Zdeněk Hlaváček: Kousnutí

Povídka, která se umístila na 9. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Položili ho do čistě povlečené postele. Polštář voněl po aviváži a po sluníčku na kterém prádlo schlo. Na stolku pod nažloutlým pruhem světla z lampičky stála vždycky sklenice se šťávou. Karlík měl rád malinovou, a proto tu vždy stála malinová. Stačilo jen trochu zavolat a už strkali máma nebo táta hlavu do dveří. Jeho království bylo hned nad schody a tak byl dětský pokoj zvukově nejlepším místem v domě. Ráno sem doléhalo šplouchání vody ze dřezu v kuchyni, když maminka myla nádobí. Bylo tu také slyšet kloktání částečně ucpaného odpadu u umyvadla v koupelně hned vedle kuchyně. Také tu bylo slyšet pleskání deště o střechu, protože pokoj byl v podkroví. V noci ve stěnách pokoje občas rezonovalo cupitání myší v tajných skulinkách zdí. V létě těsně po západu slunce si dům oddychoval po celodenním žáru úlevným popraskáváním ve spárách mezi trámy. Když je člověk vnímavý, nemusí být nemoc zas taková nuda.

Karlíkovi bylo dvanáct a vnímavý byl. Srpen se přehoupl do září, a zatímco ostatní už chodili týden do školy, Karlík ještě stále ležel v posteli. Bylo to už týden, co se mu stala ta příhoda, na kterou si stále nemohl vzpomenout.

 Nebo možná nechtěl.

Cítil pomalu, jak se mu po těle roztahuje ta divná věc, nebo něco co v něm teď pomalu ale jistě získávalo vládu nad jeho tělem.

 

To odpoledne přijel doktor, aby ho zase prohlédl. Mírný muž ze sousedství. Karlík mu loni samozřejmě omylem rozbil prakem tabulku skla ve skleníku.

„Jak se vede?“ zeptal se a poklepal mu prstem na hrudník jako na bubínek. Karlík cítil, jak se třese zimou, přestože venku bylo babí léto a všichni kluci chodili v tričku.

„Pane doktore, já si myslím, že už to asi lepší nebude. Furt mám tu zatracenou horečku,“ tak trochu citoval maminku.

„Tak ukaž. Otoč se na břicho a podíváme se, jak se to hojí.“

Otočil se na záda. Cítil na zádech rozpálených horečkou studenou doktorovu ruku. Pak ho na zádech zatahala lepicí páska, která držela obvaz. Místností se okamžitě roznesl zápach uhnívajícího masa.

„Ježíši Kriste, je to ještě horší,“ byl slyšet vystrašený hlas maminky.

„Tak to znovu vyčistíme. Karlíku ty bílé tabletky asi nezabírají, tak zkusíme zdvojnásobit dávku. To by bylo, aby se to nezačalo hojit. Paní přineste mi prosím horkou vodu. Mám tu dezinfekci, vyčistíme to.“

Maminka odešla pro vodu. Na chvilku tu Karlík zůstal sám s doktorem.

„Karlíku a cítíš tohle?“

Karlík cítil pouze tlak v jednom místě na zádech. Někde u toho kousnutí.

„Ne jenom jak jste tam zatlačil prstem.“

„To je dobře, že tě to nebolí,“ řekl doktor a otřel jehlu do malého kousku gázy.

Vyndal z doktorské tašky malý skalpel a odkrojil kousek z mokvající kůže. Pak ten smrdutý kousek pečlivě uložil do malé plastové krabičky. Skalpel velejemně, aby se nedotkl kontaminovaného ostří, uložil zase do podlouhlého kovového pouzdra. Stihl to, ještě než se vrátila matka.

Karlík poslouchal ty podivné zvuky a koutkem oka sledoval pana doktora.

Maminka vešla do pokoje, v jedné ruce nesla ještě kouřící rychlovarnou konvici a v druhé malou bílou smaltovanou mísu. Tu, do které vždycky spolu sbírali angrešt. Když vešla, zarazila se. Zápach byl velmi intenzivní. Karlík se po ní ohlédl a ještě stihl zaznamenat její ustaraný pohled na jeho záda. Pak její pohled změkl, to když se mu podívala do očí.

