Tomas Vorobok: Obrat

Povídka, která se umístila na 24. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

3.

Chodidla dopadající na fialově zbarvený chodník, slitý z jediné kompaktní hmoty, neznějí jako obyčejná chůze. Každý krok vydává příjemně znějící tón.
I krátká procházka je tudíž uměleckým dílem, jež ve výsledku vytváří ucelenou melodii.

Není to tak pokaždé. Někdy nechávám cestu zbarvenou do azurově modré, dle barvy nekonečně se rozlévajícího moře, které již nikdy nespatřím, nebo i dalších barev, připomínající místa, která jsou mi nyní nedostupná, alespoň ve skutečném světě.

Vzpomínky na žlutavou písečnou pláž přecházející v mořskou hladinu mne rozesmutní, a proto nechávám melodii utichnout. Dále pokračuji téměř v tichosti, jen za občasného zpěvu okolních ptáků.

Pomalu, postupem dní, naučil jsem se procházky prodlužovat déle a déle. Někdy dokážu i pár dnů bloumat po roztodivných místech a nenechat se ovlivňovat myšlenkami na temný vnější svět plný obyvatel, jež mne hledají.

Dlouho už to nevydrží, vím to.

Nenávistná populace skutečného světa stále roste a zanedlouho nastane den, kdy se s nimi setkáme. Ani úniky do hlouby fantaskní země nepomohou, ale učiní tak konec alespoň snesitelnějším.

 

2.

Snažili jsme se vrátit domů, do relativního bezpečí.

Každičký pohyb způsoboval bolest, jak tuhnoucí svaly i šlachy přestávaly plnit svou funkci a stávaly se spíše ztvrdlou hmotou, připomínající dřevo, či kámen.

Po chvilce jsme už běžet nedokázali. Pouze trousivou, bolavou chůzí pokračovali vpřed přes travnatou pláň, svažující se k vyschlému korytu řeky a dále až do nedaleko stojícího malého domku. Podíval jsem se na matku prchající několik kroků napravo ode mne. Mírný úsměv ji z tváře nezmizel, ani tehdy. Obličejové rysy však už ztrácely na lidskosti, i kůže dle zbarvení a konzistenci nepatřila člověku, alespoň na pohled.

Odvrátil jsem zrak zpět k rozlehlému lesu, zda nespatřím nějaké pronásledovatele. Prozatím byl klidný jako obvykle. Nehybné stromy se ve větru kymácely ze strany na stranu a připomínaly tak pohyb kyvadla. Uklidňující pohled mi v představách utvořil malou naději – možná bude trvat i několik dní, než si pro nás přijdou. S chlácholivými myšlenkami přišla ve stejný okamžik finální tuhost téměř kompletního organismu.

Nemohouce se pohnout, stál jsem na místě v jediné póze a očima pozoroval okraj tmavnoucího hvozdu. Matku jsem již nikdy nespatřil.

Hrůza z nemožnosti pohybovat se, kompletně prostoupila k mému mozku a jedině řevem, dokázal jsem dát najevo nastupující šílenství. Má mysl se upoutala k hrozivému faktu. Zde, na tomto místě, mezi loukou a domovem, uprostřed šedavého koryta, zůstanu navždy. Tady svedu boj s novými obyvateli, neschopen fyzicky se bránit. Křik deroucí se mým hrdlem zněl do prostoru jen chvilku. Pak jsem oslepl, ohluchl a ztratil hlas.

Snažil jsem se uklidnit, přijmout temnotu i bezhybný stav. Zvláštním způsobem jsem vnímal popraskanou zeminu kolem nás, zelenou trávu i les, který byl naštěstí stále nudně obyčejný. Pokoušel se držet na uzdě myšlenky o hodinách, přinejlepším dnech, pouze se sebou samým, bez možnosti pohybovat se, mluvit a pozorovat.

