Maya Urbanová: To se přece nestává

Povídka, která se umístila na 36. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Bylo to někdy koncem července, rána byla teplá a příjemná, vzduch provoněn čerstvým ranním letním vzduchem, majícím v sobě jakousi nostalgii, připomínající všem něco z dětství. Zřejmě volnost prázdnin, nebo jen tu pouhou krásnou éru dětských let, tu starostnou bezstarostnost. Seděla jsem před domem na lavičce a vyhlížela svou kamarádku Nelu. Má se tu pro mě zastavit, potom půjdeme společně na brigádu. Už před prázdninami jsme si našli práci jako výpomoc v kuchyni. Já se starám o čištění zeleniny a Nela o nádobí a je to pravá ruka kuchaře. Chce se tím živit i v budoucnu, proto si ji vrchní kuchař nemůže vynachválit, to její nadšení, snahu a samostatnost pro věc. Mě to nijak zvlášť nenadchlo, ale jsem ráda, že mám něco málo bokem a že jsem mezi známými. Číšníka tam dělá Nelin přítel, což je zároveň můj bývalý spolužák a na baru pracuje jeho sestřenice se kterou se taky dobře znám. ,,Kde sakra je?!“ říkám si v duchu, protože Nela má už dobrých dvacet minut zpoždění, a to se nestává. Spíš já chodím pozdě, ale ona naopak vždycky má alespoň desetiminutovou rezervu. ,,No nic, ještě tak pět minut a vyrážím bez ní, co se dá dělat?! Pracovní doba se kvůli nám neposune a na kázání od kuchaře není nikdo zvědavej!“ prohodila jsem pro sebe nahlas a pomalu sbírala svoje věci z lavičky. U toho jsem vytáčela Ninino číslo na mobilu. ,,Baf!!!“ ozvalo se najednou a někdo mně silou objal kolem ramen, když jsem se skláněla pro tašku. Byla to Nina, vysmátá jako sluníčko, ale nějaká pobledlá ve tváři a pod zvláštně smutnými a zapadnutými očí se jí rýsovali dva obrovské tmavé kruhy, marně maskované korektorovou tyčinkou a pudrem. Kdyby se tak nesmála a já ji neznala bezmála bych se jí i lekla. První slova co ze mě vypadli byla:,, To jsou blbý fóry! Kolik ti je let, kačeno? No a kde vůbec jsi? Ty si nespala? Nebo si byla někde na flámu a ještě tam napůl seš? Bez urážky, ale vypadáš tak trošku jako zombie, ses nemocná? Je ti dobře?“  ,,Jo, je mi fajn, jen jsem se tak nějak nemohla ráno probrat, celou noc se mi zdály hrozný psycho sny a asi sem nějak prochladla je mi pořád trochu zima, jinak se cítím dobře, uvidíme zítra jestli na mě fakt něco leze nebo je to jen z té únavy z nevyspání .“ Odpověděla mi Nela hlasem pro mě zvláštním, takovým tichým, tišším než běžně mluvívá, normálně totiž na diskrétní otázku je schopna opovědět tak, že par metrů dál se veškerá diskrétnost našeho hovoru mění v indiskrétnost a všichni jsou seznámeni s podstatou našeho dialogu. Dnes ne, právě naopak. Zvláštní, snad jí vážně nic není, alespoň nic vážného. Vytrhla mě z mých myšlenek, když mi dloubla do ramene a řekla : ,,Tak hejbneme asi zadkama, ne, jsme trošku v časovým presu.“ A začaly jsme se smát, daly jsem se do kroku, musely, jme si trošku zvýšit tempo, cesta trvá necelé pul hodiny a my víme, že už teď dem celkem pozdě. Doběhly jsme ke křižovatce a zrovna když jsme chtěly přejít, vjelo nám do cesty auto. Bíle, moderní myslím, celkem velké. Stáhlo se okénko a objevil se obličej staršího muže, byl vrásčitý, sešlý, měl pronikavý pohled, i když byl takovéhoto vzezření, působilo v něm cosi charismatického, podbízivého. Nebyl sympatický, ale ani se od něj nedal odvrátit zrak. Dobrou chvíli tam tak stál se sklopeným okénkem a prohlížel si nás, potom konečně řekl:,,promiňte děvčátka, občas to zlobí.“ Dál se podíval jen směrem k Nele, dlouze se na ni zadíval, Nela zbledla ještě víc, ale koukala se mu zpříma do očí, také sem zbělela, přišlo mi to celé jakoby strašidelné, zachvěla jsem se po těle. V tom pán stále upřený na drobnou bleďounkou Nelu promluvil :,, Nežeň se tak princezno, přece nemáš kam spěchat, žádná práce ti neuteče. Je to na tobě. Držte se děvčata. Na shledanou!“  ,,Na shledanou.“ Odpověděly jsme téměř jednohlasně, už když bylo auto dávno fuč. Trošku jsme z toho nechápaly, ale nakonec co?! Nic zas tak extrémně zvláštního se nestalo, dědovi klekl motor a chtěl si pokecat a tím to uzavřely. Přece jen čím blíž se blížili k práci, tak jako by je obcházel strach, v krku se jim dělal knedlík a břichem létala letadla, nechápaly, co to má být. Nela promluvila :,, Promiň mi to, včera jsme se chytli s Radkem a nerozloučili  jsme se moc v dobrým, celou noc sem skoro nespala a když na chvíli měla sem tak příšerný sny že sem se pak bála usnout, celou noc se mi zdálo, že na mě někdo kouká, že mám někoho v pokoji. Pořád mám tak nepříjemný pocit. Ale to bude jen z té hádky, víš, že Radka mám fakt ráda, tak se o něj asi nějak podvědomě bojím, že se rozejdeme, i když se sem tam pohádáme teď jeto asi jiný. A přenáším to na tebe. Promiň!“ Nela to říkala jako by se snažila přesvědčit sama sebe o těchto slovech a po mně chtěla, ať jí jen potvrdím, oči ale měla stále více nepřítomné, byla neustále rozechvělá, přitom už bylo skoro poledne a blížilo se k 25 stupňům. Vypadala, že bude spíš nemocná z večerních koupání, ale byla nezvykle nervózní. Odpověděla jsem jí: ,,Vždyť mě se nemáš za co omlouvat, to je jasný. A o Raďu se neboj, ten to přijde urovnat sám, znáš ho, určitě je mu to taky líto. Už jdeme stejně pozdě, nemám zavolat do kuchyně že ….třeba že jsme jely na kolech a píchly, nebo že se mi udělalo cestou špatně tak se o chvíli zpozdíme? Zajdeme si někam na kafé a pokecáme si, přijdeš na jiný myšlenky a odložíš si sraz s Radkem. Na nás to tam přece jen nestojí a pro jednou se snad nic nestane.“ ,,Tak jo, souhlasím“ rozzářila se Nela a už jsme vymýšlely, co řekneme kuchaři. Vymluvily jsme se na moji nevolnost, ale že stihneme všechno potom, klidně zůstaneme i na úklid déle. Kuchaři bylo zcela jasné, že nám jde jen o to, se ulít, ale věděl, že si vše naděláme tak přimhouřil očko a řekl: ,,tak se dej rychle do pořádku. Ahoj.“ A my vyšly v dobré náladě směrem ke kavárně, kde bylo vždycky příjemné útočiště, klid a soukromí. Bylo dopoledne, tak tam bylo jen pár lidí, sedly jsme si do boxu, kde jsme si obvykle sedávaly a objednaly si dvě kávy. Rozpovídaly jsme se o všem možném a ta úzkost jako by z Nely okamžitě spadla. Jako by jí tížil prsa obrovský kámen a ona se teprve teď mohla nadechnout. Jen byla pořád jako křída a měla ty své zapadlé smutné oči i když se smála. Bylo mi jí nějak lito, nějak mi přišlo na mysl, že by mi moc chyběla, třeba jen to kdyby už sem s ní víckrát nešla. Měla ji ráda, honem odehnala z mysli tyto vlezlé chmury a bavila se s Nelou dál. Najednou prošel kolem jejich boxu tentýž muž, co před nimi zastavil autem. Teď si ho mohly teprve prohlédnout. Byl vysoký, celkem štíhlý, útlá ramena, měl na sobě černé sváteční oblečení, kravatu, černé lakýrky a jeho bílé vlasy mu schovával klobouk, byly mu vidět jen po stranách. Byl to takový, dalo by se říci elegán, takový již trochu sešlý elegán. Také si jich všiml a přistoupil k nim. ,,Dobrý den děvčátka, tak už se setkáváme po druhé, jaká milá náhoda.“ Nela nic neříkala, odpověděla jsem za obě.: ,,Ale, dobrý den, co vy tady? A co že jste se tak vyšvihl? Jděte někomu na svatbu?“ ,,Nene, chystám se kamarádovi na pohřeb.“ Odpověděl se smutným úsměvem.  ,,Promiňte, nevěděla jsem, omlouvám se, to je mi líto. Přijměte naši soustrast, prosím.“ Odpověděla jsem mu rychle a trošku jsem se zarděla tou první vlezlou otázkou. ,,Ale to nic, jakpak byste to mohli vědět“ na chvíli se odmlčel a opět se zadíval na Nelu, poté řekl: ,,Udělala si dobře maličká, nikam se nemá spěchat, hlavně nikam nespěchej, na všechno je čas.“ Odmlčel se, zlehka poklonil hlavou řekl: ,,Loučím se děvčátka“ a šel směrem ke dveřím. Obě na sebe pohlédly rozpačitě a v očích se jim odráželo nejméně tisíc otázek. ,,Třeba to má už v té hlavě trochu popletený, asi dost, chudák.“ Řekla jsem. Nela jen přikývla a dál jsme to nerozebíraly. ,,Tak se asi pomalu zvedneme, ne?! Ať jsme tam aspoň před obědem a nenadávají. Stejně už bych chtěla mluvit s Radkem.“ řekla Nela. Šly jsme k baru, zaplatily a pomalu se vydaly přes náměstíčko směrem ke vchodu do restaurační kuchyně. Vešly do šatny, nejdřív si řekli, že se převlečou, než dostanou kuchařské kapky, že jdou ještě později, než slíbily. Ale přišly před obědem, snad aspoň za to budou nějaké body do plusu. Převlékli se v rychlosti a šly do kuchyně. Tam stál zamračeně kuchař, ruce v bok a vypadalo to, že si přehrává veškeré nadávky a sprostá slova co by jim nejradši řekl, protože tam musel být na všechno sám. Nakonec ale jen řekl:,, No nazdar. To je dost, že se princezny uráčily, doufám, že vám je už dobře a vyhajaly jste se do růžova. Teď šup-ukázal na mně- ty tam máš hromadu nádobí a ty Nelo mi pomůžeš vydávat obědy, máme fofr, ještě mi nakrájíš zeleninu v rychlosti. Šup, šup, nečumte-makáme.“ Zatvářil se přísně, ale usmál se. Během nádobí jsem po očku sledovala Nelu, vypadala pořád stejně nesvá. Taky sem měla pořád ten mrazivý nepříjemný pocit. ,,Možná je fakt nemocná, ať tu chudera ještě neomdlí.“ Proletělo mi hlavou. Obědy utekly rychle celkem rychle, nádobí se tak nějak zlikvidovalo a holky si daly chvíli pauzu. Seděly v šatně na židličkách, popíjely si čaj, jedly jahodovo-tvarohový závin, co donesla Nela z domu všem na ochutnání. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila Radkova hlava, říkal: ,,Promiň mi, že jsem včera tak vyjel. Víš, že tě miluju i přesto že se občas chytneme, a co by to bylo za vztah, kdybychom se sem tam nepohodli. …To bychom se potom nemohli přece ani usmiřovat, no a nebyla by to škoda?! Hm? Tak už se nezlob a usměj se na mně.“ Nela chvíli držela kamennou tvář a chtěla dělat uraženou, přitom by se Radkovi nejradši vrhla sama do náruče a omluvila se mu. Seděla a koutky rtů už jí cukaly k úsměvu, déle to nevydržela, usmála se, vstala a šla Radka obejmout a políbit. ,,Nebudeme se hádat.“ Řekla a přivinula se k rty k jeho krku. ,,To víš, že ne, ale usmiřovat jo, že jo?“ řekl žertovně Radek Ještě pokračoval,, Miláčku můj, něco jsem ti koupil na usmířenou a vlastně i jen tak, ať víš, že tě mám rád a myslím na tebe. A z kapsy vytáhl hnědorůžový kamínek ve tvaru srdíčka na koženkové šňůrce a uvázal jí ho kolem krku. ,, Ten je krásný, moc děkuju, jsi zlatíčko, večer si to vynahradíme!“ řekla Nela a políbila ho. ,,ehm, ehm nechci vás hrdličky rušit, ale musíme makat, je pouze, večer si toho stihnete říct víc, nebojte!“ řekla sem Nele a Radkovi a šla škrábat asi padesátikilový pytel brambor. Nela ještě po Radkovi hodila kousek závinu co pekla se slovy: ,,taky něco ode mě, …aspoň prozatím.“ Mrkla na něj a za chviličku se vynořila za mnou a dostala za úkol nakrájet zeleninu a dát těsto na kynutí do velkého míchače. Šla krájet, ale kuchař na ni křikl: ,,První to těsto, zelenina ti neuteče, ale to musí ještě stihnout nakynout.“ Tak šla k míchači, vsypala vejce, mouku, cukr, droždí, atd. Natáhla se přes obrovskou mísu s kovovými robotickými rameny jako vždy po spínači. Ramena se položila, do vloženého obsahu v míse a začala rotovat. Jen co se rozjeli, jedno z nich se zachytilo za koženku na Nelině krku a jedním škubnutím doslova urvalo, Nelinu hlavu. Bezvládné tělo se sesunulo tiše k zemi, jako když dítě upustí hadrovou panenku na zem. Mezi prvními kdo toto otřesné divadlo spatřil, byl kuchař, hned poté jsem tam vletěla já již tušíc, že se nemohlo přihodit nic pěkného. Oba jsme zkoprněle koukaly na bezvládné tělo, kterým ještě sem tam projel nervový záškub, ale bylo již mrtvé, nenávratně mrtvé. Uzamkly jsme všechny vstupy do kuchyně. Kuchař si nevěděl rady, volal na policii, na záchranku, nikde mu skoro nerozuměli, byl ve velmi silném šoku a nevěděl prostě, co má dělat. Já stála jen u dveří s očima a pusou dokořán a pořád mi nic nedocházelo, i když tělo Niny leželo pár kroků ode mne, ale proč nemá hlavu? Byla, sem v takovém šoku že na paniku nebylo ani sebemenší pomyšlení. Udělala jsem asi sedm, možná šest kroků k míse s těstem a nakoukla, tam byla Nelina hlava. Můj první pocit byl: ,,Jak? Přece ne. To nejde“ Koukala jsem ještě chvíli na tu mísu, na to tělo a omdlela jsem. Probrali mně až záchranáři co přijeli s policií a chvíli po nich pohřební auto. Nevěřila sem tomu, myslela jsem, že se mi to třeba jen zdálo nebo něco. Pak jsem uviděla zcela zničeného uplakaného kuchaře, taky po šoku z toho co právě viděl a Radka zabaleného v dece třesoucího se jako osika jak ho jeho sestřenice objímá a sestra mu píchá něco na ,,uklidnění. Šla jsem k nim, ani mě asi nepoznal, jen pořád opakoval : ,,To já, to já, to já. Já jí to dal, já jí zabil. To já to já ach Neli, já, já, já to já….“ Zdravotníci se ptali jeho sestřenice, jestli ho mají převéz alespoň na noc na psychiatrickou kliniku, tam mu dají sedativa a ráno se uvidí jak dál. ,,Vyspí se u mě, dejte mu něco silného na uklidnění,, pokud můžete, prospí se u mě na gauči. A jestli je možnost dejte mi pár antidepresiv kdyby se probral a byl na tom špatně. Při nehorším ho k vám odvezu, ale myslím že ted´ mu udělá lépe domácí prostředí …jestli mu vůbec může být lépe po tom, co viděl a teď se v něm odehrává. Radka odvezla za pomoci zdravotníků k jeho sestřenici, pomohli ji ho uložit a pro jistotu dali ještě jednu dávku antidepresiv a prášky na spaní. ,,Teď stejně bude spát, uvidíte, jak na tom bude ráno, když tak přijedˇte nebo volejte.“ Řekla zdravotní sestra a zavřela dveře bytu. Já mezitím seděla stále na schodech před vchodem do restaurační kuchyně, výslech se protáhl a mě se ani nechtělo jít domů, viděla jsem Nelu dávali do černého pytle, potom jak si pro ni přijela pohřební služba a viděla sem nakládat rakev. Zvláštní, ještě sem nebrečela, ještě mi nic z toho nějak nedošlo či co. Už začínalo svítat, začínalo ráno a já opět cítila ten nádherny časný, letní vzduch, který sem cítila i včera, když sem čekala na Nelu. Až teď sem se opravdu rozplakala, až ted mi to všechno došlo, že už ji nikdy neuvidím, neuslyším, neobejmu a neřeknu sbohem. Včera v té kavárně to bylo opravdu naposled. Pláč nešel zastavit, tak jako když vás opustí někdo blízký. Najednou jsem ucítila čísi oči na mé sklopené hlavě mezi koleny. Zvedla sem oči a tam stál ten starý pán, co nás potkal v autě a potom v boxu v kavárně promluvil: ,,má milá je mi líto co se stalo, mladý život vždycky bolí víc než cokolic jiného a je zbytečný mnohdy. Neměla ta drobounká dívenka tolik spěchat, ta práce by jí neutekla. Ted mně omluv musím na další pohřeb, myslím bude jich tam víc. Jako na svatbě, zvláštní paradox. Ty se opatruj, máš spoustu času, na své drahé vzpomínej vždy s láskou, oni tě slyší a jsou rádi, že na ně není zapomenuto. I když to bolí, tak palčivě, jednou ta bolest otupí. Opatruj se děvčátko“ a kývl na pozdrav. Byla jsem tak mimo že sem sotva něco zamumlala. Vstala a šla jsem domů, vzala si prášek co mi dala zdravotní sestra a šla si lehnout Měla jsem hrozné sny, viděla jsem Nelu bez hlavy jak jde ke mne, viděla jsem Romana jak drží a líbá hlavu bez těla, spoustu krve, pak vzpomínky z minulého dne, kuchaře bledého jako smrt. Probudila jsem se cela zpocená a vyděšená. Ani nevím kolik bylo hodin. Někdo zvonil, možná policie doplnit výslech. Ne. Byla to Radkova sestřenice oznámit jí že Radek spáchal ráno sebevraždu, hned po návštěvě psychiatra. Dělal, že je hrozně v pohodě, ale hrál to. Chtěl co nejvíc prášků, všechny je snědl a aby měl jistotu šel si lehnout pod vlak. První než policie nám to přišel oznámit takový starý pán s kravatou a kloboukem, nevim kdo to byl, asi vyšetřovatel, ale matku uklidňoval slovy ,,,aspoň jsou spolu“ tak nevim…….

Vaše komentáře

Estrellita
Tohle bylo tak špatné, až skoro legrační. Takovou koncentraci chyb v jednom textu jsem ještě neviděla. Autorka není schopná udržel jednotný narativ, u postavy "Nely" střídá dvě jména (Nina), neobtěžuje se s odstavci, neumí napsat spodní uvozovky, pravopisné chyby dělá i tam, kde žádné udělat nejdou, příběh vystavěla na nesmyslu (koženková šňůrka že by dokázala utrhnout hlavu? pitomost!), text je nekonzistentní a člověk často vůbec neví, kdo a o kom mluví. Přesto ale jsem byla ze čtení méně otrávená než u jiné povídky, takže nesáhnu po nejhorším hodnocení. 8%
Estrellita 27.10.2016 15:18:18 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia