Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)

Povídka, která se umístila na 18. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Anna stála před dveřmi, mosazné klepadlo sevřené v ruce. Chvíli se nehýbala a jen přemýšlela, proč se vlastně chtěla vrátit do domu. Prchavá myšlenka se pohybovala na okraji vědomí, jen ji pochytit. Byla to marná snaha. Pustila klepadlo a otočila se k odchodu.

Na schodech byly umístěny vydlabané dýně, jejich šklebící se tváře zářily do začínající noci. Dívka seběhla tři schody a spěšně přešla přes přístupovou cestu. Při chůzi prohrabávala malou kabelku, jestli přeci jen nenechala něco doma. Mobil, peněženka, klíče, rtěnka. Nic nechybělo. Hodila výpadek paměti za hlavu a vyrazila do města.

Na konci ulice ji minula skupinka dětí v převlecích. Pod dohledem starší dámy cupitaly od jednoho domu k druhému, smály se a užívaly si haloweenský večer. Jejich dozor Annu sjel kritickým pohledem a popohnal děti na druhou stranu ulice. Dívka se usmála jejímu pohoršenému výrazu.

Šla na párty a vyparádila se, jak se patří. V obchodu s převleky si vybrala kostým služebné. Minisukně s krajkovou zástěrou jí nesahala ani do poloviny stehen, na holém břiše se jí houpal perlový piersing, halenku, sotva kryjící její poprsí, měla na rameni roztrženou a potřísněnou krví z rány na krku.

Samozřejmě zranění nebylo skutečné.

Kostým služebné přišel Anně fádní, tak se rozhodla povýšit na kostým zavražděné služebné. Pomocí lepidla a barev si namaskovala řezné rány na krku, boku a noze. S převlekem strávila celé odpoledne, ale výsledek byl opravdu skvostný. Anně vykouzlil úsměv na tváři pokaždé, když zahlédla pohoršené či udivené výrazy kolemjdoucích. Naštěstí byly teploty přijatelné a Anna mohla svou práci vystavovat plně na obdiv.

Obešla dva bloky, ještě jeden zbýval. Na vysokých podpatcích cesta neutíkala moc rychle. Kdyby jí tak Carla vyzvedla, jak se domlouvaly. Ale na její dlouhodobou kamarádku v poslední době nebyl spoleh. V poslední době se vůbec lidi chovali nějak divně.

Anna byla v posledním ročníku na střední. Na střední, kde jste byli buď sportovec, roztleskávačka nebo nikdo. Anna tak jako mnoho jiných dívek patřila k roztleskávačkám, až do doby kdy ji na konci třetího ročníku přistihli, jak kouří trávu na záchodcích. Znamenal to pro ni okamžitý vyhazov z týmu. Od začátku nového školního roku se věci změnily. Lidé se k ní začali chovat jinak.

Z počátku změny v chování Anna skoro nevnímala, uvědomila si je, až když byly do očí bijící. Ze školy místo se skupinou kamarádů chodila sama, u jídelního stolu na ni nezbývalo místo a když přišla k bavící se partě, hovor utichl. A pak se divně začala chovat i Carla. Ta u roztleskávaček zůstala.

Proud myšlenek přerušil Annin vlastní polekaný výkřik, když se z postranní uličky vyřítila červená příšera a zastavila se před ní. Ne příšera, opravila se vzápětí, člověk v kostýmu.

Byl oblečený v krvavě rudé kůži obtahující jeho vypracované svaly a na nohou měl něco, co velice věrně připomínalo kopyta. Zpod kožešinové bederní roušky se mu v pravidelném rytmu houpal ocas s chundelatou oháňkou na konci.

Ale na co Anna valila oči, bylo obrovské paroží trčící mu z čela. Bylo monumentální, rozkládalo se dobrý metr do šířky a půl metru do výšky. A v prostoru mezi vlnícím se parožím se míhaly světelné skvrny. Ne, to musel být nějaký odlesk z pouliční lampy.

„Hej, neměl bys lidi takhle lekat, někoho by mohl chytit infarkt,“ zasmála se a obešla ho, nespouštěla z něj pohled, jeho kostým ji uchvátil. „Ale uznávám, fakt hustý převlek,“ znovu se na muže v kůži doširoka usmála a pokračovala ve své cestě.

Muž zůstal stát jako opařený a se zmateným pohledem sledoval, jak si dívka vykračuje ve vysokých podpatcích beze strachu pryč od něj. Tohle se mu ještě nestalo. Že by se spletl? Zamyšleně se podrbal na hlavě.  To bylo málo pravděpodobné. Pokrčil rameny a vrátil se zpátky do postranní uličky, najde si jinou.

Anna zahnula do poslední ulice. Už měla svůj cíl na dohled. Z domu se šířila dunivá hudba, v oknech se míhaly stíny bavících se lidí. Přidala do kroku.

Po své pravici na zahradě u potemnělého domu zahlédla skupinku lidí v bílých róbách, jak tančí kolem dívky v rudých šatech. Ze skupiny se ozývaly výkřiky prosycené smíchem a neskrývaným potěšením. Anně se ale zdálo, že z toho dívka v šatech není příliš nadšená, neměla ale důvod se tím příliš zabývat, odvrátila proto tvář a šla za svým cílem.

Na přístupové cestě prokličkovala mezi vydlabanými dýněmi. Každá se na Annu šklebila, jejich plápolající oči ji sledovaly. Dívce přeběhl mráz po zádech a měla zvláštní pocit Déjà vu. Dům, dýně i hudba přišly Anně povědomé, jakoby tu už jednou byla. Strach jí sevřel žaludek železnou pěstí a ne a ne povolit. Co se to dělo?

Zhluboka se nadechla a snažila se vyhnat temnotu z koutů zorného pole. Všimla si, že po ní zvědavě pokukuje pár lidí na verandě domu. Rázem se vzpamatovala, na takové věci nikdy nevěřila a nebyl důvod začínat s tím zrovna teď. Napřímila se a ušla pár zbývajících kroků do domu.

Hned jak vešla předními dveřmi, věděla, že je něco špatně.

Proplétala se masou lidí, hledala Carlu, ale kudy prošla, otáčely se za ní tváře, veselý hovor utichal a nahrazoval ho pohoršený šepot a smích a Anna nějak tušila, že to není kvůli jejímu kostýmu.

„…co tu zase dělá?“

„…ona má odvahu se vrátit potom co…“

„Co si o sobě myslí?“

„…hloupá kráva…“

„To jí to nestačilo?“

„Proč se vrátila?“

V uších jí šumělo, hlasy slyšela z velké dálky. Srdce bilo jako splašené. Pocit Déjà vu se vrátil s ohromující silou. Co se to dělo? Anna odstrkávala lidi stranou, potřebovala se dostat ven. Plavala mezi žraloky.

Prodrala se k zadnímu vchodu. Prosklené dveře zely dokořán a vpouštěly do domu chladný noční vzduch a poskytovaly Anně výhled na ty nejkrásněji vypracovaná mužská záda, co kdy viděla. Hrubě ho odstrčila stranou a proběhla kolem něj ven. A vrazila přímo do Carly.

„Co to… Anno? Co tu sakra děláš?“ z počátečního překvapení se na Carlině tváři objevilo rozhořčení.

„Hledala jsem tě,“ Anna se celá ošívala, zlé tušení se stále stupňovalo. „Co se stalo? Vevnitř jsou všichni takoví… divní.“

Carla si dívku před sebou pozorně prohlížela, nakonec si povzdechla a promnula oči, jakoby byla nesmírně unavená. „Anno, co jsi zase fetovala. Copak si nic z toho nepamatuješ?“

„Nic jsem si nevzala!“ vykřikla a až o vteřinku později si uvědomila, co dál Carla říkala. „Co si mám pamatovat?“

Carla zavrtěla nevěřícně hlavou. „To jsi vážně tak pitomá? Vždyť to musel pochopit i naprostý blbec!“ dívky se probodávaly pohledy, jeden byl zmatený, druhý nenávistný. „Bučící davy, moje prohlášení, to jak jsme po tobě házeli mokrý toaletní papír a co teprve ten kýbl zeleného slizu z rybníka! A ono ti to pořád nedošlo?!“

Anna na svou bývalou kamarádku hleděla dílem nevěřícně dílem vyděšeně. O čem to sakra mluvila?

„Už mezi nás nepatříš, nechceme tě tady,“ prohlásila Carla se zlým úsměvem na rtech.

„O čem to mluvíš?“ knedlík usazený hluboko v hrdle Anně skoro nedovoloval mluvit. „Jaký bučení, jaký sliz? Vždyť jsem přišla teprve teď, co to na mě hraješ?“ neměla daleko k slzám. Tohle musel být nějaký omyl, spletli si ji s někým jiným. Jak moc mohlo být pravděpodobné, že sem přišla jiná dívka v kostýmku zavražděné služebné?

„Pokud dovolíte dámy, není na vás hezký pohled, když se hádáte,“ ozval se mužský hlas za Anninými zády. Obě dívky se v mžiku otočily k novému účastníku rozhovoru. Byl to ten muž, kterého Anna odstrčila, aby se dostala ven. Měl ostře řezanou tvář a kožené kalhoty posazené nebezpečně nízko, v lepších časech by při pohledu na něj Anna omdlévala blahem, ale dnes ji pohled na takového muže zmrazil na místě.

Jeho kostým tvořený pouze kalhoty a vysokými botami doplňovaly dva zahnuté rohy trčící mu z čela. Nebýt zářivého plamene svítícího mezi jejich špičkami, považovala by je Anna jen za doplněk. Ohnivé jazyky se ovíjely kolem rohů a šlehaly do výše a nebylo pochyb o jejich skutečnosti.

Anna z něj nemohla spustit pohled. Carla k muži přistoupila a na něco mu odpovídala, nevšímala si nebo neviděla, to co Anna.

„Jdi od něj pryč!“ popadla Carlu za paži a strhla ji dál od muže. Náhlý pohyb vzad ji zbavil rovnováhy, nohy na vysokých podpatcích se jí zamotaly a svalila se do vlhké trávy.

„Co to k čertu děláš!?“

„Copak to nevidíš? Copak to vážně nevidíš!?“

„A co mám vidět? Vidím chlapa, před kterým mě ztrapňuješ… zase!“ vyskočila na nohy a tentokrát ona chytila za ruku Annu. „Vypadni odsud!“

To Anně nemusela říkat dvakrát. Naposledy se ohlédla po muži, rozuměla tomu čím dál míň. Otočila se na podpatku a bez jediného dalšího zaváhání se rozeběhla pryč.

Srdce jí bušilo jako o závod. Měla halucinace, někdo jí dal něco do pití nebo jídla nebo snad… nebo se snad zbláznila?

Zastavila se na rohu ulice. Bylo absurdní, aby se z hodiny na hodinu zbláznila. Takže kdy naposledy jedla a pila? Tak hodinu před odchodem z domu, bylo možné, aby jí někdo z rodiny něco dal? A proč by to začalo účinkovat, až když byla u Carly? A co vůbec mělo znamenat to Carlino vystoupení.

Anně na mysl přicházely stále další a další otázky, na které neměla odpovědi.

Projíždějící auto na okamžik ozářilo postavy po Annině levici. Byla to ta skupina v bílých róbách. Dívce zamrzla krev v žilách.

Osoby v róbách už netančily, s hlavami skloněnými u sebe klečely u něčeho na zemi. Jedna z nich se napřímila, kápě sklouzla stranou a odhalila lesklou pokožku pokrytou rudými skvrnami. A potrhanou tkáň visící z rozšklebených úst.

I pouhý záblesk reflektorů odhalil víc, než by kdy Anna chtěla. Srdce se jí vrátilo do provozu s řevem rvoucím uši. Nebo to byl její výkřik? Rozeběhla se, div nezakopla o vlastní nohy.

Za běhu se stále otáčela, jestli ji nepronásledují. Proběhla dvě ulice a zabíhala do třetí, když konečně zvolnila tempo. Sotva popadala dech, kolena se jí třásla strachem. Mozek se začal probouzet z náhlého šoku. Ta dívka v rudých šatech… Musela zavolat policii.

Anna proklínala titěrná tlačítka na telefonu, trvalo jí víc jak minutu, než třesoucími prsty naťukala správné číslo.

„Linka je právě obsazena, vydržte chvilku,“ mobil se s třísknutím rozletěl po chodníku.

„Ne!“ vykřikla Anna, když si uvědomila, co udělala. Po vyslechnutí zprávy se jí zmocnila taková bezmoc, strach a hněv a telefon byl tak příhodně po ruce. „Blbá, blbá, blbá,“ po displeji se táhla pavučina prasklin, zadní kryt odletěl kamsi do neznáma a baterie spadla do té jediné loužičky na celé ulici. Dívce stékaly po tvářích slzy, když se snažila telefon zprovoznit.

Klečela na zemi a chlad jí pronikal do celého těla. Proč se to muselo dít zrovna jí. Neměla by na to prostě zapomenout, jít domů a dělat jako že se nic nestalo? Určitě si toho musel všimnout i někdo další. Té holce už stejně nepomůže…

Proud myšlenek přerušil stín, padnoucí kolem ní. Vzhlédla. Z výšky na Annu dopadaly odlesky z mihotajících se světel kroužících v paroží. Muž v rudé kůži, jehož kostým tak obdivovala. Naprázdno polkla.

Muž se tyčil nad Annou do výšky a teprve až když si ho dívka znovu prohlédla od kopyt až po vršek paroží, pochopila v jakém je maléru. V dost velikém, aby se okamžitě vyškrábala na nohy a rozeběhla pryč. Za zády se jí ozval ryk podobný býčímu.

Řídila se instinkty, které ji hnaly jako o život pryč od hrozivého monstra. A Anna si byla jistá, že o život opravdu jde. Slyšela za sebou dusot jeho kopyt, a přestože byl několik metrů za ní, měla pocit, jakoby jí už dýchal za krk.

Jak mohla být předtím tak slepá a nevšimnou si toho? Letmo se ohlédla přes rameno. Z toho, co Anně připadalo jako lidský obličej, se stala odporná grimasa. Nos tvořily jen dvě štěrbiny, oči blízko u sebe, div se nedotýkaly a ústa široká od ucha k uchu. Ne, tohle nemohl být člověk. Tak co byl zač? Nabízela se jediná odpověď.

Srdce se jí rozbušilo ještě silněji, bušilo o hrudní koš jako sbíječka. Něco bylo opravdu špatně.

Na konci ulice málem vrazila do mladého páru v kostýmech. Prohnala se kolem nich jako vítr a zaslechla jen pouhou ozvěnu nějaké nadávky. Ohlédla se za nimi, démonovi byli vydáni na pospas. Snad jí poskytnou dost času na útěk, na nějaké morální otázky nebyl prostor.

Démon pár bez povšimnutí oběhnul a dál se řítil za Annou. Lidé dál pokračovali ve své cestě, neviděli ho!

Anně docházely síly, přestala myslet na to co se děje a jak je to možné, soustředila se jen na úprk.

Netvor byl skoro u ní, už natahoval dychtivé prsty po vyděšené dívce. Anna na poslední chvíli vběhla do úzké postranní uličky mezi dvěma vysokými domy. Uslyšela za sebou rozzuřený démonův ryk. Dovolila si rychlé ohlédnutí.

Démon stál u vstupu do uličky, ale kvůli rozložitému paroží nemohl dál!

Dívka v duchu zajásala, ale nezastavila se. Stále byla možnost, že démon oběhne domy a dožene ji jinde. Doběhla na konec uličky a ještě se naposledy triumfálně otočila. Rudý démon už tam nebyl. Nadšení z úspěchu bylo ta tam. Nezbývalo jí nic jiného než prchat dál a doufat, že doběhne domů dřív, než ji netvor zas dožene.

Už byla blízko domova, dokáže to!

Zahnula za roh, její dům stál přibližně uprostřed ulice, nebylo to daleko, stačilo uběhnout sedmdesát možná osmdesát metrů…

Před jejich domem stály policejní vozy a sanitka. Anna na chvilku zaváhala, ale nezastavila se. Netušila, co se u nich doma stalo, ale pár policajtů se jí zrovna náramně hodilo.

S každým krokem ale zpomalovala, metr po metru bylo těžší se k domu přiblížit. Něco z ní vysávalo víru v záchranu, víru ve šťastný konec. Zastavila se a jen upírala zrak k domu.

Po schodech ozdobených vydlabanými dýněmi vynášeli dva policisti nosítka. A nebylo pochyb, co na nich nesli. Anně se zastavilo srdce. Byl to snad tatínek nebo maminka?

Oba její rodiče stáli u policejního auta. Když vynášeli z domu tělo, Annina maminka se rozplakala a její nářky se nesly ztichlou ulicí. Tak kdo tedy u nich umřel?

K nosítkům přišel strážník s notesem a na okamžik odkryl plachtu zakrývající tělo. I z dálky Anna hned poznala, o koho se jedná. Na tu tvář se dívala každý den.

Ležela tam ona sama.

Anna klesla na kolena. Tohle nebylo možné. Určitě se za chvíli probudí a bude si připadat hrozně hloupě, že se jí o něčem takovém vůbec mohlo zdát. Přála si, aby to tak bylo.

„Už jsem přestával věřit, že mu utečeš,“ při nečekaném vyrušení Anna nadskočila. „Nevěděl jsem, že se dá na podpatcích tak rychle utíkat. Někdy to musím taky vyzkoušet!“ byl to ten rohatý muž z párty. Anna se spěšně ohlédla, byli sami.

Pohledem se vrátila k muži. „Kdo jsi… kdo byl…“ zakoktala se, myšlenky se jí motaly jedna přes druhou.

„Většina mi říká Devon,“ teatrálně se uklonil. „A ten druhý, to byl pojídač duší, všimla sis toho,“ rukou si poklepal na ústa. „Schramstne je jako jednohubku.“

„Cože? Jaký pojídač duší?! Co…“ další otázka se jí zadrhla v krku při zpětném pohledu k domu, kde zrovna nakládali její tělo do vozu.

Devon si zamyšleně prohrábl vlasy mezi rohy, plamínky se přitom zachvěly a hravě mu olízly prsty. „Ty to nevíš. Vážně si to nepamatuješ?“

Otupěle na něj hleděla, strach ji úplně opustil. „Co si mám pamatovat? Co se mi stalo!“

„Zabila ses,“ mužův smutný hlas neodpovídal jeho křivému úsměvu. „Po tom co se stalo na párty ses vrátila domů a během hodiny se tak ztřískala, že jsi o sobě sotva věděla. Napadlo tě, že by tvé spolužáky mohlo začít trápit svědomí, že by tě vzali zase mezi sebe, když si ublížíš. V tu chvíli ti to přišlo jako děsně dobrý nápad,“ poslední slova pronesl skoro pochvalně s náznakem posměchu.

„Blbost,“ odsekla dívka.

„Věř sama sobě,“ kývnul na Anniny složené ruce. Dívka sledovala jeho pohled. Vykřikla úlekem, obě předloktí hyzdily dvě dlouhé krvavé rány. Padla na zadek a pozadu se odplazila dál od Devona, jakoby mohla uniknout pravdě.

Démon nechal dívku vstřebat novou skutečnost. Trvalo několik minut, než se Anna vrátila do reality. „Takže jsem duch?“

„Přesněji ztracená duše,“ odmlčel se a po chvilce zamyšleně pokračoval. „Víš, máš vlastně docela štěstí, že ses zabila zrovna dnes, kdykoli jindy by tvůj posmrtný život byl dost krátký. Chvíli po smrti by si tě našli ti tupci z Očistce, ale dnes mají i oni svátek a každá duše se může procházet po libosti po povrchu zemském.“

„Jak mě ale mohli ostatní vidět? Vždyť jsem mrtvá! A jak to, že neviděli toho druhého démona! “ vykřikla hystericky, ničemu z toho nerozuměla.

„Inu, to je docela zajímavá otázka. Vypadá to, že tvé přesvědčení, že jsi živá bylo natolik veliké, že tě i ostatní brali jako živou. Ještě jsem to neviděl,“ uchechtl se. „Vše je jednou poprvé! I první smrt je děsná, druhá a třetí už tak hrozná není! No pojídač duší patří k nižším démonům, taková pekelná svoloč, živí je nevidí. To já patřím do vyšší společnosti.“

Všimnul si Annina zmateného výrazu. „To je povídání na jindy. Teď k věci, čas kvapí, půlnoc je už za dveřmi! Mám pro tebe návrh,“ zamnul si ruce a tvář mu prozářil úsměv obchodníka roku. „Jedné z mých služebnic propadla smlouva a myslím, že bys ji dokázala hravě zastoupit. Pro Očistec nebo pojídače duší by tě byla škoda,“ šibalsky na Annu mrknul. „Patřila bys k sukubám, noc by byla tvým hřištěm. Sváděla bys smrtelníky na scestí, jejich osudy měla pevně v rukou. Jednou zkusíš a už víckrát neodoláš! Tak co ty na to?

Samozřejmě něco za něco, ale moc nechci, jen tvou duši. Víc mi stejně nabídnout ze své pozice nemůžeš. A rozhoduj rychle, půlnoc se kvapem blíží, Očistec po tobě dychtí.“

Anna se zatvářila ještě zmateněji. Sotva zpracovala, že je mrtvá, že její dosavadní život nadobro skončil a hned by měla dělat taková podstatná rozhodnutí?

Devon viděl její váhání. „Tak například díky tomu budeš moct zůstat mezi lidmi, žádný Očistec,“ tvář mu prořízl zlý úsměv. „A měl bych dodat, že první práci můžeš rozjet hned po půlnoci na tom báječném večírku, kde ti dali tak krásně najevo, jak tě mají rádi. Mimochodem, nebyli oni důvodem, proč jsi teď v této pozici?“

Démon trefil do černého. Anna se zamračila, až se jí na čele udělala táhlá vráska. Už neměla co ztratit. Zvedla odhodlaný pohled ke svému osudu.

Natáhnul k ní otevřenou dlaň. Dívka neváhala ani vteřinu a nabízenou ruku přijala. V okamžiku, kdy se jejich ruce spojily, Annina duše vzplála a vydala se na cestu bez návratu.

Odbila půlnoc.

Vaše komentáře

Estrellita
Takhle se má psát... Tak, aby čtenáře zajímalo, jak to bylo dál. A já bych si klidně další kapitolky s Annou mstitelkou střihla. Text je hezky a čtivě napsaný, bohužel obsahuje nějaké chyby jak slohového (zejm. opakování slov), tak i tvaroslovného charakteru (kostým tvořený kalhoty, je to snad ten kalhot - bez toho kalhota?), ale není jich zase tolik, aby příliš rušily. Oceňuji pointu (přestože byla snadno odhalitelná už na večírku) a následné vysvětlení situace, které jen umocnilo atmosféru. Dobrá práce. 85%
Estrellita 19.01.2017 17:00:15 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia