Hodiny právě odbily čtvrtou hodinu odpolední a Lenka se začínala chystat domů. V práci měla velmi dlouhý den. Sbalila si věci a odešla na autobus. Cesta nebyla příjemná, přicházející zima o sobě dávala vědět, proto studený vítr a pochmurné počasí nebylo ničím výjimečným. Bydlela v malé vesnici jménem Tylov, která měla sotva 500 obyvatel. Když řidič zastavil, vydala se domů, jenže cítila, že něco není v pořádku. Tělem ji procházelo podivné mrazení a začínala být stále více nervózní. Její dům byl až na pokraji lesa, proto se snažila jít co nejrychleji. Měla pocit, že ji někdo sleduje a taky, že ano. Zahlédla stín podobající se mužské siluetě, proto přidala do kroku a doufala, že bude brzo doma. V polovině cesty, zpoza stromu na ni vyskočil muž a strhnul ji k zemi. Ležel na ní a s nožem v ruce ji vyhrožoval, ať se nehýbe a nekřičí. Lenka paralyzovaná strachy poslechla, jenže se dala do breku. V tom ji muž udeřil pěstí do obličeje, vytáhl z kapsy lepicí pásku a zalepil ji ústa. Postavil ji na nohy a vedl ji směrem k jejímu domu. Když přicházeli, viděla, že dveře od domu jsou otevřené a na chodbě rozbité věci. Srdce ji bilo jako o závod a stěží dýchala, bydlela ještě s rodiči a pomyšlení na to, že by se jim něco stalo, bylo neúnosné. Vešli dovnitř a uviděla krev, zavzlykala a s páskou přes pusu zamumlala: „Co po nás chceš? Kde jsou mí rodiče?,“ „Zmlkni,“ dostalo se ji odpovědi.
Muž ji zavedl do ložnice, kde spatřila své rodiče, svázané a zbité. Bylo ji do breku, cítila hrozný strach a narůstající paniku. Muž ji poručil kleknout vedle rodičů, svázal ji ruce a nohy. Na chvíli opustil místnost, a když se po nějaké době vrátil, držel otcův kufr s nářadím. Všichni členi rodiny Mikešových se na sebe zděšením podívali. Lenčinému otci Petrovi se podařilo sundat lepicí pásku z úst a promluvil „Pavle, tohle nemůžeš. Přestaň s tím prosím. Nech Hanu a Lenku odejít.“ Hana s Lenkou se na sebe podívaly, nemohly uvěřit, že člověk, který jim tohle provádí, se zná s Petrem. Lenka se na něj pozorně zadívala, měl velmi hubenou postavu, světlé vlasy, propadlé lícní kosti, oči velké, vykulené a černé jako uhel. Na sobě měl otrhané džínové kalhoty, zelenou bundu a špinavé zablácené boty. S děsivým smíchem se pomalu přiblížil k otci, sklonil se k němu a říká: „můj starší bratříčku, kolik je to let? Dvacet dva? Dvacet dva let a ani jednou jsi mě nenavštívil? Ani jednou jsi nepřišel?!! Nikdo z vás, nikdo!“ zařval hlasem plným nenávisti. Jeho hněv rostl, silně udeřil Petra do břicha a sípající Petr mu odpověděl: „Chtěl jsem, ale naši rodiče mi to nedovolili. Nesměl jsem, promiň. Neuběhl den, kdybych si na Tebe nevzpomněl.“ „Lži! Ale teď Ti to vrátím“ rozhněval se Pavel ještě víc a přistoupil k Haně. Odřízl ji z nohou a úst izolepu, serval z ní oblečení a před očima její rodiny ji surově znásilnil. Hana brečela a křičela, bezmocná s pohledem plným bolesti se podívala na svého zlomeného muže. Bylo to poslední, co viděla. Pavel ji zákeřně zezadu podřízl hrdlo, „Nééééé!“ zamumlala Lenka, „Ty parchante, za tohle zaplatíš,“ vysoukal ze sebe Petr. „To uvidíme, bratříčku“ a přistoupil k Lence. Postavil ji, přeřízl pásku u nohou a rukou, Lenka se snažila bránit, ale marně, byla moc slabá. Nejprve ji začal pomalu rozepínat halenku, podprsenku, potom sukni a kalhotky, když před ním a svým otcem stála úplně nahá, začal se Pavel smát svým děsivým smíchem. Hodil Lenku na postel a vzal si ji stejně surovým způsobem jako její matku. Petr na něj křičel, nadával, prosil, ať toho nechá, ale marně. Když byl hotový a Lenka zničená, neschopná ničeho, se natáhl pro nůž a začal jim pomalu přejíždět její hrdlo. „Prosím, ne.“ zašeptala Lenka. „Zlatíčko, nechci ublížit Tobě, ale Tvému otci.“ Sotva to dořekl, vrazil ji do srdce nůž. „Zabiju Tě, zabiju Tě, zabiju Tě,“ křičel zoufalý Petr. Kolem něj se zvětšovala kaluž krve a pohled na své nejbližší, mrtvé, dvě nejdůležitější osoby svého života ho sužoval. Bolest, kterou cítil, byla spalující a nepřekonatelná. Sesbíral veškerou sílu, co mu zbývala, strhl z nohou pásku a vyrazil naproti dobře bavícímu se Pavlovi. Byl rozhodnutý, že ho zabije. Než k němu stačil dojít, Pavel se zasmál a pronesl „užij si svůj nový život, bratříčku. Uvidíš, jak trýznivá je samota a beznaděj,“ a s úsměvem na tváři si vrazil nůž do krku. „Né, takhle ne! Ne, ne!,“ šeptal Petr. Sedl si k Haně, vzal ji do náruče a plakal. Za několik minut dorazili policisté a záchranná služba, kterou zavolali sousedé. Pohled, který se jim naskytl, měli ještě hodně dlouho před očima. Petr neschopen výpovědi skončil v rukou psychiatra a byl přemístěn do 40 km vzdálené léčebny, kde se o týden později oběsil. Všechna média se předbíhala, kdo o téhle smutné události natočí, napíše lepší reportáž. Jedna z mnoha zněla takhle:
„Dne 23. listopadu 2004 z psychiatrické léčebny v Opavě utekl Pavel Mikeš. Pacient trpící schizofrenií, nebezpečný sobě i okolí. Pátraly po něm desítky policistů. Podařilo se ho najít 25. listopadu v domě svého bratra, kde spáchal hrůzný čin. Zvlášť brutálním způsobem znásilnil manželku svého bratra, které poté podřízl hrdlo a znásilnil také jeho dvacetiletou dceru, kterou následně bodl ostrým loveckým nožem přímo do srdce. Jeho bratr Petr se na všechno musel dívat a nemohl vůbec nic dělat, protože ho Mikeš svázal. Poté, co zavraždil své dvě oběti, podřízl hrdlo i sobě. Petra Mikeše nechal naživu, aby zbytek svého života trpěl. Motiv jeho vraždy byla pomsta. Chtěl se pomstít bratrovi a jeho rodině, za to, že ho v léčebně nikdy nenavštívili, kde se cítil osamělý. To ho vedlo k tak otřesnému činu. Petr skončil v rukou odborníků, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde se s následky činů jeho bratra nemohl srovnat a tak si vzal život.“
Od té doby uběhlo přesně 10 let a každý rok, přesně 25. listopadu si obyvatelé Tylova připomínají tuhle tragickou událost, zapálí svíčky a nosí květiny k domu Mikešových, čímž chtějí uctít jejich památku.
