Ne, já nejsem paranoik ani blázen! Já to prostě vím! Říkám vám, jsou všude. Dýchají stejný vzduch jako vy. Přijímají potravu stejně jako vy. Nosí stejné šaty jako vy. Sakra, vždyť oni také vypadají jako vy! Ale ve skutečnosti se jako plíživá invaze rozlézají po celé Zemi.
Odporní, slizcí mimozemšťané.
Nevěříte mi, co? Myslel jsem si to. Jakmile se člověk ocitne za zdmi blázince, nikdo mu nevěří, to je jasné. Jenomže já se zde pouze dočasně skrývám, chápete? Věděl jsem toho příliš mnoho. Mohli mě oddělat, mohli mě změnit – ale já jim unikl, pryč z jejich rukou. Každopádně teď jsem tady, a vy mne musíte pustit. Musíte! Dříve než si pro mě přijdou.
No tak, můžeme se přece domluvit. Jsem přece bezmocný, ve svěrací kazajce, ne? Sedíme tu naproti sobě a vy se zřejmě budete snažit zjistit, proč jsem to udělal. Nuže dobrá, črtejte si poznámky do notýsku, určete si klidně i mou diagnózu. Povím vám svůj příběh a uvidíme, do jaké míry jsem vlastně cvok, co říkáte? Až skončím, bude to jen na vás.
Takže, kde bych měl začít? Jak už jistě víte z mé složky, dříve jsem pracoval v nemocnici v oddělení neurochirurgie. Rozvedený, čistý trestní rejstřík, žádné problémy s alkoholem či drogami. Tedy až do minulého týdne, kdy události nabraly špatný směr. Prý jsem zabil člověka, rozumíte, člověka! Hahaha! Možná, že pod vlivem všech těch prášků a sedativ má paměť slábne a dny mi splývají – ale já moc dobře vím, co se tehdy stalo.
Na tu noc, kdy to pro mě všechno začalo, si vzpomínám velmi dobře. Bylo už hodně pozdě po půlnoci a já stále seděl ve své kanceláři. Můj kolega Jirka bez rozloučení odešel domů a na mě zbyl titánský stoh papírování. Šlo o úmornou práci, při které jsem nakonec musel usnout, protože ten srdcervoucí řev mě doslova odlepil od stolu. Vybavuji si, jak stojím vedle své převržené židle a prudce oddechuji. Potemnělými chodbami nemocnice se nesl smrtelný vřískot zavržené duše.
Roztřeseně jsem spěchal za tím křikem a pln obav uvažoval, co se mohlo přihodit. Neuniklo mi, že ten zvuk se vzdaloval, jako kdyby klesal do hlubiny. Nakonec se ztratil úplně. Zmateně jsem probíhal celé osamělé přízemí budovy, dokonce jsem vběhl i na víceméně prázdné parkoviště. Dosti jsem se podivil, že zde ještě stojí auto mého nespolehlivého kolegy. Volal jsem do noci, ale nikdo se neozýval. Jen na obloze se pohybovalo několik svítících objektů, tehdy jsem si ještě myslel, že jde o letadla nebo čínské lampiony.
Nakonec jsem se vrátil do nemocniční haly a pak mi na mysl přišlo ještě jedno místo. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Márnice, dole v suterénu.
Jasně, chápu, kroutíte teď hlavou a ptáte se, proč jsem tam vlastně lezl. Když se na to teď zpětně dívám, bylo to hotové hororové klišé. Ubohá oběť, přivábená křikem jiného nešťastníka, spatří něco, co neměla vidět a tím započne její sestup do hlubin šílenství. Ovšem smysl pro povinnost a zejména má zvědavost v ten okamžik převážila nad strachem.
