Nepohodlně se ošila na židli a snažila se jako už poněkolikáté za večer najít to správné slovo. Ale to jako by nepřicházelo. Jako by její mozek stávkoval. Frustrovaně si povzdechla a odešla si udělat další kafe. Tyhle dny nenáviděla. Měla tolik času na psaní, ale inspirace? Nikde. Soustředění? Nulové. A ještě k tomu měla rukopis odevzdat už za dva týdny.
Před několika dny by možná už volala redaktorce a oznámila jí, že ten příběh nemá šanci dopsat do určeného termínu, omlouvala by se a na kolenou prosila o prodloužení. Dnes ale ne. Dnes byla odhodlaná dát do toho maximum. Dnes nadešel den, kdy- Počkat. Měla by přestat přemýšlet nad tím, jak to dnes dopíše a konečně to dopsat. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak se mohlo na první pohled zdát.
Podívala se z okna. No super, to už je tma? Nevěřícně zakroutila hlavou a snažila se soustředit. Inspirace, inspirace, kde sakra jsi? Tak nic, kde jsem to skončila? Přečetla si posledních pár odstavců, ostatně jako už tisíckrát předtím.
„Šéfko? Našli další tělo,“ pronesl Ryan Gull a snažil se při tom neznít příliš udýchaně. Nemusela vědět, že celou cestu z auta běžel. Nemusela vědět, že se o ni bál. Nemusela vědět, že skoro rozbil svůj konferenční stolek v záchvatu vzteku, když zjistil, že se něco děje a on nemohl nic dělat. Nemusela vědět, že mu na ní záleží možná více, než by mělo. Oprava, to nesměla vědět.
Na chvíli se zarazila. Proč do svých knih tahá tolik věcí ze svého života? Co když to někdo pozná? Co když to pozná Mike. Hned ale zavrtěla hlavou. Tomu nedojde nic. Povzdechla si. Už zase. Zase přemýšlí a vůbec se nesoustředí na psaní. Psaní, psaní, psaní. Kde že jsme to skončili?
Těžký podzimní vítr detektivce Grayové jemně pocuchával vlasy. Jeho neodbytné ledové prsty se jí snažily dostat pod šaty. Přitáhla si kabát blíž k tělu a snažila se tak ochránit před zimou, která jí zanechávala podivnou pachuť v ústech. Celá scenérie byla poněkud zlověstná. Všude panoval chlad a podivný klid. Jako by tu vůbec před několika hodinami nedošlo k vraždě. Nebo tu k ní opravdu nedošlo, ale tělo mluvilo za své. Když jej uviděla, zatajil se jí dech. Ano, ona, zběhlá detektivka, která viděla už mnoho hrůz tohoto světa, o kterých se obyčejným lidem ani nezdá, se musela odvrátit. Protože to, co viděla před sebou, bylo moc i na ni.
Zhluboka se nadechla. Na tohle se netěšila. Popisy místa činu, jak ona je nesnášela. Vždy jí způsobily husí kůži po celém těle. Ruce se jí chvěly, že se skoro netrefila do klávesnice. Možná by to neměla tolik prožívat. Ale právě to ji odlišovalo od ostatních spisovatelů. Její až mrazivě realistické popisy. Slova, při kterých tuhne krev v žilách a v člověku probouzí to nejhorší, zvíře, které se tak moc snaží udržet, protože je společnosti neakceptovatelné. Už několik přátel se jí ptalo, jestli náhodou nemá nějaké psychické problémy. Jestli není sociopat. Nechápali, že ji tohle psát nebaví. Nechápali, že je sama ze sebe občas zděšená. Že se jí při zpětném čtení obrací žaludek stejně jako jim. Ale nemohla přestat. Prostě nemohla.
Pach krve ji udeřil do nosu ještě předtím, než došla až k mrtvole. Bylo tam však ještě něco jiného, ztuchlý pach rozkládajícího masa a odér drahého parfému, který však v kombinaci se smrtí připomínal spíše zoufalý pokus o zamaskování něčeho, co je na první pohled zřejmé. Jako ruka, která se snaží zakrýt flek po rozlitém čaji, který pokrývá celý rukáv. Marná snaha.
Zvedla se a udělala několik kroků po místnosti. Zlehka si protáhla svaly. Jedna ruka, druhá ruka. Hřbet a dlaň. Zápěstí. Už zase byla dlouho v jedné poloze. Doktor ji varoval, že jí to může způsobit problémy se zády. A copak si něco takového mohla dovolit? Raději se tedy rozhodla porozhlédnout po bytě a možná i uvařit další kávu. Najednou se zarazila. Jako by se něco mihlo za oknem. Strnula. Krve by se v ní v té chvíli nedořezal. Jen se mi to zdá, nechala jsem si to psaní už zase vlézt na mozek. Přesvědčovala sama sebe. Ano, tím to bude, má jen přehnanou představivost. Ostatně, nebylo by to poprvé. Nesnášela tyhle večery. Sama doma, venku tma. A v té tmě stíny. Došla až ke kuchyňské lince a zapnula konvici. Zvuk pípání se nesl bytem podivně zlověstně. Zatřepala hlavou. Snažila se vyklepat ty podivné myšlenky.
Tělo už skoro nepřipomínalo člověka. Jen oči, skelné a vytřeštěné hrůzou, vyvracely veškeré pochyby. Tam, kde by měly být vlasy, se rozprostírala jen rozedraná krvavá pustina. Občasné chomáče jen ujišťovaly v tom, že se tam kdysi rozprostíraly zářivě zlaté kadeře. Ale to nebylo zdaleka do nehorší. Končetiny byly zkroucené v nelidských úhlech, několik kostí dokonce protrhlo bledou pokožku. Ruce i nohy k sobě byly přivázány ocelovým lankem utaženým tak těsně, až se bála, že za chvíli upadnou.
Nepříjemně si proklepala ruce, potom jemně zakroužila nohama. Je to jen příběh, pomyslela si a pokračovala ve psaní.
Všude byla krev. Jako by se také snažila utéct před utrpením těla. Na rukou chyběly nehty. Zbylo po nich jen temně rudé maso. Ani prsty na nohou vrah nevynechal. Tvář byla spíše malba zelených, nachových a rudých modřin. Oči napuchlé od pláče. Ale místo průzračných kapek pod víčky ukrývaly jen další krev. Celá postava vypadala jako nějaký nepovedený balíček. Nepovedený balíček plný krve.
Opět se zarazila. Teď si byla na sto procent jistá, že něco slyšela. Snažila se zatajit dech a jen napjatě poslouchala. Nic se nedělo. Pokračovala dál.
„Řekni mi, že už byla po smrti, když jí tohle udělal,“ vyzvala patoložku a svou přítelkyni Bridget Stoneovou.
„Bohužel, vypadá to na pravý opak.“
Opět se rozhodla zvednout a projít se. Její močový měchýř hlásal blížící se kolaps. Asi neměla vypít tolik kafe. Když se vrátila, znovu usedla za počítač a dala se do psaní.
„Myslíš, že to byl ten samý vrah?“
„Určitě, podívej, co jsem našla.“ Natáhla k ní ruku s pytlíkem na důkazy. Bílá orchidej. Z toho pohledu se trochu otřásla. Věděla to, někde ve skrytu duše tušila, že mají co do činění se stejným sériovým vrahem. Ale stejně doufala, že se mýlí. Měl na svědomí už více než deset obětí a oni stále nenacházeli žádné nové důkazy, neměli jediného podezřelého. Jeho oběti byly většinou osamělé ženy, bez rodičů, blízkých přátel. Neměli se čeho chytit. Jen té bílé orchideje.
Protáhla si krční svaly. Tak špatně se jí už dlouho nepsalo. Zakroužila hlavou, až její pohled skončila na zrcadle visícím na jedné z protějších stěn. V tom momentě jí skoro vypadly oči z důlků. Rychlostí světla se otočila a potom strnula. Několikrát si protřela oči, ale nepomáhalo to. Stále tam byly. Jen tak si ležely na kuchyňském stole, nevinnost sama, a vrhaly na ni zlověstné pohledy. Dvě bílé orchideje.
Nemohla se rozhodnout. Má tam jít a prozkoumat situaci. Nebo radši zavolat policii? Co když je to jen nějaký hloupý vtip. Najednou, jako by se jí v hlavě rozsvítilo imaginární světýlko.
„Carly, moc vtipný, ha ha,“ začala ironicky a rozešla se do kuchyně, „to od tebe není příliš pěkné. Vždyť jsem se tě ptala, jestli nechceš přijít na filmový večer a tys tvrdila, že nemůžeš. Rozhodla ses mě vyděsit? Asi se rozmyslím, jestli ti budu posílat další části na korektury, když toho takhle zneužíváš!“ Řekla naoko naštvaně, ale neubránila se mírnému úsměvu. Vynalézavá je, to se musí nechat. Odpověď ale nepřicházela.
„Ale no tak, vím, že tu jsi!“ vykřikla a vzala orchideje do rukou. Vůně byla podivně intenzivní a ona ji vdechla plnými doušky. Až se jí trochu zamotala hlava. Najednou uslyšela kroky. Rychle se otočila a trochu se zakymácela. Uviděla tmavou postavu, podivně rozostřenou. Ztrácela pevnou půdu pod nohama, nohy chtěly vypovědět službu. Marně se snažila zachytit stolku.
„Co to sakra-?“ Nedopověděla. Její tělo se řítilo k zemi, ale ona to nevnímala. Poslední, co ucítila, byly dvě silné paže, které ji zachytily. Potom byla tma.
Probudila se s bolestí v zádech. Pod sebou měla nějakou tvrdnou podložku. Podle hmatu poznala jídelní stůl. Co sakra dělá na jídelním stole? Chtěla vstát, ale ucítila silnou bolest na zápěstích a kotnících. Konečně se jí podařilo otevřít oči a ona se zmateně rozhlédla. Ruce i nohy jí drželo úzké ocelové lanko, které se jí nepříjemně zařezávalo do kůže. Chtělo se jí křičet, ale na poslední chvíli se zarazila. Snažila se poslouchat jen svou racionální část. Hysterie jí teď na nic nebude. Ne. Nesmí na sebe upozorňovat. Teď se musí soustředit. Celá se rozklepala a snažila se zadržet slzy. Co se to děje? Co se to sakra děje? I přes všechny snahy nenacházela odpověď. Rozhlédla se po místnosti, ale zdálo se, že je tu sama. Alespoň jedno pozitivum. Teď musí jednat rychle. Ten, co jí to udělal, může přijít každou chvíli. Musí se odsud jen dostat k počítači. Tam má mobil. Odtud zavolá pomoc. A pak se může zabarikádovat v pokoji.
I přes veškerou bolest se snažila uvolnit pravou ruku. Lanko se jí zarývalo do kůže a ona zanedlouho ucítila na prstech horkou rudou krev. Nepřestávala. Věděla, že více příležitostí se zachránit nebude. Teď se jí hodilo, že psala detektivky. Jinak by už určitě propadla panice. Ale ona každý den psala o takových situacích. Dokonce chvíli pracovala u policie. Měla za sebou nespočetně kurzů sebeobrany, nejrůznějších bojových sportů, vojenský výcvik. Nic ji však nemohlo připravit na něco takového. Nikdy se pořádně nezbavila strachu a paniky.
Najednou se ozvaly kroky. Ztuhla jako již několikrát za tento večer. Ale teď ji popadla čistá hrůza. Snažila se zaostřit na postavu. Světlo svítilo jen v obýváku, takže bylo v kuchyni podivné šero. Konečně zaostřila na mužovu tvář.
Malá brada, výrazné lícní kosti, nos jako knoflíček. Plné rty, mírně rozcuchané vlasy a příjemný, skoro až podbízivý úsměv. Kdyby nebyla v nastávající situaci, popsala by ho možná i slovem pohledný. Teď se však nezmohla na nic jiného než šílenec. To ty oči. Zelené jako smaragdy, lesknoucí se v tichém vzrušení. Zatřásla se.
„Je vám snad zima, slečno Foestová? Nebo bych vám snad měl říkat Hopper Smith?“ V jeho očích zahrály nebezpečné plamínky. Jen vykulila oči. Jak to ví? Jak to sakra ví? „Víte, musím říct, že jsem váš velký fanoušek, opravdu, ty vaše popisy. Přečetl jsem všechny vaše romány a bylo mi hned jasné, že vás prostě musím poznat. Ani nevíte, jak mě překvapilo, že se nad tím pseudonymem skrývá žena. A ještě tak obyčejná.“ Na chvíli jako by posmutněl, „Nebudu vám lhát, byl jsem trochu zklamán. Jane Foestrová, svobodná, bezdětná, učitelka v mateřské školce. Řekněte mi, proč vůbec ještě pracujete. Vaše romány se prodávají samy, máte víc peněz, než budete schopna za celý život utratit, tak proč? A ještě dělat něco tak podřadného.“ Ohrnul ret, jako by snědl něco opravdu kyselého. Takže o to mu jde, pomyslela si, určitě chce peníze, dám mu, co mám a on mě určitě nechá na pokoji.
„Peníze jsou v trezoru pod replikou Mánese. Kód 8573. A ještě mám nějaké peníze na účtu.“ Najednou se k ní začal přibližovat. Ukazováček se jemně dotkl její rtů.
„Ale, ale, ale. Myslel jsem, že budeš chytřejší. Nechci žádné peníze.“ Jeho ústa se zformulují do úsměvu, ale v jeho podání to vypadá spíše jako nějaký úšklebek, „chtěl jsem tě jen poznat. Ženu s takovým talentem,“ Pomalu jí začal dlaní přejíždět po tváři. Nejraději by jej uhodila, začala křičet, kopat. Ale zůstala klidná, „říkal jsem si, že musíš být opravdu někdo mimořádný. Někdo, kdo by mi mohl rozumět. Při těch popisech… najednou jsem měl chuť něco takového udělat. Vědět, jestli to doopravdy jde. Bude oběť při trhání vlasů opravdu natolik omámená bolestí, že nebude schopna křičet? A co žebra? Opravdu jde z člověka udělat anděla? Myslíš, že to bolí nebo je Bůh ochrání?“ uchechtl se, „to asi těžko, ten neochrání nikoho.“ Přesunul své ruce na její krk a přes něj sjel dolů na ramena a pokračoval přes bedra až k bokům. Asi budu zvracet, pomyslela si, a znovu se pokusila zatahat za lano, které se opět nepříjemně zařezalo do končetin. Už nebyla klidná. Tohle začínalo být nebezpečné. Hodně nebezpečné. Pomalu ale jistě začínala propadat panice. Najednou ucítila, jak lano malinko povoluje. Jen tak tak skryla naději ve svých očích. Musí ho nějak odreagovat. Aby se soustředil jen na to, co říká a ne, co dělá.
„Těší mě, že se ti libí mé knihy, ale pořád nechápu, co ode mě chceš,“ pronesla tiše, rozklepaným hlasem. Ano, správně, chovej se lidsky, zranitelně, hraj na city. Mezitím nepřestala zápasit s lankem.
„Jen jsem ti chtěl pochválit poslední knihu. Doufám, že vyjde co nejdříve. To, co jsem četl… Jako vždy naprosto famózní. A orchideje? Ty zbožňuju skoro víc než tvé knihy.“ Usmál se jako by se nechumelilo, ale ona překvapením skoro ustala v osvobozování. Orchideje. Vždyť Rudá orchidej ještě ani nevyšla. Není možnost, jak by se k němu jakákoli část dostala. Nejspíš si všiml jejího zmateného výrazu.
„Ach, málem jsem zapomněl,“ Jeho smích zní jako tisíce železných zvonků, „mám tě pozdravovat od Carly, bylo jí opravdu líto, že nemohla přijít na ten filmový večer. Ale měla dost práce s umíráním. Velice. Bolestivou. Smrtí.“ Natahoval poslední slova s úsměvem a ona jen vyděšeně vykulila oči. Ne, ne, ne.
„Co- cos jí udělal? Co jsi zač?“ začala se zakoktávat, jen tak tak ze sebe dostávala zašmodrchaná slova a snažila se nezkroutit. Na útěk úplně zapomněla. Ne, ne. To nemůže být pravda. Prostě ne. Je to jen nějaký blbý vtip. Nic víc. Za chvíli se někdo objeví a řekne jí to. Určitě. Jen blbý vtip.
„Copak ti o mně nevyprávěla. Ed Harrington, jméno mé. Tedy tak jsem se jí představil. Zažily jsme několik nocí, na které budu s láskou vzpomínat.“ Podívá se nějak nad ní, jako by si vybavoval nějaké vzdálené obrázky, „Příjemná žena, krásná jako obrázek. Škoda, že to zjistila. Chtěla tě varovat, no věřila bys tomu? Vždyť by zkazila všechnu legraci?“ Pronesl, jako by to bylo něco nadmíru vtipného. Po tvářích jí stékaly první slzy. „Ale byla odvážná, to se jí musí nechat. Jakmile zjistila, že jí tajně chodím do mailu, že plánuju tento večer, skoro se jí povedlo zavolat policii. Skoro. Musím ti říct, měl jsem trochu nahnáno, byla opravdu blízko. No nic,“ vykřikl, jako by uzavíral jedno velké téma, „ona už není a nás teď nebude nic rušit.“ Na chvíli se otočil. Zatlačila všechny slzy pod víčka, smutek skryla za odvahou. Teď nastala její šance. Prudce trhla rukama. Ucítila palčivou bolest, musela se ovládat, aby nevykřikla, ale za chvíli už mohla rukama volně hýbat. Rychle se natáhla po kuchyňském noži, který jako vždy ležel na lince jen pár centimetrů od její hlavy a přeřezala i lanka u kotníků. Potom rychle seskočila na zem a zaujala bojovou pozici. Ed se mezitím otočil a, možná se jí to jen zdálo, ale jako by se v jeho očích mihla vlna překvapení a snad i zděšení.
„Tak přece jen budeš chytřejší, než se na první pohled zdá,“ pronesl uznale, když svůj obličej zase schoval pod klidnou masku s mírným úsměvem. Když spatřil nůž v jejích rukou, skoro se rozesmál. Pomalu se vydal směrem k ní, „ale no tak, stejně jej nedokážeš použít. Jako všichni. Bojíte se krve. Snažíte se vypadat děsivě, ale víš, jaká je pravda? Nedokázala bys ani stisknout spoušť, natož bodnout.“ Pořád pokračoval jejím směrem, ale úsměv z jeho tváře už úplně vymizel. Její ruce se třásly. Mozek odmítal zpracovat situaci. Vzpomněla si na svůj čas u policie. Na jeden případ. Našli ho, ale on odmítal spolupracovat. Chtěl jen tak odejít. Utéct. Chtěl ublížit Mikeovi. A ona stiskla spoušť. Jen tak. Nemyslela na následky, věděla jen, že tomu zločinci musí zabránit v útěku. Něco takového mu přeci nemohlo projít. Zpětný ráz byl silnější, než čekala. Litovala, že si nemohla zacpat uši. Ale nejhorší byla ta krev. Všude kolem. A byla to jen její vinna. Nezemřel, ale už nikdy nemohl chodit. Ještě toho dne dala výpověď.
Muž bez jakéhokoli varování najednou vyrazil vpřed. A ona bodla.
Krev jí pomalu stékala po rukou. Muž se skácel k zemi. Oči byly skelné a vytřeštěné. Celá horní polovina těla se utopila v krvi. Ona jen zděšeně všemu přihlížela, opřela se o stěnu a pomalu se sesunula k zem. Ocel zaskřípala o podlahu, nůž vypadl z třesoucích se rukou. Koberec se zbarvil do ruda. Zaklonila hlavu a snažila se popadnout dech. Její pohled dopadl na bílou orchidej.
