Kateřina Linková: Long Lankin

Povídka, která se umístila na 17. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

,,Co je to za obraz?“

,,Předkové. Rodina, která tohle panství vystavěla.“

,,Tvá prapraprababička je mi docela podobná, že?“

Helena se nejistě  pousmála nad namalovanou  ženou, která za ruku držela svého malého synka a koukala se na svou starší dceru. Její snoubenec Jamie na ni krátce pohlédl, zamračil se a bez odpovědi odešel.

 

,,Vrátím se brzy. Kdybych nemusel, nenechal bych vás tu samotné. Zavolal jsem babičce, říkala, že možná přijede,“ pravil Jamie a objal Helenu. ,,Hlavně se nezapomeňte zamknout.“

Starostlivě pohlédl na svou dcerku a pohladil ji po zrzavých vláscích.

,,Přece by ses o nás nebál,“ řekla Helena špatnou angličtinou a zasmála se.

Jamie se zadíval své manželce do očí a na jednu vteřinu se v nich zrcadlil nefalšovaný strach. Po chvíli se jeho tvář rozjasnila, jako kdyby zahnal ze své mysli všechny bubáky z dětství, a zopakoval: ,,Zamkněte se tu hned, jak odjedu. Miluju tě. Miluju vás obě.“

 

,,Proč tu nežijete přes celý rok?“ zeptala se zdvořile Helena.

Stará žena si ji obezřetně prohlédla a zamumlala: ,,Mallachadh.“

Helena se tázavě otočila k snoubenci.

,,Je to daleko od lidí,“ zalhal a Helena jeho výmluvu přešla, ale hluboko v hlavě to slovo zůstalo uzavřeno a prokousávalo si cestičku.

 

Doprovodily ho na terasu. Jamie nastoupil do auta, nastartoval a auto vydalo brblavý zvuk. Agnes mávala dokud nezmizel z dohledu. Osaměly. Uprostřed skotské Vysočiny se ocitly dvě křehké duše.

,,Můžu na houpačku?“ zeptala se Agnes zvonivým hlasem a její maminka souhlasně přikývla.

 

Zatímco děvčátko dovádělo venku, Helena v kuchyni připravovala večeři a občas svou dceru zkontrolovala oknem. Za celých šest let ji Jamie nikdy nenechal samotnou v tomto domě. Zchátralé letní sídlo sice působilo děsivě, ale Helena nikdy dostatečně nepochopila obavy svého muže. Vzhlédla k oknu a její dech se zastavil. Kde předtím byla její maličká dcerka, se nyní pomalu houpalo jen dřevěné sedátko. Vyběhla ven a rozhlédla se. Nikde ji neviděla. Nikde totiž nebyla. Oběhla celý dům. Jakmile se vrátila před terasu, uslyšela známý hlásek: ,,Mamí, koukej!“

Agnes seděla na houpačce, jako kdyby tam byla celou dobu. Doběhla k ní a klekla si před ni.

,,Kde jsi byla, miláčku?“ zeptala se vyděšeně Helena.

,,Houpala jsem se,“ odpověděla prostě holčička.

,,Ale já myslím před chvílí, když jsem tě hledala,“ pravila Helena.

Děvčátko zvedlo malá ramínka a znovu je svěsilo.

,,Pojď, už půjdeme domů,“ řekla a chytila ji za ruku.

Nedůvěřivě se rozhlédla po prázdné krajině. Zamknula dveře, i když se utěšovala tím, že se strachuje zbytečně.

,,Připrav talíře a skleničky,“ poprosila dcerku a pokračovala ve vaření. Jamieho babička už asi nedorazí, řekla si Helena.

 

,,Proč se tvá babička tak zlobila?“

,,Jen ji překvapilo, že tu chceme být přes noc,“ odpověděl vyhýbavě Liam.

,,Říkala, že bychom se měli bát,“ pokračovala Helena.

,,Je stará a pověrčivá,“ řekl jen.

,,Pověrčivá? Máte snad nějakého svého dvorního ducha?“

,,Nic takového. Nic jiného.“

 

Donesla do jídelny mísu s polévkou a zarazila se. ,,Zlatíčko, tatínek přeci odjel.“

,,Já vím,“ řeklo děvčátko.

,,Když tu tatínek není, nemusela jsi prostírat i pro něj,“ poučila svou dcerku.

Agnes se zadívala na talíř a skleničku navíc a pak odvětila: ,,Ale, maminko, to není pro tatínka.“

Helena zmateně zamrkala a  se špatně zahraným úsměvem se zeptala: ,,Ty snad očekáváš návštěvu?“

,,To je tajemství,“ špitla Agnes a Helena pocítila příšernou úzkost na hrudi.

,,Ukliď to, Agnes,“ řekla nakonec jednoduše a usedla ke stolu.

,,Maminko, tam si nesedej,“ upozornila Agnes svou matku, když se vrátila.

,,Proč?“ zeptala se Helena.

,,Tohle není tvé místo.“

Helena chvíli nevěřícně zírala na svou dceru, potom položila lžíci a klidným hlasem odpověděla: ,,Agnes, už to není vtipné. Můžu sedět, kde budu chtít. A už žádné hlouposti neříkej.“

Děvčátko zahanbeně svěsilo hlavu a začalo srkat polévku.

 

Procházela se sama po domě. Vstoupila do staré knihovny a prohlížela si tituly. Její oči se zarazily přímo na slovníku. V hlavě se jí zjevilo to tajemné slovo.

,,M-m-m-ma-ma-mallachadh...“ řekla nakonec a prst zabodla k tomuto slovu.

Chvíli se na překlad dívala a rovnala své myšlenky. Vrátila knihu zpátky a zavrtěla hlavou.

,,Prokletí?“ zašeptala sama pro sebe, když zavírala dveře.

 

Posadila se na postel a začala číst pohádku. Agnes ji však neposlouchala, dívala se k těžkým závěsům, které jí překážely ve výhledu na rozlehlou usínající krajinu. Helena dělala, že si toho nevšimla, ale při automatickém přeříkávání příběhu v její hlavě běžela jedna otázka za druhou.

,,Tak a teď honem spát,“ pravila, když založila stránku a položila knihu na stolek.

,,Nemůžu jít ještě spát,“ oponovala Agnes.

,,Už je pozdě. Musíš se pořádně prospat.“

,,Je neuctivé usnout,“ pronesla vážným hlasem holčička a zamrkala velkýma upřímnýma očima. ,,Ještě nepřišel.“

,,Kdo?“ Nechtěla se jí ptát. Možná to ani nechtěla vědět.

,,Náš host. Sliboval, že přijde.“

,,Agnes, nikdo tu není a nikdo nepřijde,“ ujistila spíš sebe samotnou Helena.

,,Ne, říkal mi to. Přijde se soumrakem a při svítání už po něm nezbude nic než vzpomínka.“

,,Agnes, přestaň si vymýšlet! Zavřít oči a spát.“ Helena vstala a ve dveřích se otočila ke své dcerce. ,,Spi. Zítra si o tom popovídáme.“

,,Zítra tu už přece nebudeš, maminko.“

 

Zavřela dveře a znaveně si promnula oči. Převlékla se do noční košile, sčesala si zpocené vlasy z čela a podívala se na sebe do zrcadla. Jako kdyby se nikdy dřív pořádně na sebe nezahleděla. Jako kdyby ta žena, která stála naproti ní, byla úplně jiná než si myslela. Zavrtěla hlavou a sklopila zrak. Sešla po schodech dolů a zamířila na terasu. Třesoucíma rukama si zapálila cigaretu a při prvním vdechnutí kouře se uklidnila. Pohlédla do opuštěné krajiny, přejela očima zprava doleva, zleva doprava... Znovu popotáhla z cigarety a v mysli se jí vrátil obrázek, který před necelou vteřinou zahlédla. Srdce jí začalo tlouct jako o život. Ač věděla, že je to hloupost, její oči se stočily zpátky. Stál tam. Tam u toho stromu. Bezpochyby tam stála vysoká tmavá postava. Bez hnutí, bez náznaku života, ale Helena si byla i na tu dálku stoprocentně jistá, že je tam někdo stojí a sleduje ji. Ano. U toho stromu, kde odjakživa byly dva malé dřevěné křížky. Často se tím směrem koukala, věděla tedy, co tam má být a co ne. Zvíře by nemohlo být tak vysoké, podle vzdálenosti a velikosti stromu se zdála být postava vyšší než průměrný muž. A člověk, který by nebyl hrozbou, by tam přece jen tak nepostával. Vypadalo to, že něco drží v ruce. Chtěla se donutit odejít zpátky domů, ale místo toho bez jediného mrknutí sledovala svého pozorovatele. Nedokázala odvrátit zrak, i když si nebyla jistá, jestli chce, aby tam ta postava jen tak stála, nebo aby se konečně pohnula. Oči ji začaly pálit, protože za tu nekonečně dlouhou chvíli ani jednou nemrkla. Víčka se jí zatřásla a bolestivě vtíravé slzy ji donutily zavřít oči. V tu stejnou chvíli v kuchyni něco spadlo a roztříštilo se. Bezhlavě odhodila cigaretu a rozběhla se dovnitř. Uprostřed desítek střepů stála bosá Agnes.

,,Bože! Agnes! Jsi v pořádku?“

Přispěchala ke své dcerce, vzala ji do náručí a odnesla do vedlejšího pokoje, aby se náhodou nepořezala. Posadila si ji na klín a kolébala ji.

,,Měla jsem žízeň,“ špitla Agnes omluvně a Helena ji pevně přitiskla ke své hrudi.

,,To nic, miláčku. Hlavně, že ti nic není. Pojď si lehnout.“

 

Ustaraně pozorovala, jak její dítě pokojně oddechuje. Lehla si na kraj postele a chytila Agnes za malou ručku. Byla unavená přemýšlením, takže i přes veliký strach usnula. Poslední, co si vybavovala bylo odbíjení jedenácté hodiny.

 

Nebyla si jistá, jestli je vzhůru, když otevřela oči a jejich pohledy se setkaly. Znaveně zamžourala do tmy a v myšlenkách se ujistila, že je to sen. Stál tam se zakrvácenýma rukama, ve kterých držel hlavičku panenky.

,,Nech nás pokojně spát,“ zažadonila k vysokému muži s nezdravě bledou pletí, která z něj visela jako hadí kůže. Usmál se a přikývl. Nevěřila mu. Neměla by mu věřit. Jenže v další vteřině zase upadla do hlubokého spánku.

 

Ten křik je příliš skutečný, pomyslela si rozespale. A natáhla ruku, aby chytila svou dcerku. Nenašla ji. A křik se ozval znovu. Ostré jako jehličky. Otevřela oči a napřímila se. Pohlédla na prázdnou postel a v tu ránu byla na nohou.

,,Agnes!“ zakřičela.

Místo odpovědi se znovu ozval zoufalý výkřik. Seběhla po schodech. Věděla, že dělá tu nejhorší věc. To nejpředvídatelnější, co by v té chvíli kdokoliv udělal. Vběhnout přímo do pasti. Jak pošetilé! Jenže zahlédla svou malinkou dceru. Seděla v rohu a kývala se dopředu a dozadu. Na rukou měla škrábance, které rudě plály.

,,Mrzí mě to. Mrzí mě to. Mrzí mě to,“ šeptalo uplakané děvčátko.

Helena vešla do potemnělé místnosti. Zamířila za svou dcerkou, aby ji uchlácholila, že bude vše v pořádku. Šlápla bosou nohou do něčeho teplého a lepkavého. Věděla, co uvidí, když pohlédne na podlahu. Přesto se podívala. Ztuhla hrůzou. Na podlaze byla krvavá cestička, která vedla k ležícímu předmětu pohozenému u stolu. Nechtěla jít blíž, nechtěla to vědět. Ze země na ni hleděly vytřeštěné oči Jamieho babičky. Helena ucítila pach sražené krve, žaludek se jí zvedl a začala se dávit. Zezadu ji někdo pevně chytil za paže, aby jí zabránil v pohybu. Následně jí svázal ruce. Podle toho, jak to na zápěstí drhlo, mohla odhadovat, že jde o starý provaz. Kdyby ovšem měla čas nad něčím takovým uvažovat.

,,Prosím, pusťte mě za mou dcerou,“ zašeptala Helena, ale nikdo neodpověděl. Místo toho vetřelec přešel čelem k ní. Prohlédl si ji a zálibně se ušklíbnul. Přistoupil blíž k ní a nožem  jí vyhrnul sukni od noční košilky. Když se čepel zastavila u jejích kalhotek, překvapeně zalapala po dechu. Chtěla poodstoupit, ale škobrtla a svalila se na svázané ruce a záda. To vetřelce rozesmálo. Otevíral ústa v děsivém záchvatu, ale zvuk z jeho rtů nevycházel. Vyděšeně k němu vzhlížela a uvažovala, jak utéct. A jak zachránit svou dceru... Vysoký muž k ní poklekl a natáhl své ruce k jejím kolenům, která pevně svírala u sebe.

Nehraj si na cudnou, vím, že jsi děvka, ozvalo se v její hlavě. O to víc k sobě nohy tiskla. To už ale ztratil trpělivost a vší silou jí nohy roztáhnul. Helena vykřikla a začala sebou zmítat, protože věděla, co má vetřelec v úmyslu. Nepomohlo nic. Zručně jí strhl kalhotky a potěšeně vydechl. Okouzleně natočil hlavu na stranu, aby měl nejlepší výhled na ni. Její tělo se klepalo studem a strachem. Raději by zemřela, než aby na ni tenhle muž koukal a sahal.

Teď už jenom rozhodnout, čím tě ošukat dřív, pokračoval v jejích myšlenkách jízlivým hlasem a chtěl se natáhnout po noži.

,,Ne! Prosím! To ne!“ zařvala Helena zoufale. Tento výkřik rozebral malou Agnes z apatie. Vstala a malými nožkami se rozběhla ke své mamince.

,,Nech ji být!“ Chtěla vetřelce chytit za ruku a odtáhnout ho. Naprosto nevzrušeně ji uhodil loktem do obličeje. Agnes padla na zem a bylo slyšet, jak její hlava narazila do podlahy a její zuby cvakly. Helena vyjekla a pokusila se ho kopnout. O to bolestivěji ji nohy chytil.

Když budeš hodná, nechám ji naživu, nabídl hlas. Helena se ještě chvíli zmítala, ale pak ji napadlo, že není jiné východisko. Musí se mu podvolit. Přestala se hýbat, zhluboka se nadechla nosem a zašeptala: ,,Dobrá. Udělejte to.“

Věnoval ji vítězný úsměv žlutými zuby a rozepnul si kalhoty. Odvrátila zrak a skousla spodní ret v očekávání toho nejhoršího. Jediným přírazem do ní vniknul. Z očí jí vytryskly slzy a celý její podbřišek se stáhl nevolí. To ho potěšilo a znovu vyrazil proti jejímu nejtajnějšímu zákoutí. Heleně se udělalo špatně, když slyšela jeho vzrušené hekání. Bolest neustávala, naopak se její tělo lámalo při každém dalším pohybu uvnitř ní. Jeho slizká kůže narážela do jejích vnitřních stehen a nechávala nich kluzkou stopu. Zrychloval tempo a v jeho očích bylo vidět rostoucí potěšení. Když se blížilo jeho vyvrcholení, kvapně sáhl po noži a jediným gestem ruky Heleně rozřízl hrdlo. Její oči se rozšířily hrůznou touhou po kyslíku. Chroptila a krev stříkala všude okolo. Začala sebou škubat v šoku. V té chvíli, společně s orgasmem, ze sebe vydal nelítostný smích. Heleniny oči se protočily a panenky zmizely pod víčky. Její tělo, doposud třesoucí se, zůstalo bez hnutí ležet. Jen její krev proudila dál.

 

Jamie zabouchl dveře od auta a v kapse našel klíče od domu. Když však přistoupil ke dveřím, zjistil, že jsou pootevřené. Ihned věděl, co se stalo. Vešel do domu, který obývalo děsivé ticho. Zaslechl tiché vzlykání. Prošel chodbou, kde byly krvavé čáranice a vstoupil do osudné místnosti. Agnes ležela na své mrtvé mamince a s pláčem ji objímala. Našel v sobě zbytek síly, aby k Agnes došel, odtáhl od chladné schránky své ženy a vzal ji do náručí.

Počkám si i na tvou dcerušku, až bude dostatečně rozumná na to, užít si umírání s pravým strachem a bolestí, slíbil hlas v jeho hlavě.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia