Bára Saša Menčíková: Smích klauna

Povídka, která se umístila na 34. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Vincent už se jako malý chlapec učil krást nejrůznější věci. Začínal na bonbonech a sem tam nějakých drobných hračkách. Mnohokrát ho při krádeži odchytili, ale vždy vyvázl ještě s úsměvem na rtech. Už teď, v skoro dospělém věku měl na svědomí i několik loupežných přepadení. Tento zlozvyk ho doprovázel až do dnes. A právě dnešní krádež se měla stát Vincentovou

poslední…

 

Byl podzim, čas zábavy a skvělých zážitků. Každoročně se na konci podzimu zavírají brány tamějšího zábavního parku tedy “Ployparku“.  Který byl snem každého dítěte,  i Vincenta. Byl závěrečný den jeho otevření, proto to byla pro Vincenta poslední příležitost, jak si něco nakrást. Nelákaly ho ani tak atrakce všeho druhu, jako nehlídané kasy s penězi. Nestalo se, že by Vincent byl na krádeže sám.

Byl kápem své party. Kterou spolu s Vincentem tvořili Kristián a Marta. Ti také kradli, a představa kapes plných peněz je lákala.

A tak jednoho sychravého dne, kdy se již ospalé paprsky slunce chystaly ke spánku, nepozorovaně přelezli jeden z příliš nehlídaných plotů Ployparku, a pronikli do jedné zrovna zpustlé uličky. Ze všech světových stran se linula pouťová hudba a výkřiky z

atrakcí. Šli směrem k otáčejícímu se ruskému kolu. Ihned padli do oka silnějšímu na první pohled špatně nalíčenému klaunovi, který měl děti nalákat na cirkusové představení.

,,Ahoj! Přijďte se podívat do našeho šapitó!“ Řekl očividně hraným tónem. Vincent

ho probodával pohrdavým pohledem.,,To víš že jo vole!“Pronesl drsně a celá parta se rozesmála.

Pod laciným klaunským líčením skrýval to, co se nikdy nemělo dostat na povrch: ,,Budeš litovat chlapče,“ Pronesl chladnokrevně.

Oči mu sršely zlostí. Na pár vteřin se podobal děsivému Jokerovi z filmů. Nechali klauna klaunem a vydali se za první kořistí. Zaměřili se na pokladnu ruského kola.

Marta zabavila prodavačku nejrůznějšími dotazy, zatímco Vincent se proplížil ze zadu do budky a natáhl svou levou ruku (poněvadž byl levák) po kase. Obratem vzal několik bankovek a strčil si je kapsy od bundy. Mrknul na dívku a kamarády.

Všichni se shromáždili u lavičky a Vincent si přepočítával peníze. Rozhlas začal varovat, že park za necelou půl hodinu zavírá. Tentokrát nadobro. ,,Lidi, mám v plánu tu dnes přespat!“ zavelel Vincent škodolibě. Všem to připadalo jako výborný nápad. Přes hodinu přečkali všichni v zamčené záchodové kabince.

 

 Když vyšli ven, všude už bylo pusto. Na atrakcích už nebyl slyšet dětský smích a ruské kolo se otáčelo jen díky větru, který stále přibíral na síle. Také ještě před chvílí obsazené houpačky ze stesku jen vrzaly. Slunce se přikrylo šedými mraky a ve vzduchu byl cítit déšť. Vypadalo to jako by právě vypukla hrozivá epidemie a lidstvo na poslední chvíli opustilo město. Stánky se zmrzlinou a jinými laskominami už nikoho nezajímaly, proto v okýnkách vyseli oprýskané cedule s nápisem “Zavřeno“.

 

,,Rozdělíme se, a půjdeme tady hledat nějaký zbylý prachy. Souhlas? “ Navrhl jeden z party. Nikdo nebyl proti, a tak se všichni vydali po dlouhých a pustých cestách parku. Vincent si vybral tu, která vedla k mohutné hrůzně vypadající horské dráze.