Tiše jsem sestoupil do podzemí budovy a překvapilo mne, že je zde stále rozsvíceno. Zoufalé výkřiky dávno utichly, zato z pitevny se ozývaly kroky. To mne zaujalo – náš patolog totiž odjížděl domů už před několika hodinami. Připlížil jsem se k masivním kovovým dveřím. Byly pootevřené přesně natolik, abych nakouknutím získal přehled o dění za nimi.
Ach, mé srce svírá chlad, když o tom teď musím mluvit nahlas. Kéž bych mohl z mysli vypudit ty příšerné obrazy, které mne od té chvíle sužují v nočních můrách. Ale nemohu.
Dobrá, pozorně poslouchejte. Nebudu to víckrát opakovat.
V místnosti byli tři lidé. Světlovlasá sestřička, chlapík z recepce a můj kolega Jirka. Poslední jmenovaný ležel v bezvědomí, připoutaný na pitevním stole. Chyběl mu horní kus lebky, ze které vykukovala šedorůžová hmota mozku. Zbylí dva něco kutili s válcovým akváriem, které bylo naplněno jakýmsi čirým, vazkým médiem. Spočívalo na nástavci zvláštního až futuristického přístroje a očividně se dalo kdykoli nahradit obdobnou nádržkou.
Pak se ozvaly kroky po schodech a z bočních dveří do místnosti vstoupil muž, který mezi nemocniční personál rozhodně nepatřil. Vypadal jako právník, který se právě vrací od soudu. Měl nenuceně usměvavý obličej, stejně jako ti dva. Pouze mimické schopnosti jejich obličejů jim bránily získat naprosto identický výraz. Za mužem do místnosti vzduchem nehlučně vplul hladký kovový elipsoid a zastavil se ve vzduchu vedle pitevního stolu, jako kdyby pro něj byla gravitace sprosté slovo.
V ten okamžik Jirka otevřel oči. Na malý okamžik se naše pohledy střetly a já v nich spatřil smrtelný děs a lítost. Pomoz mi, říkaly ty oči. Snad v tom okamžiku myslel na svou rodinu, dcerku a manželku, jejichž fotku měl v naší kanceláři. Ale já jsem nedokázal udělat vůbec nic. Vůbec nic, chápete? Jen jsem tam oněměle stál a zíral, jak ječí, když mu jeden z těch netvorů zaživa vyjímal mozek z lebky. Oči mého kolegy zhasly jako monitor, když vytáhnete počítač ze zásuvky.
To však nebylo vše. Právník vytáhnul z toho levitujícího vejčitého objektu nový mozek. Alespoň se mi to tak zprvu zdálo. Stékal z něj nazelenalý sliz, snad nějaké přenosné médium. Po vyjmutí nechutného obsahu elipsoid nehlučně proplul ven z místnosti, stejným východem, kterým se dostal dovnitř. Ovšem to už jsem téměř nevnímal. Zíral jsem totiž na onen druhý, falešný mozek, z něhož se kroutivě vymaňovala tenká, bledá vlákna. Byla to zřejmě obdoba nervových zakončení, pátrajících prostorem jako nějaká hnusná chapadla medúzy.
Přiložili ho k dutině Jirkovy hlavy a vlákénka se začaly pozvolna sunout dovnitř, jako kořeny rostliny hledající vodu. Po chvíli se to s hlasitým mlasknutím konečně uhnízdilo uvnitř lebky. Pseudomozek se poté ještě párkrát otřásl a jako by si poposednul.
Bylo mi z toho na zvracení.
Až nyní jsem si povšiml, že usměvavá sestřička po celou dobu operace umisťuje na původní Jirkův mozek elektrody a potápí jej do viskózní kapaliny ve válcové nádobě. A zatímco náš recepční přitisknul horní část lebky zpět na původní místo, jeho kolega právník kutil něco, co jsem pořádně neviděl – ale hrála v tom roli nějaká narůžovělá pasta. Když od něj odstoupili, byla jeho hlava propojena elektrodami s oním přístrojem, který jak jsem nyní pochopil, měl jediný účel.
Nahrát původní vzpomínky a zkušenosti do nového těla.
Nejprve zahýbal prsty. Pak se jeho oči otevřely a na tváři se mu rozlil úsměv. Jakmile však jeho pohled ulpěl na mě, jeho grimasa se proměnila v údiv. Stejného výrazu nabyly i ostatní tváře v místnosti. Jako jeden muž se ohlédli ke dveřím a podívali se přímo do mého vyjeveného obličeje. A tom nekonečném okamžiku mi konečně došlo, co jsem někde uvnitř už tušil – že ty bytosti spolu komunikují na mentální, telepatické úrovni.
Trojice masových oblečků jednomyslně vykročila mým směrem. A já v následné panice konečně udělal to, co by v takové situaci pořádný chlap udělal už dávno. Rozječel jsem se fistulí a v překotném úprku bral schody po dvou.
Snad mě pronásledovali, nevím. Dále si už jen vybavuji, jak jezdím bezcílně po městě a mumlám nesouvislé útržky vět. Potřeboval jsem panáka na uklidnění. A ne jednoho. Moc si nepamatuji, jak a kdy jsem se dostal domů. Vlastně si ani nevzpomínám, že jsem šel spát. Avšak lahev Tulamorky a sklenice se výmluvně blyštěly v ranních paprscích.
S pocitem mírné otupělosti jsem se vykolébal z postele a pomyslel si, že dnes raději pojedu do práce autobusem. Koneckonců, jediným význačnějším bodem dne mělo být jednání s jakýmsi panem Polanským, který naší nemocnici přislíbil nové technologie. Takže se musím jít umýt, obléknout a-
A pak jsem si znovu vybavil svůj noční zážitek.
Teď ze zpětného pohledu si připadám hloupě, že jsem se tam tehdy vracel. Jenže co jsem měl dělat? No dobře, dejme tomu, že jsem mohl předstírat nemoc. Jenomže to by problém pouze odložilo, nikoli vyřešilo. Taky to klidně mohlo být tak, že jsem se přepracoval, usnul jsem a postihla mě hodně živá noční můra. Myslím, že to jsem si také namlouval cestou do kanceláře, když se přede mnou v ranní mlze objevila budova nemocnice.
Má nervozita ještě vzrostla, když jsem ve vstupní hale zahlédl našeho recepčního. Stejně jako vždycky na mě se zachmuřeným výrazem kývl v gestu pozdravu. V očekávání, že se stane něco zlého, mě okolní normalita vysloveně dráždila. V té chvíli jsem už věděl, pro co jsem si dnes přišel do práce. Pro důkaz, že nepřicházím o rozum.
Mé napětí dostoupilo vrcholu, když jsem vstoupil do své kanceláře.
„Jdeš právě včas,“ oznámil mi Jirka, „mimochodem, už volal pan Polanský. Domluvil jsem schůzku na deset hodin v zasedací místnosti. Nesmíme to podělat, nová technologie, kterou přináší, je zcela revoluční a může způsobit zásadní změny v oblasti-“
Nebo něco takového, nevím už přesně co říkal. Nějakou nabubřelou tirádu o tom, jak zastaralé máme vybavení a jak by to tady vypadalo, kdyby tomu šéfoval on. Ti mladí mívají o všem zkreslené představy. Myslím, že kdybych většinu času nebyl takový kliďas, už bych se s ním dávno chytnul skrze nějakou banalitu. Ne, neměl jsem ho rád, ale snesl jsem ho. Obvykle jsem něco zabručel a věnoval se práci. Dnes však ne.
Podívejte se na to takhle – pro mě ten člověk včera večer zemřel. Viděl jsem to, vyjmuli mu mozek z hlavy. A teď tady seděl, v místnosti s haldou lejster, nad kterými jsem včera do noci pracoval, a vykládal svá moudra, jako každý den. Uvnitř mi ze srdce spadl velký balvan. Byl to jen sen, nic než zlý sen.
Pak mě něco napadlo. Poslední, finální důkaz.
Jizva. Musel by mít po obvodu hlavy jizvu.
Pořádně jsem si začal prohlížet jeho čelo, těsně pod vlasy. Můj zkoumavý pohled asi působil dost úchylně, protože se mě Jirka začal vyptávat co tak divně koukám a o co mi jde. Já se však jen nervózně rozesmál. Konečně jsem měl jasno.
V deset hodin jsem se dostavil na schůzi s panem Polanským.
Ihned po vstupu do zasedačky mi úsměv zmrzl na rtech. Místnost byla prázdná až na jediného člověka, pana Polanského. Oblek ušitý přesně na míru, boty lesknoucí se elegantní černí jako Satanova duše. Kufřík položený vedle křesílka, ve kterém pohodlně usazen očekával můj příchod. Nic moc jsem o něm nevěděl a dnes jsme se měli setkat poprvé.
Ovšem já ho znal.
Vůbec nevypadal překvapeně. Muž, kterému jsem včerejšího večera dole na patologii přiřkl přezdívku právník, nyní vstal a nabídl mi svou pravici v přátelském gestu. Tu samou ruku, kterou vyjímal mozky, aby do prázdných lebek vložil… ty věci. Zatímco jsme si nuceně vyměnili pár zdvořilostních frází a potřásli si rukama, vybavil jsem si technologii, se kterou na toto jednání pan Polanský přišel. Spadala pod nepříliš známý projekt Memoria, který si kladl za cíl digitalizovat lidský mozek a přehrát mysl z živého jedince do počítače a obráceně. Šlo zatím pouze o dílčí část programu, prototyp, údajně však fungující.
Následoval onen osudný rozhovor, který mi potvrdil to, co jsem uvnitř už dobře tušil. Výsledek jednání dobře znáte z mé složky. Posadili jsme se do křesel u konferenčního stolku. Někdo tam nechal tužku, se kterou jsem si začal nervózně hrát.
„Víte, už nějakou dobu se s vámi toužím setkat,“ začal pan Polanský.
„Opravdu?“
„Jistě,“ pokračoval, „lidí vašich kvalit je vskutku málo. Něco málo jsem si zjistil a je mi velkou ctí, že naše zařízení bude instalováno právě u vás. Vy totiž něco víte, nemám pravdu?“
„Něco vím,“ opakoval jsem v tušení nejhoršího.
„Samozřejmě, jste přece jedním z předních odborníků v oboru!“
„Aha,“ hlesnul jsem. Byla to pěkná tužka. Perfektně ořezaná, s ostrou špičkou.
Pak jsem dodal: „Já to vím.“
„A to je nepochybně dobře! Pojďme si nyní promluvit o podmínkách-“
„Vím, co jste zač.“
„Cože?“
V té chvíli vypadal docela zaskočeně a kdybych chtěl, mohl jsem to ještě zachránit. Jenomže já už jsem byl unavený celou tou šarádou. V tu chvíli mi už bylo všechno jedno.
„Jste mimozemšťan. Vy a vám podobní se uhnízdíte v našich lebkách a jako infekce se v utajení rozlézáte po naší planetě. Někdo vás musí zastavit.“
„Vy jste se pomátl,“ zbledl a následně zbrunátněl Polanský, „jste normální šílenec.“
„Možná,“ přikývnul jsem, „otázka zní, kdo z nás nosí v hlavě něco nepatřičného.“
Chvíli na mě civěl jak na lejno, do kterého šlápl svými nablýskanými botami. A potom se to stalo, ta proměna. Doposud to působilo dojmem, jako kdyby Polanský běžel na volnoběh a skutečně si myslel, že je na nějakém jednání. Ani už mě nešokovalo, když jsem si uvědomil, že podobně na tom je i Jirka a mnozí další. Jen dál běží podle původního nastavení, zatímco za iluzí jejich vědomé mysli se skrývají Oni. Neboť kdo z nás by skutečně přijal vědomí, že je jen prachobyčejným programem?
Vzteklý obličej před mýma očima se jako stiskem tlačítka proměnil ve výraz chladného opovržení. Teď už jsem nemluvil s žádným Polanským, ale s tou slizkou hroudou za jeho očima.
„Mohl jste patřit mezi naše nejlepší mozky,“ prohlásilo to bezbarvě, „ale jste hlupák. Dostal jste na výběr, zvolit si dobrovolnou spolupráci. Namísto toho se k nám dnes připojíte proti své vůli.“
Na nedalekém schodišti se ozvaly kroky.
„Tato planeta bude brzy naše. Už teď je nás více, než si dokážete představit.“
Ohlédl se ke dveřím.
„Budete jen další nicotný tvor připojený k Vědomí.“
Neřekl jsem nic. Jen jsem počkal, až se otočí zpátky a vrazil jsem mu tužku do oka. Ostrý hrot projel oční bulvou jako máslem a pokračoval stále dál a dál, až do těla bytosti skryté uvnitř. Zaječel, ale takovým způsobem, že na to spektrum lidských hlasivek nemohlo stačit; jako kdyby v tom výkřiku zazněly tisíce cikád v disharmonickém orchestru. Poté se svalil na zem a lehce poškubával končetinami. Kolem hlavy se mu rozlévala karmínová tekutina a z probodnutého očního důlku vytékal jakýsi žlutošedý hnis.
Nikdy předtím jsem nezabil. Hleděl jsem na své ruce. Udělal jsem to. Sprovodil jsem tu věc ze světa. Bylo… je to mrtvé. Naplnilo mě to jakýmsi zvráceným uspokojením. Jen jsem klečel u té mrtvoly, která kdysi byla panem Polanským… a smál se.
Brzy na to mě našli. Ječeli hrůzou, lapali po dechu. Spousta křiku.
Někdo mě zvedá. Odcházíme. Otáčím se, poslední pohled na mé dílo.
Mrtvola na zemi už mě nenaplňuje nadšením. Kolem hromada čumících lidí, hlavně sestřičky a doktoři. Některé obličeje se na mě dívají. Docela dost obličejů. A za clonou šoku a smutku je vidím – bytosti v lidských schránkách, které se na mě dívají s naprosto identickým výrazem nelítostného hněvu. Na čelech mají tenkou, téměř neznatelnou jizvu.
(Chvíle ticha.)
Tak. To by bylo. Myslím, že nemá smysl popisovat všechno to vyšetřování kolem. Nakonec mě prohlásili za blázna, a tak teď sedím tady a nemůžu se v té zatracené kazajce ani poškrábat na nose. Myslím, že jsem vás o své příčetnosti nepřesvědčil, natožpak o své nevině. Ale schválně – zkuste jít do mé bývalé práce a porozhlédnout se, kdo všechno má kolem hlavy tu jizvu. Minimálně můj kolega ji má, tam můžete začít.
Musíme být opatrní. Působí jako normální lidé, ovšem stačí vydráždit jediného z nich, a budou to vědět všichni. Zřejmě se jim to promítne v hlavě jako příběh, který sami prožili. Vůbec nezáleží na tom, zda jsou na druhém konci města, Země nebo vesmíru.
Nikam nejdete? Ani poznámky si do notýsku neděláte? Ale já nevím, jak jinak vám mám dokázat, že mluvím pravdu! Nemohu tady zůstat. Oni přijdou. Je jen otázka času, než proniknou i sem. Dovedete si představit, co se mnou udělají? Proč se tak divně usmíváte? Můžou vypadat jako kdokoli z personálu, vlastně byste to klidně moh-
Panebože.
Vy patříte mezi ně!