Matka nehybně stála vedle mne. Měnila se, podobně jako já. Cítil jsem to. Stejně tak mé nohy, pomalu se měnící a vrůstající do země.

 

Udržet emoce a myšlenky ve vymezeném prostoru bylo náročné. Nepropadnout panice. Nezešílet.

Musel jsem něco dělat, cokoliv.

„Představ si.“

Dvě slova zazněla mi v hlavě, avšak hlas nebyl můj. Vzdáleně připomínal matku, ale to nebylo možné.

„Představ si… Svět.“

Hlas ozývající se s neskrývanou námahou promluvil znovu. Nyní jsem však věděl, že patřil matce.


Mé myšlenky proto začaly bloudit do nově vybudovaného místa. Místa, patřícímu pouze mé fantazii. Zpočátku jsem unikal z temnoty vždy jen na pár okamžiků a nedokázal uchovat klid a soustředěnost pro vytvoření stálého fantaskního světa.

V průběhu nezdarů mi vytanulo v představách několik vět, které jsem s matkou prohodil jako malý kluk, po probuzení z pěkného snu. Nikdy před tím, jsem si na ně nevzpomněl, a až tehdy, z hlouby paměti vyvstaly, jakoby čekaly na vhodný okamžik.

„Mami, zdálo se mi to, nebo to bylo skutečné?“ Zeptal jsem se po probuzení a převyprávění snu.

„Samozřejmě, že zdálo. To ale neznamená, že to nebylo skutečné.“

Pár vět znějících stále dokola, mi postupně napomohlo k vystavění celé říše. Roztodivné cesty spojovaly rozlehlá města i samoty s krásnými domy.

Vytvoření stavby bylo v podstatě jednoduché. Náročnost výstavby ve skutečném světě se v žádných aspektech nepodobala mému tvoření. Postačilo mentálně uchopit obecnou představu stavení a jen ji v různých oblastech modifikovat. Tvar, velikost, materiál, rozměry, barvy, funkce a podobně. Pak to jen udělat několik tisíckrát.

Některé části země, jakož i měst, byla někdy obydlená lidmi i jinými živočichy a někdy nikoliv. Záleželo jen na mém úsudku. Prapodivní tvorové, rozmanitých druhů, barev a tvarů. Zkoušel jsem dokonce kombinovat různé živočichy dohromady. Potkával jsem tudíž na toulkách krajinou obrovské černé slony, jenž za pomoci žirafího krku ukusovali zelené listy z nejvyšších stromů. Plazícího se hada s ocasem zakončeným štířím bodcem, hledajícího potravu v podobě zebrované myši. Gigantického Roháče, jemuž jsem propůjčil velikost nosorožce, létajícího noční krajinou s hlubokým bzučivým zvukem, prozrazujícím svou přítomnost okolnímu prostředí. Většinu tvorů, jsem však nechával tak, jak jsem je dříve spatřoval v knihách či venku v přírodě. Sem tam, se mnou okolní procházející zvířata prohodila několik vřelých slov o časech budoucích, ale jen proto, že jsem to tak chtěl.

Člověka jsem utvářel jen pomálu. Byl příliš skutečný a připomínal mi život, do kterého se již nevrátím. Možná bych časem našel odvahu a naplnil města a vesnice tisíce lidmi, nevěděl jsem však, zda mi tolik potřebného času bude dovoleno prožít. Podobný důvod se týkal i matky, ale hlavní příčina tkvěla v jejím žití. Byla stále naživu a já se obával, že přemístěním do mých představ, by přestala existovat ve vnějším světě a byla odsouzena k smrti. Věděl jsem, že to tak nemůže být, mysl mi to napovídala, avšak duše si tak jistá už nebyla.