Neustále měl pocit jako by ho někdo pozoroval. Ale kdo? Na horské dráze už nikdo není, a kolem taky nikdo nebyl. Došel až před horskou dráhu. Vypadala jinak než z dálky. Jako by se rozpadala. Dřevěná konstrukce byla ztrouchnivělá a vozíky zrezly.

Zavrtěl hlavou a přistoupil k budce, v níž měla být kasa. Byla tam. Natáhnul se pro ni, a s nedočkavostí ji otevřel. Bylo v ní pár bankovek. Bylo na nich ale něco zvláštního, byly umazané od krve. Co se to sakra děje. Pomyslel si. S hrůzou hodil kasou o zem. Peníze se rozletěly všude kolem, kam jen jejich pán-vítr chtěl. Přistálo mu na tvář pár slz bouře. Setmělo se. Vincent dostal strach, že se tu dobu co byli v kabince, opravdu něco stalo. Hlavou mu běžely všelijaké katastrofy, které se mohly stát. Prohlížel si zpustlé stánky s cenami, které už nikdo nikdy nevyhraje. Plyšový medvídek se na něj smutně díval, mohl patřit nějakému dítěti, kterému by dělal radost, ale osud to s ním vymyslel jinak.

Našel další kasu. Peníze byli opět špinavé od zaschlé krve. Zlostí mrštil kasou o zem. Chytil se za hlavu a po chvíli pokračoval dál v cestě. Rozpršelo se. Po budovách a na cedulích byli namalované obrázky pro děti včetně králíka, s otvory na míčky. Už ale nepůsobily tak vesele, všechno kolem, celý park byl jako z hororu. Zamyslel se nad tím, jestli si před návštěvou parku nevzal od Marty moc Heroinu. Tato myšlenka ho lehce uklidnila. I Když byl zmoklí, hladoví a vyděšený, nepřestával doufat, že najde nějaké peníze.

 

Uprostřed ticha se ozval dívčí výkřik, a hned za ním výstřel. Vincent se probral a dal se na zběsilý útěk k místu, kde se s partou rozešli. Strach ho doprovázel. Bylo jasné, komu výkřik patří. Jediná dívka byla ta, z jeho party.

Představa zastřelené Marty, mu zrychlila tep. Vrzání ruského kola vše ještě více dramatizovalo. Zakopl o válející se kasu, kterou tam před chvílí hodil. Odřel si o asfalt koleno a praštil se do hlavy.  V duchu zanadával a pomalu se zvednul. Držel si ránu na hlavě. Na prstech mu utkvěla vlastní krev.

Chvíli se vzpamatovával a nadával nad prodřenými džíny, ale potom se dal znovu do běhu.

Na lavičce kde se s partou viděli naposled, byla ještě čerstvá krev. Potom si ale všiml

Těla Marty, které bylo posazené v kabince na ruském kole. Nastoupil za

ní.,,Marto? Slyšíš mě? “ šeptal se slzami v očích. Bylo pozdě. Někdo ji trefil přímo do srdce, někdo tak chladnokrevný. Její světlé vlasy byly mokré, a slepené krví. Také pomněnkové oči zůstaly otevřené a vyděšeně na Vincenta pohlížely. Pokoušel se je prsty zavřít. Naposledy ji objal. Prohledal její kapsy, zda u sebe nemá dávku heroinu. Našel ji a vpravil dávku do svých žil.

Omluvil se mrtvole, a nechal ji svému osudu. Byl plný zlosti. Přísahal Bohu, že najde jejího vraha a pomstí ji.

Déšť nepřestával, a výrazně se ochladilo. Vincent začal obviňovat druhého člena party. Jako jediný u sebe vždy nosil pistoli, tak bylo pravděpodobné, že Martu zabil. V duchu ho proklínal.

 

Vydal se Kristiánovou trasou. Cestou se spustila silná průtrž mračen, ukryl se před deštěm v domě s názvem “Crazy House“. Opět se sháněl po kase. Ale po několika

minutách toho nechal. Vyšel po schodech o patro výš a prohlížel si nejrůznější předměty ponořené v pološeru. Měly působit vtipně, lidé se jim měli zasmát. Vincentovi ale do smíchu nebylo.

Po zemi se válelo několik starých fotografií klaunů. Byl mezi nimi i ten, kterého potkali. Vincent se od svého dětství bál klaunů, proto fotografie vzal a ty s klauny roztrhal.

Našel plyšového klauna. Byl to on. Ten klaun, kterého se v dětství bál. Podíval se mu do očí, byla to jeho noční můra.

Vždy když tu jako malý byl s rodiči, provedl mu něco, co se mu ve snech vrací dodnes.  Od toho okamžiku co se kvůli němu doma rozbrečel, nechtěl už nikdy do PloyParku…

Vytáhnul z kapsy zapalovač a škrtl. Díval se na to, jak oheň škvaří klaunovi obličej.

Dělalo mu to radost. Když se rozhořeli i klaunovi kalhoty hodil s ním o zem a s úžasem pozoroval, jak se pálí na škvarek. Pach spáleného plyše mu dělal dobře.

Nechal ho dohořet, a potom malý plamínek zadupnul.

 

Slyšel, jak zavrzaly schody. Ohlédl se, ale všude se rozprostíralo jenom pološero.

Sešel dolů a vyhlédnul ven. Už jen mžilo. Popadla ho ještě větší zlost. Začal vykřikovat Kristiánovo jméno. Doufal, že ho brzo najde, a pomstí Martinu smrt.

Místo toho mu odpovídal jen vítr, který se hrál o zpustlé atrakce.

,,Ty vole, tohle neni prdel! Vylez!“ Zanadával. V tu se otevřely dveře od mužských

Toalet. ,,Sory, jsem se musel vyprázdnit.“ Vyšel Kristián a dopínal si příklopec.

Vincent k němu přistoupil a udeřil ho pěstí do obličeje. To Kristián nečekal, skácel se k zemi a začal krvácet.

,,Ty si zabil Mandy!“ Vykřiknul Vincent.

,,Nezabil jsem jí.“ Bránil se Kristián.

Vincent se na něj vrhnul a vytáhl mu z kapsy pistoli.

,,Ještě chvíli říkej, že ne a odejdeš za ní.“ Namířil.

,,Sakra Vincente, já k ní přišel a už byla mrtvá“ Krčil se na zemi.

,,jak chceš…“ Nadechl se Vincent, pokrčil rameny a odjistil pistoli.

,,ne. Prosím. Nezabíjej mě. Já za nic nemůžu.“ Prosil se slzami v očích Kristián.

Vincent zmáčknul spoušť, a třemi kulkami do srdce sprovodil Kristiána ze světa…

Hystericky se zasmál a přiklekl k mrtvole. Olíznul jeho krev z prostřelené hrudi a v hlavě se mu zrodila myšlenka, jak jeho tělo vydá ohni. Pokusil se nahmatat v kapse zapalovač. Došlo mu,

že ho nechal na místě, kde pálil klauna.

Vydal se zpátky do Crazy house a vyzvednul si zapalovač. Poohlížel se po benzínu, aby mrtvola rychleji shořela. Ve sklepě jednoho z domů, který sloužil zjevně jako

kotelna, sebral kanistr s benzínem a donesl si ho k mrtvole.

Polil Kristiána benzínem. Konečně si mohl užít pocit, kdy škrtl zapalovačem, a Kristiánovo tělo pohltily plameny. Měl pocit zadostiučinění.

Stál u ohně přes hodinu, dokud z těla nezbyly jen ohořelé kosti a popel.

Nakonec se do spáleniště ještě vymočil a pousmál se nad svým dílem.

Znovu se rozpršelo, a doutnající ostatky byly definitivně uhašeny. Zaběhl zase do

Crazy house a posadil se na stoličku v budce. Hleděl do blba a s úsměvem si přehrával popravu a upálení. Pomalu mu z těla odcházel Heroin, a začínal mít abstinenční příznaky. Začal se třást a nahlas hekat.

Hystericky se smál a třásl se zimou. Nehty ryl do zdi Martino jméno. Najednou ho přepadlo teplo. Musel ze sebe servat všechny šaty. Mátožně se postavil na nohy a vyběhl z domu ven do deště jako tělo bez duše. Cítil jak do celého jeho těla buší déšť. Otevřel mu náruč a nechal jej ho ochladit. Ozvěna jeho hlasitého smíchu se nesla přes celý park.

A nejednou ho spatřil, toho před kým se celý život skrýval. Toho, jehož škvařící se obličej před chvílí se smíchem sledoval.

A teď tu byl. V plné kráse před ním stál, bíle namalovaný obličej mu vystupoval z šera, a klaunský úsměv se na něj podle usmíval. ,,Dlouho jsme se neviděli, kamaráde.“

Promluvil. Měl na sobě úplně to samé oblečení jako seškvařený plyšák.

Vincent popadl strach. Blížil se k němu.

,,Co chceš? Jdi pryč!“ Zahalekal.

,,Ale kamaráde, mám pro tebe dárek.“ Škodolibě se pousmál.

,,Nic nechci!“ Vykřiknul, a prorazil vítr zpět do domu.

Klaun ho následoval. Sledoval každý jeho krok. Vincent na sebe hodil oblečení a namířil na klauna Kristiánovou pistolí.

,,Zabiju tě! Jako sem zabil Krise, a pak tě spálím šašku!“ Vyhrožoval.

Klaun se jen zasmál a čekal, co bude následovat.

Vincent zmáčknul spoušť, ale očekávaná kulka nevyletěla. Pistole byla od poslední střelby nenabitá. Zběsile začal mačkat spoušť, i když věděl, že to nemá cenu.

,,Ty nemáš rád klauny? Zeptal se klidným hlasem. Vincentovi to připomnělo bolestivý zážitek z dětství, kdy mu klaun položil stejnou otázku. Mrštil pistolí o zem a mlčel.

,,Copak ty se mě bojíš? “Pokračoval klaun.

Vincent se nadechnul, a obratem odstrčil klauna, přičemž se dal na útěk. Při běhu se neustále ohlížel. Nikdo už ho nepronásledoval. Zůstal otočený a zhluboka dýchal.

Ze zadu mu někdo zakryl oči. Ucítil, doteky cizích rukou. Zamrazilo mu. Věděl, komu patří, ale jeho rozum se vzpíral tomu uvěřit. Vysmekl se ze spáru rukou a pootočil hlavu. V tu chvíli se klaun rozeběhnul a srazil Vincenta na zem. Těžce dopadl na obličej. Zaúpěl.

Zdálo se mu jako by mu popraskalo všech dvanáct žeber. Začal se dusit a vykašlávat krev. Zřejmě jedno z žeber prorazilo plíci. Klaun ho chytnul za ruku a silně za ni škubnul. Ozvalo se další zaúpění. Potom si chytil obě jeho ruce a táhnul ho po zemi.

Za Vincentovým tělem zůstávala krvavá stopa. Asfalt mu rozdíral ránu na koleni a hlavě. Do toho se nepřestával dusit vlastní krví. Slyšel vrzající ruské kolo a atrakce, o které se opíral vítr. Houpačky se samy od sebe houpaly a klaun při chůzi těžce vydechoval.

 

,,Víš, kamaráde, než tě nechám zemřít, měl bys vědět, že tu čubku jsem zabil já.“

Zasmál se klaun. Vincent už neměl sílu cokoliv říct. Klaun ho vláčel přes co to, šlo.

Až konečně pustil Vincentovy ruce před horskou dráhou.

,,Tak Jsme tady, kamaráde.“ Vincent se z posledních sil posadil a podíval se na místo svojí smrti. Stále se na zemi válela kasa s krvavými penězi a shnilá horská dráha se též nezměnila. Vykašlal ze sebe krvavý hlen a chytil se za hruď.

,,Dovol téhle dráze její poslední jízdu. Bude to derniéra jak pro tebe tak i pro ni.“

Opět ho chytil za zápěstí a táhnul ho po schůdcích ke zrezivělým vozíkům.

Mrsknul s ním do prvního vozíku. Když se Vincent vzpamatoval, klaun už bral za páku a vozíky se pomalu rozjížděli vstříc dráze.

,,Šťastnou cestu kamaráde.“ Zavolal na něj s hlasitým smíchem.

Vozíky se vydaly na cestu a skřípaly o kolej. Úmorně se pokoušel vyskočit z vozíku, než přijde na řadu tunel, a hned po něm spirála.  Lomcoval s železným jištěním, které měl kolem sebe. Před sebou viděl ceduli s varováním „Zákaz vystrkování rukou z vozíku!“ Zanořil se do neosvětleného černočerného tunelu. Kde vozíky nabraly největší rychlost. Vincent nerespektoval zákaz a vystrčil jednu ruku z vozíku s nadějí, že se rukou zachytne postraní tyče a dostane se z vozíku. Místo toho vozíky ještě více zrychlily. Ve snaze vyskočit z vozíku mu na zbylých šlachách vyselo předloktí levé ruky. S křikem ho oddělil od svého těla. Zůstalo ležet někde v černém tunelu. Všude byla krev. Spousta krve. Vincent pomalu přecházel do bezvědomí. Spirála se neúprosně blížila, a blížila se tak i Vincentova smrt. Vozíky už se nedaly zastavit. Vydaly se napospas spirále a to byla pro Vincenta konečná. Jeho bezvládné tělo od krve vypadlo z vozíku a zřítilo se z patnácti metrové výšky. Zůstalo ležet v kaluži krve na zemi. Tím splatil svůj dluh. Dluh onomu světu…

 

… Vzduchem se nesl jen ten hlasitý klaunův smích.

 

 

 

 

                                                        ---KONEC---

Vaše komentáře

Estrellita
Jsou i horší věci. No vážně. Přestože je děj trochu hloupě vystavěn, postavy jsou poněkud úchylné, pasáže dotýkající se tematiky drog jsou dementní a text samotný obsahuje kupu pravopisných a jiných chyb, přičemž se čárky často objevují na těch nejméně pravděpodobných místech ve větě, mělo to aspoň nějakou atmosféru a trochu snahy o gradaci příběhu. Autorka by se měla mimo jiné naučit psát spodní uvozovky. (Opravdu nestačí dát dvě čárky vedle sebe, existuje na to úplně jednoduše dohledatelný čudlík na klávesnici. V podstatě je to tentýž jako pro uvozovky nahoře... :)) 34%
Estrellita 27.10.2016 13:54:57 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Až mě zaráží, kolik lidí píše spodní uvozovky pomocí čárek, i v novém ročníku jsem se s tím setkal...
HOROR WEB 27.10.2016 13:56:02 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Možná by stálo za to sepsat nějaký návod na formální úpravu textů, zejména mladým autorům by to mohlo trochu otevřít oči. S tím bych třeba mohla pomoct. Když už jsem u toho, trochu mi tu chybí nějaké možnosti a detaily. Nechce se mi ptát se na ně přes komentáře, dá se nějak napsat přímo k vám nahoru? :)
Estrellita 01.11.2016 10:29:12 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Stačí napsat na e-mail redakce@horor-web.cz a určitě něco zveřejnit můžeme :-)
HOROR WEB 01.11.2016 10:31:19 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia