Dva desetiletí chlapci stáli nad vykopanou dírou uvnitř malého borovicového hájku, který byl v minulosti vyhledávaným odpočinkovým místem pro mladší i starší generace. Mladí zde chodili tajně kouřit a popíjet alkohol, ti starší s rodinami zde chodili opékat buřty a grilovat kuřata. Zavalitější s chlapců, Petr, kopl zlostně nohou do hroudy hlíny.
„Skrýš je prázdná!“ vykřikl po chvilce.
„To vidím taky, ty jelito.“ ozval se ten hubenější, Marek.
„Která sketa měla tu drzost vykopat náš poklad?“ ptal se sám sebe Petr.
„Ať to byl kdokoliv, my ho dostaneme. Neříkal jsi o tom nikomu?“ otázal se svého kamaráda Marek.
„To se ví, že ne. Akorát jsem se o tom doma chlubil ségře. Tu ale zajímají jen kluci a hip-hop party.“ soukal ze sebe Petr.
„To je jasný. Tvá ségra by ho nevykopala. Co by měla ze třech časáků s prsatýma holkama.“ rozumoval hubeňour.
„A ty jsi to taky nikomu neříkal, nikoho jsi sem nepřivedl?“ otázal se Petr.
„Ne! Ani Saše jsem to neřekl, protože ta by to hned vykecala tomu magorovi Hlavatýmu.“ rozčiloval se Marek.
„Sem ti říkal, že je pitomost zakopat v krabici hanbatý časáky, na netu je nahých bab plno.“ podotkl Petr.
„Táta říkal, že takový věci s klukama dělali běžně, když byl děcko. Že mi umíme sedět jen u počítače a hrát hry.“ obhajoval se Marek.
„Byly to zbytečně vyhozený peníze, za to už jsme mohli mít nějakou hru na počál.“ brblal Petr.
„Pořád nevymrčuj, vždyť nám ty časáky koupil za svoje prachy tvůj brácha! Musíme vypátrat, kdo ty časáky čorkl a pak se mu pomstít.“ rozhodl Marek, ten průbojnější z dvojice.
Ještě ten den oba chlapci důkladně prozkoumali místo činu. Okolí vykopané díry bylo poseto desítkami lidských stop, ale komu patřili, to nebylo oběma chlapcům jasné. Marek však objevil stopu, která nepatřila člověku a nemohla snad patřit ani nějakému zvířeti. Seznámil se svým novým důkazem Petra, který na podivný otisk v hlíně nechápavě mžoural svýma hnědýma očkama.
„To mi řekni, co to je za stopu?“ přemýšlel nahlas Marek.
„Ta bude určitě patřit mimozemšťanovi!“ vyhrkl ze sebe Petr. Chytřejší Marek si poklepal prstem na čelo a zakroutil hlavou.
„Kde by se tu vzali? A na co by jim byli časáky?“ otázal se Petra s výsměšným tónem v hlase.
„No přece přiletěli z vesmíru! Moje máma toho o nich hodně ví. Četla o nich spoustu knížek. Byli tu už dávno před náma a my jsme jim dělali otroky. Třeba se jim už jejich mimozemšťanky nelíbí a tak se chtěli podívat na naše holky s velkýma prsama!“ poučil svého kamaráda vážně Petr.
„Vzpamatuj se, mistře Jodo! Žádní mimozemšťani neexistují! Myslíš si, že Obivan pověsil světelnej meč na hřebík a vydal se několik milionů světelných mil do Česka pro časáky?“ rozčiloval se důležitě Marek.
„A existují. Ty taky věříš na obry a na skřety a já se ti neposmívám. Třeba je tu vyhrabal Glumm!“ rozchechtal se Petr. „Ten můj časášek, je můj milášek!“ vtipkoval chlapec. Marka jeho reakce ještě víc rozčílila. Všechno totiž bral moc vážně a nad vším rád hloubal a přemýšlel.
„Pojďme k nám, zapaříme něco na compu. Mám toho novýho Duke Nukena! Je to parádní střílečka!“ přemlouval Petr svého kamaráda, protože ho řešení jejich ukradeného pokladu přestávalo bavit.
„Na hry nemám ani pomyšlení. Dokud tomu nepřijdu na kloub, tak se odsud nehnu!“ trval na svém Marek.
„Jak chceš. Já jdu domů. Už mě to nebaví a je mi zima.“ prohlásil Petr, otočil se na patě a pelášil domů.
„Tak si běž, já si toho zloděje najdu sám. A nekamarádím se s tebou, abys věděl!“ křičel na stále se vzdalujícího kamaráda Marek.
Chlapec si povzdechl a opět se dal do prozkoumávání lesíku. „Stejně tu nic nenajdu. Péťa měl pravdu.“ povzdechl si chlapec.
Vyšel na louku a pohlédl na les na druhé straně. Pohledem zavadil o shrbenou postavu stojící na okraji lesa a leknutím v něm hrklo. Vypadalo to na starou bezdomovkyni, ale nebylo jí vidět do tváře. Chvíli tam jen tak stála a civěla někam do prázdna a pak pomalu odešla do lesa. Vzhledem k tomu, že se již začalo stmívat, rozhodl se Marek pokračovat ve svém pátrání až zítra. Cestou ho napadlo, že ty časopisy mohla vyhrabat ta stařena, aby měla papír na podpal. Chlapec byl pevně rozhodnut, že zítra tomu přijde na kloub.
Druhý den, hned po škole, utíkali Marek i s Petrem opět do lesíku. Petrovi se moc nechtělo, ale jeho kamarád ho jako vždy přemluvil a slíbil mu sladkou odměnu, když tam s ním půjde. Chlapci nechali aktovky na okraji lesíku a začali ho prohledávat. Vše bylo tak jak včera. Vyhrabaná díra, stopy od lidí a zvěře, včetně těch podivných, byly na svém místě. Žádné nové nepřibyly.
„Včera, když se stmívalo, jsem tam u toho lesa viděl nějakou starou babku. Třeba ty časáky vyhrabala ona.“ oznámil důležitě Marek svému kamarádovi a ukázal na les na druhé straně louky.
„Na co by jí asi tak byly?“ otázal se nechápavě Petr.
„Nevím. Třeba na rozdělání ohně. Půjdem se tam podívat!“ rozhodl Marek.
„Néééé, tam já nejdu! Vlastně bych neměl být ani tady. Včera jsem o těch ukradených časácích říkal našim, a když jsem se zmínil, kde jsme je zahrabali, tak se rozčílili a zakázali mi sem chodit. Prý tam v tom lese někoho zabili! Měli bysme se na to vyprdnout, ještě nás tu někdo zamorduje!“ řekl vystrašeně Petr.
„Nesmysl. Vaši tě chtěli jen vystrašit a tys jim na to skočil. Schválně se dnes doma zeptám taťky, jestli je to pravda. Když se bojíš, tak půjdu sám. Ale žádný sladkosti ode mě nedostaneš, ty posero!“ řekl nakvašeně Marek a vydal se k lesu.
Petr zůstal stát na místě a sledoval vzdalujícího se Marka. Nechtěl nechat kamaráda na holičkách, ale také se bál vkročit do lesa, kde se údajně vraždilo. Rozhodl se tedy, že na Marka počká v hájku, a kdyby se Markovi náhodou něco přihodilo, tak rychle doběhne pro pomoc.
Mezitím jeho kamarád odhodlaně vstoupil do útrob velkého lesa. Důvodů k tomu měl hodně. Dokázat svému kamarádovi, že se nebojí. Najít ukradené časopisy a opět tak dokázat svému kamarádovi, že je veliký detektiv. Dokázat celému světu, že on je ten nejlepší kluk na světě. Ano, Marek byl paličatý, umanutý, rozmazlený fracek, který vždy dostal, to co chtěl. Rodiče pro něj udělali první poslední a mohli se přetrhnout, aby byl synáček spokojený. Marek si pyšně vykračoval po lesní pěšině a samolibě se rozhlížel kolem sebe.
„Pche, nebojím se ničeho. Vrahů ani staré báby, co mi čorkla čas…“ zadrho se poslední slovo Markovi v hrdle. Asi dvacet kroků od něj stála bába v otrhaných šatech. Byla k němu zády, takže si ho nevšimla. Nad něčím se skláněla. Markovi přejel mráz po zádech. Takhle zblízka šel ze stařeny strach. Chlapec rychle skočil za strom, aby ho nezpozorovala. Opatrně vykoukl zpoza kmene borovice. Neviděl, co stařena dělá, ale po chvíli se ozvalo skřípání kovu o kámen. Nejspíš něco brousila. Vylekanému chlapci okamžitě začala pracovat fantazie na plné obrátky. Bába si určitě brousí nůž na další nevinnou oběť. To ona určitě před lety vraždila. Chlapec měl srdce až v kalhotách.
„Markůůůů! Už pojď zpááátky!“ dolehlo k němu najednou z dálky.
Chlapec se rychle přitiskl ke stromu, když se bába otočila. Po chvilce se odhodlal vykouknout, ale byla pryč. Rychle jako srnka se vyřítil z lesa a hnal se do kopce k Petrovi. Když se v půli cesty ohlédl, uviděl stařenu, jak stojí na okraji lesa a dívá se na něj. Do obličeje jí vidět nebylo, ale cítil, že její oči skryté pod roztrhanou kapucí ho pozorně sledují. Celý zadýchaný doběhl až k Petrovi a hned se do něj pustil: „Co tady hulákáš jak na lesy! Málem mě kvůli tobě dostala!“
„Měl jsem o tebe strach! Sledoval jsem tě, jak jdeš po pěšině u okraje lesa. Tady odtud je pěkně vidět i mezi stromy. Pak jsem uviděl tu postavu v roztrhaných hadrech, jak stojí za tebou a natahuje po tobě ruce. Zpanikařil jsem a začal na tebe volat. Bylo to strašný!“ vychrlil na něj Petr.
„Jak to myslíš. Že stála za mnou. Vždyť jsem viděl, jak klečí shrbená tam u té hromady kamení!“ vytřeštil Marek na Petra oči.
„Kdepak. U té hromady jsem nikoho neviděl. Jediněj, kdo tam byl, tak ta postava, co stála za tebou.“ stál si za svým Petr.
Marka přepadly mrákoty a málem se svalil na zem. Petr ho však na poslední chvíli zachytil. Chlapec byl skálopevně přesvědčen, že viděl babku, jak se sklání u kamení. Jeho kamarád mu však tvrdil, že stála kousek od něj. To by ovšem znamenalo, že bába je duch. Marek tuto skutečnost odmítl.
„To je nesmysl. Nemohla stát za mnou. Kdo ví, cos viděl!“ uzavřel celou věc Marek, když trochu přišel k sobě.
„Zítra tomu všemu přijdu jednou provždy na kloub! A ty mi doufám pomůžeš?“ otázal se Marek svého kamaráda.
„Zítra! Ty nevíš, co je za den? Vždyť je Halloween!“ zaječel s hrůzou v očích Petr.
„Jo, jednatřicátýho října, ty blbče! Nejsem idiot, vím o tom!“ seřval ho opět Marek.
Pak se oba chlapci vydali k domovu. Umanutý Marek nemohl dospat rána a zdály se mu všelijaké roztodivné sny, ve kterých vystupovala z hrobu otrhaná bába a natahovala po něm své kostnaté pařáty. Probudil se celý zpocený a už neusl. Ve škole to nějak přetrpěl a po obědě s Petrem vyrazili k lesu.
„Ptal ses vašich, koho v tom lese zamordovali?“ otázal se Petr.
„Ne. Určitě by mi tam zakázali chodit.“ odsekl Marek.
„To já jsem se ptal! Našli tam mrtvolu nějakýho feťáka! Druhej den po Halloweenu! Měl prý oči vydloublý z důlku a useknutý obě dvě nohy! Naši mi výslovně zakázaly se dnes k tomu lesu jen přiblížit!“ vychrlil na Marka Petr.
„Však tam nemusíš! Stačí, když počkáš tady a kdyby něco, tak pískneš nebo zavoláš, stejně jako včera. Vypadá to, že bába tam dnes není. Pod tou hromadou kamení jsou určitě naše časáky. Vezmu je a zdrhám pryč. Žádnej bezdomáč nás nebude okrádat!“ ujišťoval ho i sám sebe Marek.
Pak s aktovky vytáhl teleskopický obušek, který doma potajmu sebral otci a vykročil směrem k lesu. Vzal to přímo ke hromadě s kamením. Petr ho netrpělivě sledoval z vršku kopce. Vtom se za jeho zády ozvalo zapraskání větviček. Petr se otočil a leknutím málem spadl na zem.
„Už skoro týden vás sleduju, jak sem pořád lezete. Snad nehledáte ty časáky, co jsem tu před pár dny vyhrabal?“ vychrlil na něj asi jedenáctiletý klučina s pihami ve tváři, který se k němu potajmu přikradl, aby ho vylekal.
„Vašku? Co ty tady? Tak ty časáky jsi ukradl ty?“ vytřeštil na svého vrstevníka oči Petr.
„A kdo jinej? Snad jste si nemysleli, že to bylo nějaký strašidlo? Na tady je máš, jen jsem si z vás vystřelil! Tu prapodivnou stopu jsem si doma vyrobil ze dřeva!“ začal se smát chlapec, z aktovky vytáhl tři porno časopisy a podal je Petrovi.
„A kde je vlastně Mára?“ zeptal se pihoun po chvilce.
Do Petra jako by uhodil blesk. Úplně zapomněl, že má dávat na Marka pozor. Pohlédl k hromadě kamení. Marek nikde. Prolétl očima celý okraj lesa i pěšinu, po které šel včera Marek. Po chlapci jako by se slehla zem. Petr se celý vyplašený rozběhl k lesu. Vašek jeho chování nechápal, ale běžel za ním. Zastavili oba v půlce louky a očima hleděli do lesa. Jejich kamarád však nikde nebyl k nalezení. Volali na něj, prosili ho, nadávali mu. Nikdo se však neozval. Oba chlapci se osmělili a doběhli k hromadě kamení. Asi metr od hromady ležel Markův obušek. Kluci prohledali okolí hromady, ale nic nenašli. Už se chtěli vydat hlouběji do lesa, když Vašek vykřikl hrůzou a ukázal prstem před sebe.
Byla tam. Necelých třicet kroků od nich. Babizna v otrhaných šatech, tentokrát bez kapuce. Oba chlapci pohlédli do jejích prázdných očních důlků a ještě víc se zhrozili toho, že bába nemá nohy. Vznášela se ve vzduchu a svůj neviditelný zrak upírala přímo na ně. Z rezavého nože, který svírala v kostnaté ruce odkapávala čerstvá krev. Oba chlapci stáli strachy přikováni k zemi, neschopni se hnout z místa. Pak si Petr strachy hlasitě ulevil do kalhot. To oba chlapce alespoň částečně probralo z šoku. Vyřítili se z lesa a hnali se po louce k městu. Ani se neotáčeli. Minuli borovicový hájek, sídliště a zamířili přímo k domu Markových rodičů.
Asi po hodině, když chlapci zburcovali půlku města a přesvědčili Markovi i svoje rodiče, že se chlapec ztratil a že v lese viděli podivnou stařenu s nožem, vydali se s policií i s vystrašenými rodiči zpět k lesu. Policie prohledala celý les, po chlapci jako by se však slehla zem. Jeho zohavené tělo bez očí a nohou našli až po třech dnech pátrání. Leželo zakopané tři metry pod zemí, přímo pod osudnou hromadou kamení. V lesním hrobě leželo vedle chlapce ještě tělo mrtvé stařeny s rezavým nožem v ruce. K vraždě chlapce došlo dle pitvy 31. Října 2010. Mrtvola stařeny byla stará víc než sto let.