Po městech a zvěři, vrhl jsem se na věci monumentálnější, nikterak však náročnější. Na obloze nechal jsem zhmotnit planety, o kterých jsem jen četl a dokonce vymyslel i několik vlastních. Černá zářící nepravidelná krychle, kolem níž rotoval červený prstenec tvořený miliardami rudých hvězd, vydávající příjemné melodie, čněl na obloze hned vedle Jupitera. Nová planeta, z níž pocházeli lidé, jež jsem prozatím nestvořil.

Slunce málokrát klasicky tvořené shlukem plynů. Po většinu doby poskládaný obrovský mechanický kolos z ozubených kol, sálající žárem a světlem, vzniklé titáními kotli, spalujícími kvanta dřevěných kmenů ze stromolidí, které do nich sví druhové házeli po stovkách a sami pak skokem dovnitř ukončovali své žití a přeměňovali tak život na teplo a světlo.

Tak vznikl celý svět zrozený v představách, v němž stromy sloužily pouze jako zvířecí krmivo a palivo pro rudé slunce. Někdy ani to ne.

Snový svět, jehož tvorbou jsem bojoval o přežití.
 

1.

Letní procházka do nedalekého lesa byla příjemným únikem z pracovního dne. Společně s matkou, chodívali jsme si pod koruny stromů odpočinout, vyčistit hlavu, občas nasbírat nějaké plodiny ve formě hub, či lesních malin.

Karolína. Vytanulo mi jméno na jazyku.

Tak se vlastně matka jmenovala. Nikdy jsem o ni tak nepřemýšlel, vždy to byla jen mamka, matka, maminka.

Seděli jsme pod košatým dubem, skryti před sluncem pálícím, jako dlouho ne. Dlouhé konečky hnědých vlasů přilepené k tváři se mírně začaly pohybovat, když mamka přerušila ticho svým vyprávěním.

„Pamatuji, jak mi děda vyprávěl podivné, strašidelné historky, odehrávající se za opravdu horkých dní. Podobným, jako je tento.“

„Jen pohádky.“ Pronesla s úsměvným frknutím, ale pokračovala dále.

„Jednoho velmi teplého dne, neznámo kdy, prý nastane čas obratu.

Veškeré stromy vyrostlé ze země se probudí a budou schopny fyzicky se pohybovat a přemýšlet, naopak lidé ustanou v pohybu a započnou se měnit k obrazu stromů. Zároveň i jejich fyziologie.

Ruce pomalu promění se ve větvoví, nohy v odporné pololidské kořeny. Orgány přemění se pro možnosti rozmnožování, kůže odumře a ztvrdne.

Nastanou dny, kdy nám příroda oplatí vše, co jsme se na ni napáchali.“

Z matčina vyprávění se mi naježily chloupky na těle, i když slunce spalovalo zemi pod sebou snad ještě vehementněji, než před chvilkou.

Navrhl jsem návrat domů. Že to bylo z nepříjemných pocitů, způsobených představami o obratu jsem si nepřipouštěl.

Při odchodu, nedaleký řev a zvuk lámaných větví, náhle upoutal naši pozornost.

Šest desítek metrů daleko se bělošedivý buk prodíral křečovitou chůzí k malé holčičce. S košíkem v ruce, ječící, zkoprnělé a zírající na nepochopitelný obraz chodícího desetimetrového stromu. Stejně jako my.

Dlouhé větvové končetiny ladně natáhl až k děvčeti, lehce ji uchopil do náruče, jako matka chovající dítě a protisměrným trhnutím roztrhl děvčátko na dvě půlky.

I na takovou vzdálenost jsem spatřil krvavý cákanec, jenž ohodil štíhlý kmen buku a střeva, zachycující se mezi malými větvičkami a zelenavými listy.

Pak jsme začali utíkat.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Nikola Puškárová: Nemrtvá
František Bui: Světlonoš
Katerina Dvořáková: Další nakažený
Robert Poch: Ztracený život
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Václav Nerud: Krvavý Halloween
Petr Moravec: Campbellova hrobka
Tobiáš Nečas: Opice
Jakub Zemánek: Pekelník
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia