčel jsem. Její dlaň mi odnikud přistála na tváři. „Okamžitě běž do pokoje a nelez mi na oči“.
***
„Kapky krve rudo rudé,
přijdou mi teď chladné, chudé.
Jekot ustal, nezbylo nic,
jak překrásný byl jeho líc.
Naposled v mém objetí vydechl,
píseň podsvětí líbeznou zaslechl.
Řeka Styx teď plna krve.
Tuk se leskne, roztéká se,
jeho duch chce k hvězdám, k spáse.
Ostří nože v karmínové,
volá němě - Andělové!“
„Tomáši!“
„Den pozdní, smráká se a první hvězda –
doufám, že se mi to vše jen nezdá -
na nebi svítí.
V chladné vlhké samotě,
oddávám se nicotě,
na podlaze pohřební kvítí.
Kameny plísní jsou pokryté,
tajemství mé drží pevně ukryté.
V tiché cele uvězněna ležím a sním.
Kdo mohl uvěřit všem těm zlým lžím,
že zabila jsem, a vypudila duše z těla,
že zlé úmysly a chování jsem měla.
To jediné žel, smysl mého bytí,
však démoni jsou ve mně skrytí.
A umírám tu sama, navždy.
Odteď proklet mnou je každý!“
„Tomáši!“ Na poslední chvíli strhávám přikrývku na otevřenou knížku. Dveře se rozrazí a ona v nich celá nasupená stojí. „Pojď mi pomoct s večeří, přijede babička“.
V ukládání nádobí do myčky jsem už přeborník. Plně zaměstnán myšlenkami na knihu převrhnu hrnec horké vody přímo na klín té čarodějnice. „Auuu!“, zakřičí. Nasupeně si strhne zástěru a promočené kraťasy. Na pravém stehně vidím jizvu. Pěticípá hvězda, stejně jako na zápěstí. „Co to je?“, ptám se roztřeseně. „Na to ti hned odpovím“, šeptá mi do ucha ve chvíli, kdy mi její ruka tiskne hrdlo. Oči má rudé, jako sám ďábel. „Crrrrr, crrrrr.“
Padám k zemi a lapám po dechu. Do dveří vchází babička. Utíkám do svého pokoje a vytahuji cestovní tašku. Naházím zde všechno, co budu potřebovat na několik dní. Musím utéct. Odejdu s babičkou a nikdy se nevrátím. Když strhávám tašku z postele, padá mi k nohám dopis od tajemného chlapce.
Ve spěchu trhám obálku: „Detaily!. Všímej si věcí okolo. A nezapomeň, i ty nejnepravděpodobnější věci se mohou stát pravdivými. Chci Tě varovat, jako Tvůj bratr, jako Tvé minulé já. Doufám, že ještě není pozdě a nepočká Tě stejný osud. Znovu.“
Co to mělo znamenat? Nějaký vzkaz ze záhrobí? V obálce ještě nacházím útržek žlutého papíru. Stejně žlutého, jako listy v deníku. Nahmatám jej pod peřinou a otáčím na poslední stranu. Ta ale chybí. Opatrně přikládám vytržený list dopisu na místo v knize. Dokonale tam zapadá.
„A při všem mrtvém a všem živém,
svět celý překvapím velkým divem,
když vrátím se a pomstím vše,
co stalo se a bylo zlé.
Ze záhrobí přijdu znovu na zem,
smrt svou na vás odpykám si rázem.
Že smrt pro ně vysvobozením byla,
v tom byla skryta moje síla.
Že hloupí všichni vy jste byli,
když mysleli jste, že panovnici svou jste zahubili.
Přijdu pro vás a stáhnu s sebou,
naposled a ještě jednou.“
A celou tu dobu, tady byla. Jen čekala. Zpoza dveří se ozve přidušený křik a tmavá silueta se sesune k zemi. Klika se pomalu stáčí dolů a dveře se se zaskřípěním otevírají dokořán. „Je pozdě drahý, teď jsi na řadě ty!“
