Zapomeňte na emaily-přepošli to dál, nebo…nebo…nebo…. Jsou 3:15 brzy ráno a toto vše sepisuji dle pravdivé skutečnosti, dokud mám vše v čerstvé paměti protože vím, že s rozbřeskem slunce bych sám sobě nevěřil.
Nejsem pod vlivem žádných omamných látek ani drog. Přečíst těchto pár řádků vám dá důvod dívat se na svět trochu z jiného úhlu – a neztratíte více času, než nad běžnou televizní reklamní pauzou.
Je pátek ráno. S přáteli vyrážím na cyklo projížďku po okolí. Počasí moc nepřeje a spíše než výlet, dá se nazvat tato jízda kličkovanou mezi kapkami deště. V batohu vezu spacák, neboť toulky krajinou hodlám zakončit na chatě kolegy z práce, kde se nás má pár kolektivně sejít a zapít tento nový příbytek. Svou účast jsem slíbil, není důvodu toto nerealizovat.
Unaven po celodenní túře opouštím přátele a jedu dalších cca 20km, již sám, krajinou. S přestávkami na dešťovou pauzu popojíždím po autobusových zastávkách. Jsem promrzlý, a jediný důvod dojet na chatu je pro mě již jen vidina tepla a sucha. Nemá smysl jmenovat kohokoli zúčastněného, jména nejsou podstatná. Každopádně přijíždím tak pozdě, že jsem byl s alkoholem notně pozadu. Po chvíli musím poslouchat pár poznámek na moje konto. Opilost lidi dokáže hodně pozměnit, a tak mi standartně příjemný kolega začíná být spíše nepříjemný. Snažím se to ustát. Zve mě ven. Následuji jeho kroky a gesto, kdy mě rukou chytne za přívěšek u krku a dává mě najevo, kdo že je tady asi pán, mě dostává do rozpaků. Jeho kroky následuje druhý z party a moje tělo začíná být obezřetné. Protože se jedná o spolupracovníky, navíc takové, které považuji za slušné lidi, držím své emoce/reakce s vypětím sil na uzdě. Jdu sám do sklepa, zamknout své jízdní kolo pod zámek a snažím se dvojici setřást. Ve sklepě je tma a za sebou slyším ne zrovna vřelé tázací věty kde jsem. Jeden stojí venku, druhý se vkrádá do tmy za mnou. Mlčky čekám, kdy mě dotyčný nahmatá. Nakonec zakopnul o mé přikrčené tělo a snaží se navázat potyčku. Odbývám ho slušnými slovy a vracím se zpět do chaty.
Rozčarován nad situací se jdu raději uklidnit o patro výše do postele a přemýšlím, jestli mě toto za to stojí. Chata je dá se říci papírová, a tak je krásně slyšet každé slovo dole, ale i venku, protože je pootevřené okno. Že ležím v posteli, neví nikdo. Chvíli poslouchám jak se venku hledají dva moji (už ne)-oblíbenci. Jednoho z nich hledá téměř celé osazenstvo, aby se následně po delší chvíli nechal najít. Dole slyším rozhovor o mě s větou:“Tys mu jednu fláknul?“,a že mě jedna holka viděla, jak spím nahoře. Jeden z aktéru proto jde po schodech za mnou. Hraju ospalého a přichází rádoby kolega. Sahá mi na ruku a omlouvá se mi, že to co udělal, byla blbost. Že nemohl vědět, že budu skovaný za tím dřevem…ať se nezlobím, že toho lituje… „Za jakým dřevem?“ říkám si, a odbývám to slovy ať to neřeší. Vrtá mě to hlavou a usuzuji, že se baví asi o tom sklepě. Zůstávám v posteli a přemáhá mě únava. Nevím jak dlouho jsem mohl spát, ale probudil jsem se přesně ve chvíli, kdy se venku na terase bavila „inkriminovaná dvojice“ tak hlasitě, že bylo krásně slyšet přes pootevřené okno každé slovo. „Ty vo..e, já tam sedím, vidím jak jde. Si říkám, teď vystartuju! A najednou: Prásk!“ Druhý z dvojice se mu omlouvá. A odpověď na zpět:“Jo, asi jsem byl ve špatný čas na špatným místě J To neřeš !“ Následně mě to všechno dalo smysl a uvědomil jsem si, že ti troubové v roušce tmy čekali na mě. Kdo jinému jámu kopá…. Oba dva si svého přítele zaměnili v noci za mě. Nemůžu uvěřit tomu, že tito slušní lidé, s kterými se deno-denně vídám v práci, dokáží zinscenovat něco podobného, bezdůvodně. Balím věci do batohu a vím, že kdekoli jinde bude dnes večer bezpečněji, než na chatě s partou opilců. Děkuji za náhodu, která se přihodila a potrestala je samotné. Bez újmy opouštím chatu.
Je přibližně 23.30 a pouštím se nepozorován do hlubokých lesů, s cílem dojet zpět domů. Opět sem tam prší a nad opuštěnou krajinou se tu a tam rozjasní zábleskem vzdálené bouřky. Překonávám první terénní vrchol, když mě vyděsí na nebi nad silnicí, kolem koruny stromu, průlet skupiny mlhavých světýlek. Trochu se leknu – kdo by se nelekl. Jedu dál a svůj pohled už směřuji již poněkud výše, abych té záhadě přišel na kloub. Jedu kolem dalšího stromu a přes listí v koruně vidím na nebi světla zase. „Jsem to ale trouba.“ Jsou to asi paprsky mého světla, které ve slabé mlze kreslí za stromem pohybující se body. Čekám na další strom abych si fyziku ověřil – nic.
Abych vám úkaz blíže popsal, představte si následující: Mezi mraky je sem tam díra, kudy prosvítá hvězdná obloha. Na této obloze by letěl padající meteorit. Kdyby jste se dívali na tuto oblohu přes slabou vrstvu mraků na nebi, padající meteorit by měl charakter svítícího bodu s rozmazaným okolím. Jako by světlice v mlze, či pohybující se hvězda. Následně by v jedné chvíli letělo po obloze skupenství asi 10 bodů, stejným směrem, různě rozložené. Když jsem to poprvé zahlédl a lekl jsem se, myslel jsem si, že jsou to nějaké vzdálené střely či hodně vzdálené signální světlice ve velké výšce.
„Mám krásný výhled na oblohu, jedu dále.“ Znovu proletělo skupenství bodů. V podobném místě, stejným směrem. Opět mne trochu zamrazilo, ale napadá mě orbitální odpad. „Houby odpad, normální roj meteoritů!“ Jo to byla podívaná, sem tam jsem viděl krásně padající skupinky asteroidů a děkuji tomu štěstí, že jsem se na cestu vydal. Čekám na další pády a dojíždím do hlubokého návrší lesa. V této oblasti jsou vesnice od sebe docela vzdáleny a na nějaké pouliční osvětlení zapomeňte. Jen jedna moje bludička nad předním blatníkem a hrobové ticho. Čekám na další skupinku asteroidů nad vzdalujícím se bouřkovým mrakem. Ty švihem přiletěly a nyní společně kopírují mírný oblouk, rychle mizí. Záležitost půl vteřiny. Přemýšlím nad tímto klamem a ptám se, čím to je způsobeno. Jedu dále. Hlavu už trvale upřenou nahoru a silnici sleduji jen periferním viděním. Čekám…. To, co se následně stalo mě zastavilo krev v těle a já pocítil jaké to je, když něco, čemu věříte, je najednou úplně jinak.
V hrobovém tichu a osamocen, se na obloze objevili další asteroidy. Ty nyní neletí rovně, ani obloukem, ale nad nočním horizontem opisují kružnici, přičemž se hvězdy navzájem předhání. V duchu mi probleskává oslovení „Bože…“, za ušima se mi stahují nějaké svaly, v zátylku mrazí a já jsem se poprvé v životě přistihl s otevřenou pusou a zastaveným dechem. Nemůžu polknout, kolo jede setrvačností. Mám strach a vím, že na tomto místě nechci zůstat a snažím se zapomenout na to, co jsem právě teď viděl. Šlapu rychle, přemýšlím…bojím se. V duchu opět prosím Boha, abych našel sílu se s tímto úkazem vyrovnat, že na toto nejsem asi připraven. Naštěstí téměř nesleduji televizi a díky tomu jsem v lese a sám, nezešílel. To, že se zde ale stále bojím, nepopírám. Hledám sílu se tam nahoru podívat zase abych se ujistil, že jsem viděl špatně.
Zvědavost vítězí a pošilhávám po tom bouřkovém mraku, přičemž jsem si vzpomněl na jeden internetový článek, kde astronauti z oběžné stanice běžně sledují neidentifikovatelná světla kolem bouřkových cyklon. Čekám, v zádech mě mrazí, nemám odpověď na to, co jsem viděl. Několikrát znovu pozoruji skupinu světel, jak opisují jednu, někdy i dvě celé, velké kružnice na obloze za bouřkovým mrakem. Světla se navzájem předhání. Vše se odehrává vždy velmi rychle a rychlost pohybu těchto bodů je vysoká. Viděl jsem několikrát pozemská světla, která svými paprsky vykreslují na obloze různé tvary a vzory. Buďte si jisti: toto to nebylo. Sjíždím do nížiny a v dálce vidím již osvětlené město. Strach nad sérií úkazů opadl a já si začal uvědomovat, že to co jsem viděl, vídává jen pár vyvolených, kteří jsou okolím označování za blázny. Neříkám, že bych těmto lidem někdy věřil, ale nikdy jsem jejich tvrzení nemohl ani vyvrátit. Nyní mám jistotu, že existuje něco, co s pozemským světem nemá nic společného. A vzhledem k tomu, že jsem věřící člověk, vysvětlení mi jedno jediné šlo na ruku. Sestavu v budoucnu pojmenuji výrazem „tančící hvězdy“, neboť zkratka neidentifikovatelných létajících objektů se k tomuto zážitku absolutně nehodí.
Dojíždím do města Zábřeh a jsem přesvědčen, že jestli to uvidím i ze zástavby a kohokoli potkám v tento noční čas, ukážu mu to, aby mi potvrdil, že vidí to samé. Od tohoto rozhodnutí jsem „točící se hvězdy“ již neviděl, snad abych neviděl až příliš mnoho. Město bylo v půli mé cesty. Těšil jsem se na to, až dojedu domů, zamknu za sebou dveře, zatáhnu žaluzie a skovám se pod peřinu. Je mi 30 let, a za svůj život jsem nic podobného, co by mi nahnalo v noci tolik strachu neviděl.
Dokonce jsem ani neuvažoval o tomto napsat, spíše jsem o tom chtěl popřemýšlet druhý den a najít si racionální vysvětlení (tak jak to bývá, když je kdokoli svědkem něčeho nevysvětlitelného – prostě napasovat si tam něco, o čem máme znalosti jen proto, abych nemusel přijmout fakt, že existuje svět mezi nebem a Zemí, o kterém absolutně nic nevím).
Šlapu opět do dalšího kopce, již za městem. V rytmu šlapání poslouchám jak se žmoulá nějaká guma. Zastavuji a ve tmě nahmatám polo-vyfouklý (píchlý) přední plášť – to abych tu cestu domů neměl tak rychlou a jednoduchou. Takže zase sám v lese, jdu již po svých a vybavuji si v paměti to co jsem viděl. Přemýšlím o tom – jakoby to všechno byl neuvěřitelný sen a shoda šťastných náhod.
Byly dvě a půl hodiny po půlnoci, když jsem procházel posledním opuštěným údolím. Jdu svižným krokem, po levé straně vozovky, podél potoka, v ruce vedu kolo. Svítilna, která vykresluje v mlze studené vody světelný kužel nad vozovkou, svítí na velkou lesklou plochu v řečišti. Jdu stále blíž a v duchu se zase modlím: „Ať to prosím není to, co si myslím.“ Bohužel, je.
Rozpoznávám zadní část vozidla, která je zapasovaná hluboko pod silnicí, v hustém porostu, přímo v potoku. Stavím kolo na silnici, nadávám a vulgárními slovy se snažím odfiltrovat nával svých emocí. Startuji totálně vybitý mobil, v té nervozitě nedokážu naťukat správný PIN telefonu. Začínám ohledávat zdemolované vozidlo s promáčklou střechou, rozbitými okny a otevřeními zadními dveřmi. Uvnitř svítí interiérové osvětlení, rozmotaná lékárnička, osobní věci. „Naštěstí“ ve vozidle nikdo není a tak začínám hledat v okolí auta. V botách mi čvachtá, neboť se vše odehrává v tekoucí vodě. Ve vysokých kopřivách a křoví volám na všechny strany a hledám posádku auta, které mě přibližně před čtvrt hodinou v kopci předjíždělo. Nikde nikdo. Co zmůžete sami v takovémto terénu, úplné tmě a jedním malým světýlkem z mobilu? Vůbec nic… Tady už to není o vašem štěstí, ale zase o štěstí těch druhých…. Jediné co zbývalo, je nahlásit nehodu a poslat tam někoho, kdo dokáže okolí důkladně prohledat.
Po telefonické domluvě s dispečinkem jdu dál svou cestou, přední plášť žvatlá, a nestačím se divit, co všechno mě během večera z pátku na sobotu dokázalo potkat…Je 5:15 ráno, když končím tyto řádky.
Mám jasno, co se mi po zbytek života vybaví při pohledu na noční oblohu. V duchu si vybavuji dvě stěžejní věty z Velikonoc:
· „Moje království není z tohoto světa.“
· „Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili.“
Ještě pořád v Boha nevěříte? Začněte….