Na chodbě hned za dveřmi potom doktor s maminkou polohlasně mluvili. Karlík zaslechl jen tón jejich hlasu. Maminčin ustaraný a doktorův konejšivý.

 

„Mamííí“ vykřikl uprostřed noci.

Po chvilce se dveře jeho pokoje pootevřely. Objevila se v nich maminčina hlava. Rozcuchaná, rozespalá.

„Bolí mě ruce a zároveň je vůbec necítím. Jako by nebyly moje,“ šeptal.

Maminka se posadila na kraj postele.

„Můžeš s nimi pohnout?“

„To ano jen mi to připadá jako by nebyly moje,“ odpověděl Karlík

„To se ti jen zdá. To je tím, jak celý den ležíš.“

„Mami já se bojím.“

„Neboj se. Jsem u tebe.“

Zavřel oči. Po chvilce se snažil předstírat, že usnul. Maminka vstala a otevřela okno. Chvilku v pokoji větrala a pak ho zase zavřela.

Karlík ale nespal. Ležel na zádech a ruce měl podél těla. Vzpomínal si, jak měli při tělocviku suplující učitelku Štorkovou. Učila je autogenní trénink. Všichni si museli lehnout na záda a každý se měl postupně soustředit na části svého těla. Nejdřív od prstů na rukou. Každý si měl v duchu představovat, jak mu prsty na levé ruce těžknou. Postupně se takhle měli soustředit na celé tělo. Bylo docela zábavné, někteří ale i usnuli. Karlík tenkrát usnul také. Teď ale spát nemohl. Ležel na zádech a soustředil se na celé tělo. Od kousnutí kousek pod pravou lopatkou se mu po těle rozlévalo takové divné teplo. Měl pocit jako by ta rána do celého těla roznášela něco moc škodlivého, něco co se zbytku těla vůbec nelíbilo. Tělo se tomu ale nedokázalo bránit. Navíc se bál usnout. Bál se usnout ze strachu před sny. Bál se, že se mu vrátí paměť a vzpomene si, jak ke kousnutí přišel.

  Celou noc nespal.

 

„Karlíku a proč chceš zatáhnout závěsy. Venku je dnes moc hezky,“ otočila se ráno na něj maminka, když jí o to požádal.

„Z toho světla venku mě bolí oči. V noci jsem málo spal.“

„Tak dobrá zatáhnu závěsy, ale nechám otevřené okno,“ řekla maminka a pak se trochu zarazila. „Potřebuješ tu trochu čerstvého vzduchu.“

 

 

Když odnášela snídani, které se vůbec nedotkl, měla zase ten ustaraný pohled. Karlík přes den spal. To co nemohl v noci, kolem desáté ranní přišlo samo. Byl to neobyčejně tvrdý spánek. Neprobudil se ani na oběd. Ležel v tom ztemnělém pokojíku. Barevné stěny vyzdobené plakáty aut a letadel teď vypadaly jaksi opuštěně. Tak jak opuštěně dětské pokoje vždycky vypadají, když v nich nejsou děti. Byl zborcený potem a přitom neměl teplotu. Naopak vypadalo to, že je spíš podchlazený.  Probudil se až k večeru.  Vzbudil se bohužel s výkřikem.

 

Maminka vběhla do pokoje.

„Co pak je Karlíku, co se stalo?“

„Zdálo se mi, jak mě kousnul.“

Byl celý zalitý potem. V místnosti panoval smrad. Karlík přes den neobyčejně zbledl. Pod očima se mu udělaly obrovské tmavé kruhy a kůže po celém těle zbledla, až zešedla. Jako by ho někdo vyválel v popelu, pomyslela si maminka.

„A kdo tě tedy kousl?“

„Takový divný pán,“ řekl Karlík.

„Proč by to dělal. Pan doktor, přeci říkal, že to vypadá spíš jako kousnutí od něčeho menšího.“

„Ne, byl to pán. Vypadal jako ten co hlídá parkoviště před supermarketem v městě.“

„Jen se ti zdál ošklivý sen.“ Řekla maminka. „Uvidíš, že za pár dní si na to ani nevzpomeneš.“

„Mami, já mám hlad.“

„Výborně Karlíku udělám ti něco dobrého k večeři. No bodejť bys neměl. Spal si celý den.“

Vstala a šla ke dveřím. „Udělám ti palačinky. Co ty na to?“ otočila se ve dveřích a šibalsky na něj mrkla.

„Mami já nechci palačinky. Já chci maso.“

 

Řízek byl takový divný, to maso vůbec nechutnalo tak jako normálně. Ani ho nedojedl. Karlík odložil příbor vedle nedotčených brambor. Snědl jen půlku řízku. Jíst nemohl, ale pocit hladu mu zůstal.

Maminka mu položila ruku na čelo, aby zjistila, jestli má teplotu. Čelo měl na omak studené a zalité potem. Pot měl takové zvláštní skupenství. Připadalo jí to, že je hustší a lepkavější. Navíc se zápach linoucí se z rány jaksi zintensivnil.

 

 Byl večer. Tatínek mu nahoru odnesl malou televizi z kuchyně. K ní připojil DVD přehrávač a pustil mu pohádku. Karlík ležel a díval se na pohádku. Nezajímala ho.

Rodiče se mezi tím dole sešli v kuchyni.

„Zítra nejdu do práce. Dostali jsme celozávodní dovolenou,“ řekl, když si začal mazat chleba sýrem.

„To ale vždycky dostáváte až v zimě, když klesne výroba ne?“

„Je to prý kvůli té chřipce. Kolega v práci mi říkal, že už to zachvátilo skoro celé město.“

„Chřipce? Myslím, že jsem něco zaslechla v rádiu. Víš, že na televizi moc nekoukám a rádio taky neposlouchám,“ řekla maminka a dívala se při tom z okna.

„Co říkal doktor?“

„On dneska vůbec nepřišel. Zkoušela jsem mu volat, ale nebere telefony.“

„Asi má něco důležitějšího. To jen dokazuje, že má Karlík něco normálního. Kdyby zjistil, že jde o něco vážného, určitě by přijel, nebo by ho rovnou poslal do nemocnice. Možná má hodně práce dole ve městě. Třeba kvůli té chřipce,“ utěšoval jí a zároveň možná i sebe. Dnes ráno, když jel do práce, připadalo mu město tak nějak prázdnější. Na zastávkách stálo mnohem měně lidí, než tomu bylo normálně. Aut na silnicích také nebylo tolik. V práci polovina lidí chyběla. Fabrika dnes ráno začala vyrábět vlastně jen v provozech řízených počítači. Sám nikdy rádio neposlouchal a zprávy v televizi také nesledoval. Pouštěl si hudbu a večer film na DVD. Od jisté doby si přestal kupovat i noviny. Dnes poprvé toho zalitoval.

„Ještě že bydlíme na samotě. Takhle se sem ta chřipka nedostane,“ snažil se ujišťovat dál.

„Já nevím. Připadá mi to nějak divné,“ řekla maminka a stále se dívala z okna.

„Proč divné, takovéhle chřipky prý jednou za čas přicházejí. Možná to bude tím očkováním. Virus chřipky je prý zapeklitě chytrý. Dokáže prý mutovat a přizpůsobit se. Takže když někdo vymyslí nějaké očkování, za chvilku už aby vynalézali další sérum, protože ta potvora zase mezi tím zmutuje.“

„Karlík mi řekl, že to je od toho kousnutí.“

V kuchyni zavládlo na chvilku ticho. Maminka sbírala odvahu na to, co chtěla říct.

„Cítil jsi ten zápach?“

„Cítil. Je hroznej. Musíš tady víc větrat.“

„Ono to ale vyvětrat nejde. Je to z Karlíka a z té jeho rány.“

„To přeci není možný aby z rány, která se hojí, vycházel takovýhle smrad,“ poznamenal tatínek.

„Ona se nehojí. Je přesně taková, jako byla předtím. Naopak, připadá mi to jako by to zachvacovalo celá záda.“

Stále stála u okna otočená zády k němu. Chystala se mu to říct už hned, jak přišel. Potom si to ale rozmyslela.

„Víš s Karlíkem se něco děje. Jako by to nebyl on. Chová se divně. Přes celý den leží a spí. Večer se pak probudí a je den ode dne divnější. Je strašně pobledlý.“

„To bude tou nemocí,“ pohladil ji po zádech.

 

Večer když šla kolem Karlíkova pokoje, na chvilku se postavila za dveře a přiložila k nim ucho. Tiše poslouchala. Škvírou mezi zárubněmi a dveřmi k ní proudil zápach. Slyšela jak Karlík přechází po pokoji. V tu chvíli nevěděla, co ji to napadlo, ale otočila klíčem v zámku.

„Mami co je? Proč mě zamykáš?“ ozvalo se za dveřmi.

„To nic Karlíku toho si nevšímej. Jídlo jsem ti nechala na stolku u počítače.“

„Nechci tvoje jídlo. Chci ven“

„Karlíku nemůžeš jít ven. Je večer, venku už je tma.“

„To mi nevadí. Já chci jít ven.“

„Karlíku děti v noci ven nechodí.“

„Tak dobrou noc mami“

„Dobrou Karlíku.“

 

Přešla chodbu do jejich ložnice. Muž už spal. Když zavírala dveře od ložnice, krátce zaváhala a pak je zamkla také.

V noci je zbudil rachot z Karlíkova pokoje. Znělo to jako by Karlík posunoval v pokoji nábytkem.

Otec se probudil. Chvilku ležel a naslouchal. V Karlíkově pokoji bylo teď ticho.

„Co to bylo?“ zeptala se do tmy

„Nevím možná si posunoval postel, aby viděl lépe na televizi. Měl by spát sakra.“

„On přeci teď v noci nespí“

„No jo na to jsem zapomněl. To je stejně divný, že spí přes den a v noci nespí,“ řekl a zavřel oči. Po chvilce už bylo zase slyšet jeho pravidelné oddychování.

Maminka ležela na zádech a nespala. Poslouchala. Poslouchala zvuky, které vydávalo stvoření, které bylo kdysi jejím synem. V noci je zvuk praskajícího dřeva a rámus vzbudil ještě několikrát. Oba se báli jít se podívat do pokoje svého syna. Ve vzduchu v ložnici mezi nimi vysela nevyřčená myšlenka.

 

Byl večer. Maminka ho začala zamykat v pokoji. Měl hlad. Venku byla tma a Karlík chodil po pokoji. Nemoc jako by ustoupila. Naopak cítil se skvěle. Tak sakra proč ho zavírá v pokoji. Vzteky chytil pelest postel a zabral. Prkno prasklo. Překvapilo ho jakou má teď sílu. A vztek. Vždyť už je zdravý. Chtěl by ven. Venku je noc a on by třeba mohl najít něco lepšího k jídlu. To maso co tu nechala maminka se nedá jíst. Chtěl by, aby to maso bylo šťavnatější a tužší. Vzteky se vrhl na stěnu a začal ze zdi trhat plakáty. Vztek ho na chvilku úplně ovládl. Trhal papír, kopal do nábytku, ležel na zemi a mlátil kolem sebe bezhlavě rukama. Měl obrovský vztek a měl taky obrovský hlad.

 

Ráno potichu otvírala dveře do Karlíkova pokoje. Spal na zemi. Přes noc si strhl obvaz z rány na zádech. Hned jak otevřela dveře, měla pocit, že začne brzy zvracet. Smrad, který se na ní vyhrnul z dětského pokoje byl nepředstavitelný. Karlík spal na zemi zamotaný ve zbytku toho, co zbylo z přikrývky. Zařízení pokoje vzalo přes noc za své. Plakáty s Karlíkovými oblíbenci byly strhány ze stěn. Prkna z postele ležela v rohu pod oknem. Jediné, co s Karlíkova pokoje zbylo v celku byl, vlastně jen stolek s poblikávající televizí. Jídla se ani nedotkl. Talíř ležel na zemi, brambory zůstaly, tak jak byly. Plátek masa byl nakousnutý. Karlík se za tu noc zase trochu změnil. Kůže nabrala odstín zašedlého porcelánu. Obrovské kruhy pod očima jako by jen zvýrazňovaly propadlé oči. Hned za dveřmi našla první chomáč vlasů. „Proboha oni mu vypadávají vlasy!“

Už se chtěla otočit a vyjít z pokoje zavolat doktorovi, když si všimla, že Karlík otevírá oči.

Hnědá čokoláda už bohužel nebyla barva jeho očí. Místo toho na ní koukaly jakoby šedou blánou pokryté oči. Vypadaly jako oči mrtvého zvířete. Karlík ze sebe vydal zvláštní chrčivý zvuk. Děs ji na vteřinu doslova ochromil. Pak se otočila a vyběhla z pokoje. Zavřela a zamkla dveře. V hlavě ji ještě stále pulsovala ozvěna toho zvířecího chrčení a dravý hladový pohled, který na ni vrhl její syn.

 

Seděli mlčky u snídaně.  Nahoře nad schody jako vykřičník, dveře dětského pokoje. 

Domem se rozdrnčel telefon. Otec vstal od stolu a s rohlíkem v ruce přešel do chodby k telefonu. Zvedl sluchátko.

„Pane doktore, to jsem rád, že jste se konečně ozval,“ nadechl se a chtěl lékaři vynadat.

Než to však stačil, doktor na druhém drátě mu skočil do řeči. Rohlík, do kterého si chtěl kousnout, se v půli cesty zastavil na cestě k ústům. Matka ho sledovala ze dveří do kuchyně.

Otec dlouho stál s telefonem přitisknutým k uchu. Klouby na prstech mu začaly bělat, jak pevně svíral sluchátko. Barva z obličeje se mu pomalu vytrácela. Matka ho znala už dlouhých dvanáct let, ale nikdy ho neviděla takhle. V tu chvíli jí napadlo, že ho vidí poprvé v životě vyděšeného.

„Děkuji vám doktore a hodně štěstí. Budeme ho teď všichni potřebovat.“

Položil sluchátko a pomalým vrávoravým krokem došel do obývacího pokoje.

„Kdy přijede?“ zeptala se matka.

„Už asi nikdy,“ odpověděl stroze a ze skříně u dveří pokoje vyndal brokovnici.

„Co se děje? Proboha, co ti říkal? K čemu potřebuješ tu zbraň?“

„Na obranu,“ řekl a vyndal krabičku s náboji.

„Tak sakra mluv co se děje.“

 Otočil se k ní.  Viděla, jak se mu třesou ruce, když se snažil strčit náboj do hlavně.

„Doktor mluvil o té chřipce. Prý nikdo neví, odkud to přišlo. Lidé se po ní změní. Napadají ostatní. Vyprávěl o prvních případech, které přivezli do nemocnice. Trvá to prý tak deset dní než se člověk změní. Vyprávěl o pokousaném zdravotním personálu, který potom drželi v klecích na psy. Povídal mi, jak se město pomalu přes den vyprazdňovalo a jak policie v noci držela pohotovost. Pak do města přijeli tanky a v noci se v ulicích začala ozývat střelba. Počet pohřešovaných rostl. Ráno na náměstí někdo našel ohlodanou lidskou ruku. Lidé přestali chodit do práce, přestali jezdit autobusy a vůbec během pár dní se položilo úplně všechno. Když jsem s ním telefonoval, říkal mi abychom se ozbrojili. Říkal mi, abychom se zabarikádovali v domě a každého, kdo přijde v noci, zastřelili. Vyprávěl mi, že když byl u nás, byla situace ještě pod kontrolou. Bral prý Karlíkovi ze zad vzorek. Karlík to má také.“

Maminka si sedla na podlahu. V očích se jí zračil ten samý šok, který před chvílí uviděla v očích tatínka.

„Co budeme dělat?“ zeptala se.

„Nevím,“odpověděl a zaklapl pušku.

Z pokoje nad schody se ozvala rána, jak někdo převrhl stolek a třeskot skla z rozbité televize. Pak něco za dveřmi zavrčelo.

„Maminko, otevři dveře! Já mám hlad!“

 

Zdeněk Hlaváček

20.1.2009

 

 

 

 

 

Vaše komentáře

Estrellita
Hezké. To, co autor ztrácí na formální stránce (myšleno zejména nedostatky v interpunkci, opakování slov a trocha zbytečného klišé) dohání na atmosféře příběhu. Vybrat si jako téma krátké povídky zombie apokalypsu je poměrně odvážný tah a kdyby se do toho pustil nějaký neumětel, mohlo by to skončit katastrofou. Nestalo se a já jsem spokojená. 89%
Estrellita 18.10.2016 14:58:12 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia