Jeho dech zpomalil a srdce zmírnilo svůj rytmus. Do jeho mysli přicházejí mlhavé vidiny tajemné hory, která se vypíná mezi jakýmisi dvěma městy. Koruny stromů v lesích šustí ve větru a v dáli cinkají zvony. Z pórů na kůži se válí pot. Pak vše vyústí v křik.
„No tak. Byl to jen sen,“ uklidňoval otec svého syna uprostřed noci. „Co se ti zdálo?“
„Kopec!“ plakal dvanáctiletý syn.
„Zkus spinkat. Všechno bude dobré,“ hladil jej tatínek v rozčepýřených vlasech.
Mladý klučina více než pro slova sahal k emocím. Ve svých dvanácti postižen autismem duševně skomíral a bál se každého usnutí. Opakovalo se to. Každým setměním. Pořád dokola ten samý sen.
„Opět o té hoře?“ zeptal se muž, jehož manželka zemřela a on se musí o svého jediného syna starat sám. Jako dělník v jedné fabrice v Liberci si moc peněz nevydělá a výchova mladého autisty je pro něj náročná finančně, fyzicky a už i psychicky. Každou nocí to přicházelo znovu a znovu a on musel svého kluka konejšit. Odpoledne byl celý starostlivý zase on. V šuplíku měl několik nezaplacených složenek, na které mu chyběly prostředky. Vše dával do nemocného dítěte.
„Vysílač! Socha!“ křičel mladík, který se mentálně jevil na osm.
„Vysílač? Na horách bývají vysílače,“ vysvětloval mu otec.
Každá noc byla stejná. Chlapec pozvolna usínal, ale jeho dech se náhle uspíšil. Tatínek se po chvíli šel podívat do pokoje a všiml si, že kluk má zase noční můru. Dokazovalo to potem lesklé čelo a občasné naříkání a škubání sebou. Chlapec ale snad ani nebyl v posteli. On viděl něco docela jiného. Jakoby byl na jiném, vzdáleném místě.
Tam za prudkým kopcem na pořádek dohlíží legendární válečník – mohutný, strašlivě vypadající a neobyčejně odvážný. Vidí dlouhé chodby, kde tma pohltila vše uvnitř. Vzduch proudí z průchodů a v nekonečných katakombách číhá smrtelné nebezpečí. Za zvuku plazích se lidí slyší vřískat krysy, jak se pouští do návštěvníků jeskyně. Tam ale jeden z nich se modlí a ostatní se k němu přidávají. Křesťanský kříž přináší úlevu těm, kteří k němu vzhlíží, ostatní řvou pod krysím útokem. Pak se beznadějné sténání pozvolna vytrácí a dotyční umírají. Sen končí, protože otec svého syna navrací do reality. Ten se pousmál a vrtěl hlavou ze strany na stranu, přičemž si kousal do rtu.
Další a další noc byla stejná. Mladíka stíhal pořád stejný sen. Tmavé chodby pohltí každého nepravého. „Umřeš tady hlady! Nikdy nenajdeš cestu ven!“ povídal syn k otci uprostřed stříbrné noci. Byl náměsíčný a stal v ložnici, kde ležel otec.
O den později se chlapec ve snění oblékl a odemykal dveře, což tátu vzbudilo. Blouznivý autista měl v jedné ruce baterku a ve druhé kuchyňský nůž a pořád si mluvil pro sebe: „Černý pes sjedná spravedlnost a ke zlaté komoře nepustí nikoho sobeckého.“ Tohle už bylo pro tatínka dost. Už si nevěděl se svým synem rady. Přes den autista, v noci náměsíčný šílenec. Už zoufal…
„Hora! Nádherná! Kopie Boha nahoře, originál ukryt v chodbách!“ hovořil chlapec zmateně po probuzení v otcově náručí.
„Zdá se ti pořád to samé. Musíme to řešit s psychologem!“ věděl otec.
„To místo je skutečné jako já,“ stál si za svým kluk.
„Dobře, co tam vidíš?“ chtěl otec, aby se syn z blouznění vypovídal, protože s nikým jiným se do řeči nedával.
„Malé cihlové nádraží a nad ním vysoko ta hora. Dominanta na vrcholu, obrovská i uvnitř.
„Je to jen sen. To místo neexistuje. Musíme s tím něco udělat. Takhle už to dál nejde,“ byl otec na dně.
Nejdříve mu osud vzal manželku a pak mu připravil nekonečnou sérii bezesných nocí, protože jeho dítě se zase neklidně koulelo v posteli a skřípalo zuby.
Ve snu pod šerou oblohou nad vším znovu vládnula vysoká hora. Z pozadí se ozýval cinkot zvonů a nesrozumitelné hlasy. Slunce vysílalo poslední paprsky, než se odebralo k západu. Fotony naši nejbližší hvězdy se odrážely od něčeho na vrcholku té hory. Svým dokonalým leskem oslepilo pozorovatele, který vše viděl tak, jakoby nad horou právě prolétal. Potom to přišlo. Tentokrát neviděl dění z ptačího pohledu, teď viděl lidi a jim pohlížel přímo do tváře, ale jakoby tam ani nestál, protože ho nikdo nevnímal.
Autista viděl ve snu tři kněze v černých šatech, jak ve spěchu něco říkají a na kameny pokládají zlatou sochu s býčí hlavou.
„Už je to dobré! Neboj se!“ znovu se syn probouzí v náruči svého otce. Synáček dýchal velmi rychle a nepravidelně, jako kdyby zrovna uběhl maraton.
Po čase se všude objevoval mohutný muž s podivnou hlavou – ve výkresech mladého autisty doma i v ústavu, který mu nahrazoval školu. Na všech obrázcích, které vyprodukoval, byla jakási hora a obrovská bytost s býčí hlavou a přilbou, která vypadala jako pták s napnutými křídly.
Jednou si malý kluk doma stavěl komínek z prázdných konzerv. Celý výtvor vydržel jen pár pater, protože chlapec nedodržoval uspořádání, že ta největší z plechovek musí být dole a že by měl postupně pokládat menší a menší z nich. Charakteristické pro autismus.
„On je tam…“ pravil hoch.
„Kdo je tam?“ ptal se tatínek.
„Je tam schovaný. Už přes tisíc let je ukrytý dole,“ pokračoval klidným hlasem.
„Kdo je schovaný? A před kým? A kde?“ nerozuměl otec, který si ke svému synovi kleknul a pomáhal mu poskládat co nejvyšší strukturu.
„Ze Soluně přišli a sochu odstranili!“ odpověděl, přičemž se svému otci díval hrdě do očí, z čehož šla hrůza. Jak mohl ve svém věku vědět něco o Soluni?
„Proč ji odstranili?“ zeptal se táta.
„Zachránili ho,“ pokračoval syn.
„Tu sochu?“ dával si dohromady otec.
„Boha zachránili. Kněží neposlechli věrozvěsty a Boha ukryli i se zlatem do hlubin hory. Jsou tam mnohakilometrové chodby. Když půjdeš správně, dojdeš až k říčce, ale tu stejně nepřekročíš, i když je tam most,“ vyprávěl syn lámaně, avšak uspořádaně, jakoby na tom místě už byl.
„Proč tu řeku nepřejdeš?“ zajímalo tatínka.
„Šlápneš na drát a drak tě sní,“ smál se klučina.
„Co když se tomu drátu vyhnu?“ chtěl vědět otec.
„Za mohutné dveře tě nepustí velký černý pes. On to tam hlídá. Chi chi!“ usmíval se syn, který používal slova jako nikdy před tím.
Tu noc viděl na vrchu oheň, kolem kterého lidé tančili. Pak se vjem změnil a na hoře byl zářivý vysílač, který viděl z několika kilometrů, z nedaleké obce. Modrá cedule u kolejí někde pod listnatými stromy – byl tam nápis bílé barvy. Mlhavě viděl jen první písmena, ale pak si všiml, jak u ní postávají tmaví kněží a dívají se přímo na pozorovatele. Kluk vykřikl ze spaní, protože viděl rozzuřené kněze, jak k němu spěchají, pak ale zahlédl celou ceduli – Frenštát pod Radhoštěm. Otec syna probudil.
„Co? Už jsi v bezpečí! Neboj se! Bude to dobré!“ uklidňoval jej.
„Frenštát! Frenštát! Frenštát!“ hulákal syn v zoufalém pláči.
„Frenštát pod Radhoštěm?“ zeptal se otec. Vždyť to město není výplod fantazie jeho malého potomka. To město je skutečné, stejně tak Radhošť.
„Radhošť,“ vyslovil si pro sebe. Západoslovanský Bůh pohostinnosti, plodnosti a úrody spojen se sluncem. To je Radegast. A ten se nachází na Radhošti v Beskydech. Ale syn nemá znalosti o našich vrších.
Otec neváhal a pustil se do čtení o Radhošti a jeho pověstech. Dozvěděl se, že symbol této hory je Radegast – kdysi údajně odvážný bojovník, který v roce 405 málem dobyl celý Řím, ale byl zabit – ohavně. Lidé jej pro jeho statečnost obdivovali a prohlásili za Boha. Jejich náklonost vedla k tomu, že vytvořili sochu, která byla kompletně ze zlata. Tu pak na jeho počest vystavili na nejvyšším bodě hory. V devátém století ale na Radhošť vystoupili Cyril s Metodějem a přikázali místním, aby Radegasta zničili. Podle starých legend se tohle ale nestalo a pohanští kněží sochu ukryli do chrámu, ke kterému vedou chodby procházející celým Radhoštěm a nejen jim. V mystickém labyrintu už pohaslo mnoho životů a nikdo tajemnou místnost nikdy nenašel. Že celý příběh nemusí být jen legenda, dokazují naleziště dvou jeskynních průchodů v hoře, která ale na různých místech různě široké chodby uzavírá, až zavírá úplně. Chrám, zdá se, je navždy pohřben i s poklady, které tam ukrývali kněží. Synové podvědomí s místem v Beskydech navázalo nějaké spojení, protože tohle celé se mu promítalo ve snech.
„Vezmeme poklad, nebudeme chudí,“ navrhl jednu noc syn, který k tátovi přiběhl do ložnice.
„Spinkej. Poklad je zasypaný,“ odvětil otec a otočil se na druhý bok.
„Volářka a Cyrilka jsou zasypané, ale do chrámu Radegasta existuje ještě jeden vchod, který nikdo ještě nenašel,“ vyjmenovával syn to, o čem si otec už přečetl. „Dobrou, tati!“ Podivné je, že chlapec šel klidně spát. Za to otci to nedalo a četl znovu příběh o bájném Radegastovi. Do tajemného chrámu s poklady údajně vede ještě jeden vstup – přes tisíc let neobjevený – Radochova studna.
Vyčerpaný otec se svěřil svému kamarádovi o příběhu, který doprovází snění jeho syna, a ten žasne.
„Pojeďme tam! Na Radhošť! Budeme bohatí, jestli tvůj synáček najde to zlato… Copak chceš dřít od rána do večera do konce života?“ ptal se asi čtyřicetiletý muž s šedivými vlasy a stejnobarevným vousem. „Přiznej, něco na tom musí být! A pokud ne, možná mu to pomůže dostat se z těch nočních můr.“
„Jedeme do Frenštátu pod Radhoštěm!“ přikývl.
Společně s tatínkem a s autistou se vydal na cestu do Beskyd i přítel Igor a jeho bratr Pavel, který pro otce mladíka působil hodně nesympaticky. Vlastně se vzájemně neměli rádi, aniž by věděli proč.
Na okraji města leží vlakové nádraží – ne moc hezké, ovšem všichni vzhlíželi na dominantu kousek za městem – 1 129 metrů vysoký Radhošť.
„Dneska se ubytujeme. Zítra ráno vyrazíme,“ pronesl sebevědomý Igor.
„Soustřeď se!“ radil Pavel mladému autistovi, když všichni stáli na hoře před kopií sochy Radegasta, která byla vyhotovena z umělého kamene. Mladík vyšplhal na podstavec pohanského Boha, dotkl se jeho pupíku a tiše vyslovil: „Děkuji.“ Poté zavřel oči a ponořil se do svých rozházených pocitů.
„Rychle! Než se rozední!“ pravili tři pohanští kněží v jeho mysli. A po chvíli viděl plamen svíčky, jak tančí v rytmu průvanu z jakéhosi otvoru v zemi. Muž s křížem v ruce se rozhlíží, zda jej někdo vidí. Když zjistí, že ne, otvor uzavře spolu s dalšími dvěma knězi betonovou deskou. Mladík otevřel oči a slezl ze sochy. Nikoho nevnímal, jen šel. Všechny otázky ignoroval a muži jej následovali. Byl jako bez duše.
„Tam v tom křoví ďura jezt!“ ukázal mladý autista prstem na místo asi půl kilometru od sousoší Cyrila a Metoděje.
„Radochova studna!“ byl šťastný Pavel. Jediný dosud průchozí vchod do Radhošťského labyrintu se nacházel pod vyschlou studnou asi tři metry hluboko v zemi. Tři muži vytáhli z baťohů baterky, ovšem autista se pustil do černých chodeb s vlhkým vzduchem zcela poslepu a něco si sám povídal.
„Nezlob se na nás, drahý Radegaste, že narušujeme tvůj klid. Přijmi, prosím, naše oběti,“ opakoval mladík stále dokola.
„Jaké oběti?“ znejistěl Pavel.
„Radegast nepustí ke svému pokladu nikoho nepoctivého,“ pověděl chlapec, na kterého všichni svítili baterkou.
„Radegast nežije!“ smál se Igor.
„Bohové nemusí žít, aby byli mezi námi!“ odpověděl s důrazem ve hlase mladík. „Bohové žijí, když v ně věříš.“
Všichni prostupovali tunely, které se tenčily, a výška byla místy jen metr, takže se museli skrčit.
„Přesně tak to pravila legenda! Neuvěřitelné!“ neskrýval nadšení otec mladíka. Z nenadání ale debaty narušily hlasy. Zhruba dvacet metrů daleko se ozýval šepot, který hned ustál. Skupina se zastavila a vyděsila, tedy až na mladíka, který se otočil na za sebou stojící muže.
„Už o nás vědí!“ radoval se autista, jakoby to celé plánoval. Po chvilce se šepot objevil znovu, tentokrát však z jiné strany a zdroj hluku byl podstatně blíže. Tajemným hlasům nebylo rozumět. Pokaždé, když se skupina do neznámého šepotu zaposlouchala, utichlo to. Mladík vyrazil kupředu a po dvou stech metrech narazili na podivné rozcestí, které se rozvětvovalo do šesti tunelů.
„Co teď?“ prohodil Pavel.
„Jsme v pasti!“ odpověděl Igor. Mladík zavřel oči a znovu spatřil tři kněze, jak na stejném místě drží svíčku. Průvan z druhého tunelu roztancoval plamínek na knotu nejvíce.
„Tak kde průvan, tam jezt potok,“ byl si sebejistý mladík a vydal se hned do tunelu.
„Co to je?“ vyděsil se Igor a všichni zastavili. Z dáli se ozývalo pištění, které se blížilo velmi rychle. Svítilny skončily na zemi a každý vystrašeně mával rukama – přiletěli netopýři a hledali útočiště ve vlhké jeskyni. Po pěti minutách bylo po přeletu a muži vydechovali, aby se uklidnili. Igor se naklonil k Pavlovi a nepozorovaně k němu spustil: „Poslyš, ten malý blázen nás zavede k pokladu. Náš plán platí.“
„Až nás k němu zavedou, sejmeme je oba!“ poplácal Pavel Igora po zádech. Dvou bratrů se ujala hamižnost. O svůj zlatý úlovek se nechtěli dělit ani s chudým otcem a jeho nemocným synem.
Skupina kráčela chodbou, která byla asi tři metry vysoká a klesala hlouběji až k Pustevnám – sousední hory. Úsek bez zatáček byl dlouhý asi sto padesát metrů. Igor při chůzi o něco zakopl.
„Utíkal před drakem. Zhasla mu svíčka a teď tu už šest set let odpočívá,“ vysvětloval mladík. Když se Igor rozhlédl, uviděl, že klopýtnul o lidskou kostru. Chlapec si pohledem změřil Igora a pronesl: „Radegast do své božské komnaty nepouští každého…“
„Cha cha,“ usmál se Igor. „Chorý blázen.“
Po desetiminutové chůzi byl slyšet tok řeky. Dva břehy byly spojeny úzkou lávkou, která se houpala na lanech, která vrzala a skřípala. Autista vykročil na nestabilní můstek, uprostřed se zastavil a otočil se na otce, který byl hned za ním.
„Drak přichází!“ oznámil chlapec.
„Draci přece nejsou!“ uklidňoval se Pavel.
Mladík zůstal stát na místě, ale pravým chodidlem klouzal po lávce, dokud nenarazil na napnutý drát, který spustil další zvuk. Byl slyšet zvuk točicího se kola, až se ze stropu zhoupla imitace dračí hlavy. Tři muži se polekali, ale chlapec stál jako sloup. Dřevěný obraz draka se vrátil zpět ke stropu.
„Před dveřmi hlídkuje černý pes. Jeho čumák a krvelačné zuby nevpustí do Radegastovy svatyně nikoho nepovaleného,“ hovořil chlapec. Igor nevěřícně kroutil hlavou, věděl, že už jsou před cílem. Svou rukou nenápadně sahal pro pistoli, kterou měl v kapse a o níž otec se synem nevěděli. Igor s Pavlem si byli jistí, že černý pes bude stejně neškodný strašák, jako ten drak.
„Drak, černý pes… Tohle vyděsilo lidi možná před tisícem let, ale teď…“ pravil Igor a jeho dlaň už svírala pistoli, kterou si chystal, že vytáhne z kapsy.
„Černý pes se probouzí!“ řekl tiše mladík a z dáli se ozýval štěkot rozzuřeného zvířete. Už i jeho drápy byly slyšet, jak dopadají na kamenité podlaží druhého břehu. Každý znejistěl, ale před mostem se zjevil obrovský pes s ostrými špičatými tesáky, z jejichž mezírek skapával nechutný sliz. Šelma chvíli štěkala, chvíli vrčela, pak se rozběhla a pádila si to k nezvaným návštěvníkům. V okamžiku chytil otec svého nemocného syna, kterého chtěl zakrýt vlastním tělem, ovšem nebylo to třeba, protože obří zvíře kolem nich jen proběhlo a skočilo na Igora, který už vytahoval svou zbraň. Igor se nedokázal psovi ubránit a přes lanové zábradlí spadl do řeky, ve které se okamžitě ztratil. Pes odběhl do tunelu a Pavel zoufale zaklel ze ztráty svého bratra, který se nikde neobjevoval.
„Tak fajn. Otevři ty dveře!“ zavelel Pavel k autistovi a mířil na něj střelnou zbraní, kterou právě připravil k palbě.
„Dovedli jsme tě sem a ty nás teď chceš zastřelit?“ nevěřil vlastním očím rodič chlapce.
„Nenechá si to líbit,“ byl si jistý syn a přešel po polovině mostu na druhý břeh, kde mohutný kámen odděloval cestu před jakousi komorou.
Mladík k balvanu přistoupil a položil na něj dlaň své levé ruky. Z mostu bylo slyšet psí kňučení – černý pes seděl v polovině mostu a zíral na příchozí. Pavel chvílemi mířil na psa, chvílemi na otce s autistou.
„Více než tisíc let si nikomu neotevřel…“ prohlásil autista. V temných dálích se znovu ozývaly hlasy – byli to tři pohanští kněží. Mladík zavřel oči a uviděl je na mostě – ve svých představách, jak procházejí s velkým pozlaceným křížem kolem černého psa. Cyril a Metoděj chtěli, aby místo Radegasta byl na hoře jen křesťanský kříž. Kněží se zastavili u brány, pokřižovali se a pomodlili – viděl to jen mladík. Pak zavrčel mohutný hlas a jeskyně se otřásala v základech. Balvan se překlopil na stranu a z komory se zablýsklo zlato – bylo všude na podlaze. Uprostřed místnosti mohutná socha s býčí hlavou – Radegast. Pavel vběhl dovnitř a radoval se, jenže balvan všechny zase uzavřel a všichni se zjevili na vrcholku Radhoště pod temnou oblohou. Všude okolo davy náboženských fanatiků se skláněly, křižovaly a modlily.
Z Radhoště nebylo vidět žádné město a každý měl na sobě staré kroje a mluvili podivným dialektem jakési staré řeči. Ke třem vetřelcům přistoupila dva metry mohutná postava s přilbou ptáka a v levé ruce svírala dvousečnou sekeru.
„Stribogu!“ zakřičel mohutný válečník na Pavla a svou sekeru spustil na jeho hlavu.
V otevřené komoře se třpytilo zlato a otec pevně objímal svého syna, kterého chtěl bránit před útokem urostlého muže se sekerou, ale nikde nikdo nebyl. Jen on a jeho syn. Nebyl už tu ani Pavel ani Igor. Syn nebyl schopen promluvit. Už neměl slova ani o Radegastovi. Zase dělal nepřirozené pohyby charakteristické pro autisty a tvářil se, že neví co se děje.
Otec vzal syna za ruku a z jeskynního komplexu rychle vyběhli. Na venku stála místní starousedlice s dlouhými šedivými vlasy. Když viděla malého autistu, hned poklekla na svá letitá kolena.
„Vítej zpátky, můj pane!“ i hned promluvila. Otec stařenku objal a pomohl jí vstát.
„Paní, jsme jen turisti…“ vysvětloval ji.
„Vy možná ano, ale ten kluk tady každou nocí bloudí a promlouvá s Bohy!“ byla babička v šoku.
…Radegast není jen silný válečník, ale také bůh pohostinnosti, který obdarovával jen ty, kteří si to skutečně zasloužili na základě své poctivosti a nefalšované odvahy. Navíc se praví, že bůh větrů, vánků a povětří Stiborg ukradl Radegastův plášť, aby svedl Radhostovu obdivovatelku, mladičkou Chors, která jinak o Striboga neprojevovala zájem. Radegast se údajně kvůli krádeži svého pláště hodně rozzuřil…