„Do prdele!“ Muž přirostlý ke zdi kůží zad, křičel na kolem projíždějící mechanické hlídače. Trhal sebou, ale bylo to k ničemu. Kůže již dokonale srostla se zdí. Jinak by ho nevzbudily. A pustit ho? To je operace, po které se musí několik měsíců ležet v umělém spánku. A on dostal pět let. Pět let zády ke zdi vězení, vyživovaný žílami napojenými na centrální vězeňský zdravotní systém. Ať žije objevitel transplantace.
Hlídači udělali další kolo a vraceli se k dobíjecí buňce.
„Pusťte mě k sakru!.“
Přibzučeli k němu zkontrolovali životní funkce a pokračovali dál. Náhle uslyšel hlas:
„Ahoj, já jsem tvůj novej kámoš na drátě.“
Rozhlédl se a hledal, kdo to na něj mluví. Věděl, že nemůže nikoho slyšet. Od ostatních vězňů byl oddělen zvukotěsnými zatmívacími přepážkami. Nejednou mu došlo, že aby se vězni nezbláznili, propojují je náhodně v přepážkách.
„Ahoj,“ promluvil směrem, kde předpokládal mikrofon.
„Nazdar. Jak se jmenuješ?“ odpověděl hlas trochu zkreslený reproduktorem.
„Sem Milan, a ty?“
„Já jsem Michal, jak jsi tady dlouho a z který sekce?“
„Před chvílí mě vzbudili a sekci nevím. Jsem tu za vraždu.“
„Takže seš přišitej. To je mazec. Já jsem v cele. Mám na krku podvody. Jaký to je, bejt přirostlej k baráku?“
„Na hovno,“ Milanovi došlo, že nemá chuť se s nikým bavit.
„Dobrý. Nezlob se, ještě jsem s nikým přirostlým nemluvil. Teď spolu budeme měsíc propojený a pak ti tam cvaknou někoho jiného. Tak pokecáme zítra. Víš, jak se to ovládá?“
„Jo vím.“ Ťukl prstem do ovladače a rozhovor ukončil. Hlídači zrovna projížděli kolem. Zastavili se, zkontrolovali životní funkce a pokračovali ve své automatické pouti od vězně k vězni.
U prstů měl několik ovladačů, komunikace, hlad, žízeň, dozorce. Hlad a žízeň byli jen: víc tekutin do krve, nebo víc živin. Jinak nic, žádné jídlo, nebo pití v pravém slova smyslu. Přidal si živiny, ale nepocítil žádnou změnu. Zmáčkl dozorce. Ozval se automat:
„Přejete-li si poradu s právníkem, stiskněte ovladač tekutin, pokud si přejete spustit vyučování, stiskněte ovladač živin, pro rozhlas stiskněte komunikační ovladač.“
Stiskl rozhlas.
„Ta mimozemská stanice vysílá samé kraviny, když to řeknu slušně,“ ozval se hlas z éteru.
„Prosím.“
„Opravdu. Čekali jsme, že to bude na několikrát vyšší úrovni a je to snad horší než tady.“
„Ale vždyť to sem letí už miliony let. Kdoví kde jsou teď!“
„No, podle těch pořadů jsou už po smrti.“
Přeladil.
„V Čechách bude kolem třiceti dvou stupňů, prostě vedro. Těšte se na krásný víkend bez mráčků. Snad jen vyšší hladina uv záření, tak prosím chraňte svoje domácí mazlíčky, kteří ještě nejsou očkováni. A po reklamě trochu hudby.“ Zazněla reklamní znělka. „Pořad sponzoruje Koliran jediná pomoc proti uv záření. Koliran vyrábí Virnal. Naše viry na vaše starosti!“ Melodie ukončila reklamní blok a do éteru se začaly vznášet tóny Jeepers creepers Luise Armstronga.
Trubka dala Milanovi na chvíli pocit svobody, ale jen na okamžik. Zabzučení mechanických hlídačů ho vrátilo do reality. Na pár vteřin se zastavili, aby zkontrolovali životní funkce a pokračovali dál. Neviděl další přišité. Viděl jen dvě stěny na bocích a před sebou koleje hlídačů. Za nimi se šedivěla obrazovka schopná vytvořit jakoukoliv iluzi, třeba Krkonoše v září. Ale teď byla šedá jako beton. Jednou četl o řádu věznic. Všechno řídili psychologové. Měl to být opravdu trest v pravém slova smyslu. Obrazovka byla spíše nástrojem mučení a převýchovy, než nějaké povyražení pro vězně.
Zavřel oči a zaposlouchal se do hudby.
„Je dvacet nula nula.“ Časový signál krátce zapištěl a označil přesný bod v čase. Pak bez řečí pustili hudbu, za což jim byl Milan vděčný. Začínal usínat, stěna se s ním sklopila do horizontální polohy, a aniž by o tom věděl, začal mu do krve proudit melatonin.
Byla tma.
On seděl ve tmě a přemýšlel. Co má dělat? Jak to vyřešit?Musí vtrhnout do vnitř a toho chlapa zabít. A jí taky. Ne jí ne, ona ať vidí jak ho zranila.
Vstal, ale hned si zase sedl. NE!
ANO!
Ze tmy se ozval zvuk. Škrábání a pak zapísknutí. Něco mu přeběhlo přes nohu.
Ucuknul.
„Budu tě sledovat!“ Někdo zařval ostrým suchým hlasem.
Rozklepali se mu ruce a začal plakat. „Chci, aby se to vrátilo!“ Zašeptal.
„Chci vidět, jak je zabiješ!“ Zas ten suchý ostrý hlas.
Zaměřil se na místo, odkud ten hlas přicházel a ve tmě začal rozeznávat i jeho majitele. Dvě červené oči jakoby vydávaly dost světla na osvětlení místnosti.
Krysa.
Dívala se na něho.
„Nemůžu!“ zakřičel jako by se omlouval. „Já chci odejít.“
„Dělej jak myslíš,“ vydralo se kryse z tlamy. „Ale já vím, že bys ho měl oddělat. Nechat ji trpět a pak podříznout i ji.“
Najednou se mu v ruce objevil nůž. Chtěl ho pustit na zem, ale ruka byla v křeči a svírala ho, až to bolelo.
Krysa se otočila a zmizela ve tmě.
Otevřel oči. Byl stále přirostlý ke stěně věznice, jen byl víc vystrašený.
Celý den poslouchal rádio. Když se sním pokoušel spojit Michal, řekl mu, že nemá chuť s nikým mluvit.
Jen zíral do šedi před sebou a poslouchal stupidní hity z rádia. Přiblížil se večer a on začal mít strach. Krysa se vrátila. Ta nepřijde jednou, ta tu bude dlouho. A bude něco chtít jako už tolikrát, ale teď má smůlu. Komu může ublížit taková troska bez možnosti pohybu. Tahle myšlenka mu zvedla náladu.
„Jen si nemysli!“ zaječelo celou.
Milan ztuhl. „Je tady,“ vydralo se mu z úst a začal plakat. Rozhlížel se. Zdálo se mu, že se něco mihlo pod ním a vlezlo mu to mezi chodidla. Tam si neviděl. Třásl se.
Centrální systém dělal rozbory krve průběžně, a když zaznamenal u Milana Cílka nějaké změny poslal mu do krve něco na uklidnění.
Usnul.
„Tak ty už mě neznáš!“
„Omlouvám se, já jen, že jsem myslel, že jsi odešla,“ odpověděl zmateně.
„Tak na to rychle zapomeň.“ Červené oči zářily ve tmě.
Milan byl volný. Zas držel v ruce nůž.
„Tak dělej! Vlítni tam a sekej!“
„Já už nechci.“
„To má být vzpoura,“ krysa se začala chechtat. „To máš velikou smůlu, že jsi narazil zrovna na mne. Já vzpoury nestrpím. Vrhla se na něj. Zastavila se mu těsně u oka. Žluté zuby cvakly milimetr před jeho duhovkou. „Dívej se!“ Krysa se změnila v muže. Ten se otočil a vešel do dveří, které se vynořily ze tmy. Ozval se ženský smích.
Ráno.
Přibzučel hlídač. Poslal ho k němu systém věznice. Zkontroloval životní funkce.
„Chce s vámi mluvit vaše dvojče,“ oznámil mu elektronický hlas. „Stiskněte komunikátor a budete spojeni. Dvojče byl onen vězeň, na měsíc jeho jediný „přítel“.
Jak to, že mi ho to posledně neohlásilo a přímo spojilo? Prohnalo se mu hlavou.
Zmáčkl komunikátor.
„Ahoj Milane. Jak se vede? Už sis zvykl? Promiň,“ vychrlil ze sebe Michal. „Potřebuji si promluvit, už mi tady z toho hrabe.“
Milan se usmál. Jestli tady někomu hrabe, tak ty to nejsi hochu. Místo toho, ale řekl: „Čau. Tak povídej.“
„Nemám ani moc co říct, jen chci mluvit. O čemkoliv.“
„Za co jsi tady?“ zeptal se Milan a najednou si přišel strašně normální. Jako by stál v samoobsluze a vykládal si se sousedem o fotbale.
„Už jsem ti to říkal, za podvody. Pokusil jsem se přesvědčit jednoho robota, aby v bance přeposlal pár účtů na moje konto.“ Zdálo se, že je v hlase slyšet náznak smíchu. „Bohužel nejsem tak dobrý inženýr, jak jsem myslel.“
„Hmmm,“ dodal k tomu Milan.
Chvíli bylo ticho a pak Michal pokračoval: „Hele slyšel jsem, že občas propojují vězně s policejním psychologem a ten se z nich snaží dostat informace.“
„No a co?“
„Ale nic napadají mě blbosti, nechtěl jsem tě urazit. Jen, že jsi tak nepřístupný, jako by to bylo naschvál. Víš co?“ Chvíli byl tiše. “Aby to vzbudilo důvěru. Jsi moje už desátý dvojče a všichni jsou většinou vděčný, když můžou komunikovat.“
„Byl jsi už někdy přišitej?“
„Ne.“
„Tak se nech přišít a uvidíš, jak ti bude do zpěvu.“
„Asi jo, je to blbost a stejně, co bys ze mne tahal. Chytli mě dřív, než jsem stačil cokoliv poslat.“
Milan mu najednou nevěřil ani slovo.
„A co když jsi to ty?“ zeptal se Michala.
„No jo, fakt.“ Bylo slyšet, že se směje. „Teď jsi mě dostal. Prostě si musíme věřit a tajemství si pro jistotu nechat pro sebe.“
Milan, kterému ještě v hlavě žila vzpomínka na noc a večer s krysou najednou přestal mít chuť mluvit. „Končím.“
„Hele, nezlob se.“
„Dobrý, ale teď končím. Čau.“
„Tak ahoj.“
Pohnul prstem a knoflík komunikátoru ukončil konverzaci.
Přibzučel hlídač. Přišlo mu, že jezdí bez jakéhokoliv plánu. Byla to částečně pravda. Část jejich výjezdů je přesně určena intervalem šesti minut. To se dá člověk ještě zachránit v případě zadušení, zástavy srdce, či jiného selhání organismu. Zbytek vyjížděk byl čistý chaos, vygenerovaný vězeňským počítačem.
*
Čas tady plynul jiným způsobem. Někdy letěl, někdy se plazil, někdy stál a ani se nehnul, někdy nebyl vůbec. Už třetí měsíc zíral Milan do šedé zdi a odmítal rozhovory se spoluvězni.
Chaotické bzučení hlídačů.
Krysa.
Jeho jediný, neodbytný přítel, ho každou noc navštěvovala a nutila ho zopakovat jeho živoucí noční můru. Každý večer stál s nožem přede dveřmi toho bytu a každou noc na něj krysa naléhala, aby tam vtrhnul a řádil. Zatím obstával, ale krysa začala měnit taktiku. Už na výhružky a zastrašování nereagoval. Už se nebál.
„Podívej na ní, jak si to s ním užívá!“ Snové dveře se otevřely a za nimi byla jeho láska v posteli s cizím chlapem. Jeho nikdy neviděl, ani netušil, že ho může jeho sluníčko podvést, ale je to tak. „Dívej, jak se jí to líbí!“
Začal plakat.
Vzal nůž.
Udělal krok ke dveřím.
Zastavil se.
„Na co zase čekáš!“ Zapištěla krysa vztekle. „Tohle je jen pitomej sen, tak na co koukáš! Udělej to.
„Sen?“
„Jo, zdá se ti to, ty krávo nebeská.“ Krysa se začala chechtat.
„Tak proč bych to dělal, když to je jen sen.“ Upustil nůž a posadil se do trávy, která se tam z ničeho nic objevila.
„Uděláš to proto, abych tě dostala ven z kriminálu.“
„To je nesmysl.“
„Myslíš? Nejdřív chci, ale důkaz že se nebojíš. Musíš to tam vyřídit.“ Před nimi se znovu objevily dveře. Nebo tam byly pořád?
Budíček.
Do krve mu přestaly proudit hormony a on se probudil. Přímo před ním stál hlídač a skenoval ho.
Pak přišlo mytí. Z trysek v cele začala proudit nějaká čistící tekutina.
Zavřel oči a užíval si, jak mu ztékala po těle. Poté přišla voda. Otevřel pusu a proudem vody si vypláchl ústa. Zapnul se větrák a vysušil jeho přirostlé tělo.
Když skončila celá procedura uvědomil si, že hlídač tam stále ještě je. Nikdy takhle dlouho neskenovali, většinou to zabralo dvacet, třicet vteřin, ale teď tam musel stát minimálně deset minut. Hlídač měl velké žlutě zářící „oči“ jinak nic. Byla to jen metr a půl vysoká šedá popelnice s velkýma citrónovýma očima, pohybující se po koleji před celami.
Pohnul se. Najednou odjel.
Pustil to z hlavy. Víc ho zajímalo, proč jim ještě nic nepromítli na zeď. K čemu tady teda je? Byla to jedna z nejmodernějších věcí. Dokonalý prostorový obraz. A k ničemu. Možná je to způsob mučení. A možná se o nás nikdo nestará. Jen nás tady nechají hnít a venku mluví o tom, jak nás převychovávají a trestají.
„I když tohle je možná ten nejhorší trest,“ řekl a trochu se lekl svého hlasu. Už dlouho nemluvil. Spoluvězeň se o něj přestal starat, když zjistil, že to nemá cenu. Jediný s kým mluvil, byla krysa a to bylo něco jiného.
Přibzučel hlídač. Zastavil se na pár vteřin a odjel. „Bzzz.“
Přišel večer. Bůh ví kolikátý už. Dávka melatoninu a oči se začaly samy zavírat.
„A seš venku! Neříkala jsem ti to?“
Milan stál na kolejích a díval se na svojí celu, byla šedá jako všechno v okolí a jen na její zadní stěně, byl obrovský krvavý flek ve tvaru člověka. V tu chvíli si uvědomil strašlivou bolest.
„Ty´s mně utrhla!“ Začala se mu točit hlava. Za chvíli umřu. Vykrvácím.
V tu chvíli si všiml, že se k nim blíží hlídač. Oči mu rudě svítily a byl celý pomačkaný, jako by se s jiným dozorcem utkal v souboji na kladiva. „Musíme pryč.“ Nedbal na bolest. Strach, že ho znovu přišijí, byl větší. Rozhlédl se a uviděl dveře. „Servis“ stálo na nich. Rozeběhl se k nim. Cítil jak mu pne v zádech, cítil jak mu proudící vzduch ochlazuje obnažené svaly a jak mu dolů na lýtka stéká krev.
Doběhl ke dveřím. Kde je krysa? To je fuk. Otevřel.
Za dveřmi něco bylo a on zakopl a spadl. Spadl do měkkého. Jeho oči si pomalu přivykly na šero. Ležel na posteli a vedle něj se objímali dva lidé.
Poznal je okamžitě. Byla to jeho žena s milencem. Srdce se mu zastavilo a v žaludku mu něco začalo vařit ostrý guláš. Spali. Začal plakat. Tiše se na ně díval a plakal. Sedm let spolu. Představoval si, jak se spolu milovali a jedli a bavili se a ona se u všeho tvářila jako by nic. A přitom mu už léta zahýbá
Najednou se muž pohnul, pohladil jí po vlasech a těsněji se k ní přitiskl. Jí to probudilo, a aniž by otevřela oči, pohlazení mu opětovala. Rukou mu zajela mezi nohy.
Guláš byl tak ostrý, že se to nedalo snést. Zjistil, že má v ruce nůž. A bodl. Nejdřív ji. Bodl jí do břicha. Nevěděl proč, ale přišlo mu, že tam je centrum toho hnusu, který musí zničit. Pak chtěl bodnout jeho, ale on se otočil a úder zachytil. Chvíli se prali. Milanovi se podařilo zapíchnout mu nůž do nohy. Zařval bolestí, na chvíli povolil. Dostal, spíše omylem od Milana ránu loktem do spánku. Omdlel.
Milan na něj skočil. S rozmachem ho bodl do krku. Rána sjela po lícní kosti a nůž se zapíchl těsně vedle ohryzku. Z krkavice vytryskl gejzír krve. Za pár okamžiků ucítil, jak sebou tělo párkrát škublo. „Dostal jsem tě, ty zmrde.“
Uvědomil si, že jeho žena klečí vedle postele a sípe. „Pomoc. Prosím pomoc!“ V hlavě mu hučelo a v žaludku vřelo. Kopl jí do obličeje a udělal ji totéž co jemu. Další krvetrysk. Pak se posadil na postel a začal znovu plakat, nebo možná jen pokračoval v nepřestávajícím pláči.
„Tak vidíš!“ zasyčela náhle krysa.
Seděl a tupě zíral na svou ženu. „To´s udělala ty!“ řekl po chvíli, když mu došlo, co provedl a chtěl slabošsky svést vinu na někoho jiného.
„Ne! Ty!“
Skočil na ní a pokusil se jí seknout nožem. Krysa se mu vysmýkla a on jí jen tak tak stačil chytit za ocas. Jak se, ale houpala na ocase, přiblížila se k Milanovu rameni a kousla. Ramenem mu projel záblesk bolesti. Snažil se jí odtrhnout.
Po chvílí se mu to povedlo a s krysou si vyrval i kus svalu. Najednou mu došlo, že musí už každou chvíli vykrvácet. Přece mu chybí kůže na zádech a teď ještě tohle. Povolil sevření.
„A teď poznáš odplatu!“ Kryse zářily oči.
„Za co?“
„Ty se ptáš? Podívej se kolem. Myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?“
Neodpovídal.
„Můžeš!“ Krysa se zasmála svému vtipu. „Ale musíš počítat s následky.“
„Ale já ti nerozumím. Přece jsi chtěla, ty jsi přece zlá!“
„Možná ve snu! Zlá teprve budu, ale určitě jsem nechtěla! Jste všichni moje ovečky, víš!“
„Ovečky? Co to je za blbost, chceš si hrát na boha? Bůh, ale není šílená krysa!“
„Tak to se pleteš.“ Krysa se na něj vrhla a z jeho malátného těla odervala další kus. „Trest!“ zapištěla a podnikla další výpad.
Milan pomalu umíral. S každým kouskem utržené kůže, nebo svalu byl slabší.
„Já se chtěl jen pomstít. Vždyť mně přece podvedla a on, ta svině, to věděl, že je vdaná, že je moje.“
Krysu jeho slova ještě víc rozvzteklila.
Cítil ji uvnitř. Běhala mu někde v hrudním koši a trhala mu plíce na kusy. Nemohl už nic, díval se na mrtvé tělo své ženy a cítil jen tři věci: strach, bolest a to, že se blíží konec. Úplný, nezvratný, definitivní konec. Dřív přemýšlel o smrti a představoval si, jak jeho vědomí bude putovat vesmírem a pozorovat dění kolem a možná, že jednou se narodí v těle nějakého tvora a prožije další život. Teď, ale naprosto jistě věděl, že už nebude nic. Jen strach, bolest a pak nic. Možná i jeho prach někde uschovají, aby se nemohl smísit s prachem hvězd.
*
Ráno našli Milana Cílka ležet na zemi v cele. Odtrženého od zdi. Nikdo nechápal, jak se to stalo. Celý systém, jako by tu noc zaspal. Někdo potom napsal do zprávy, že došlo k zavirování systému a ten poté nereagoval na podivné Cílkovo chování. Ve věci Milana Cílka došlo prý k chemické nerovnováze způsobené výpadky systému, ta způsobila kontrakci svalů tak silnou, že došlo k odtržení.a následnému úmrtí.
