Lukáš Vesecký: Objev

Povídka, která se umístila na 15. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

V dálce od místa havárie transportní lodi X-52 se ozvalo několik divných zvuků. Žádný člen posádky Lucy je ale neslyšel; nikdo totiž ještě nebyl při vědomí. Přeživší tak neslyšeli ani silný vítr, který začal foukat už během deště. Deště malých meteoritů trvajícího jen krátce.

Po pár hodinách, kdy vichr ustal, se probral David, čtyřicetiletý veterán, pro něhož byl vesmír druhým domovem. Rukávem modré kombinézy si setřel krev z čela a podíval se skrz rozbité sklo kabiny. Venku byla černočerná tma, že bylo vidět sotva na krok. Opatrně vstal, když v tom mu zády projela ostrá bolest; „přistání“ muselo být skutečně tvrdé. Kromě zad ho ještě bolela žebra, která zřejmě byla zlomená, ale on byl rád, že vůbec přežil. Vylezl ven z trosek lodi páchnoucí spáleným plastem
a zjistil, že pod nohama mu křupe písek.

„To mě poser, jestli jsme havarovali zrovna na pouštní planetě,“ povzdechl si. Příčina havárie byla jasná; při letu hyperprostorem se porouchal jeden z motorů, s kterým byly potíže už dříve, a tak byla jejich loď vyhozena do oblasti u této planety, na niž se nakonec zřítila.

„Jste naživu? Hlaste se!“ zakřičel David.

Kousek od něj se ozvaly kroky.

„Já jo, ale mám něco s levou rukou,“ ozval se Martin, dvacetiletý nováček, který se držel za svalnatou paži. „Jak jste na tom vy, kapitáne?“

„Trochu mě bolí záda a žebra, ale jinak jsem v pohodě. Co ostatní?“

„Bohužel.“

„KURVA! Kurva!“ David se chytil za hlavu. Ze čtyřčlenné posádky tak přežili jen dva. „Kde jsme to havarovali?“ zeptal se po chvíli.

„Na nějaké mně neznámé planetě.“

„Musíme vyslat signál o pomoc.“

„Všechny počítače jsou zničené.“

„Do prdele! Jsou vůbec nějaké dobré zprávy? Co zásoby?“

„Zůstalo jich jen minimum Ale než odešlo noční vidění, tak jsem během té sekundy, co fungovalo, zjistil, že na vrchu pouště kousek od nás je nějaká velká budova.“

„Jestli jsme z hyperprostoru vyletěli v sektoru Alfa, tak máme určitou šanci narazit na nějaké lidi. Hodíme si věci do báglů a půjdeme teda k tomu baráku.“

„Rozkaz.“

Přeživší si do batohů dali náhradní oblečení, spacák, lékárničku, energetické gely i několik lahví vody, načež za slabého svitu Martinovy baterky vyrazili k vrcholu. Chůze v bílém písku byla velmi vysilující, jak se jim do něj neustále bořily nohy. Po chvíli ale konečně došli k budově. Kapitán se dotknul její stěny a zjistil, že je z jakéhosi zvláštního materiálu. Nikde však zatím on ani Martin neviděli žádný vchod, a tak šli dál podél stavby, až na něj nakonec narazili. Vstoupili dovnitř, načež zjistili, že podlaha je ze stejného materiálu jako zdi.

„Pane, támhle je nějaký nábytek.“

Martin měl pravdu. V budově byly postele, stoly, židle
a skříně, a to z nějakého neznámého dřeva. Pozornost dvojice však záhy upoutalo něco jiného.

„Kapitáne,“ řekl Martin a ukázal do vedlejšího pokoje.

David tam pohlédl a zatajil se mu dech. Na podlaze leželo několik těl. Když k nim přeživší přišli, zjistili, že se jedná o tři muže a jednu ženu. Ta na sobě měla kalhoty a tričko stejně jako dva mladíci vedle ní, zato čtvrtý muž byl celý nahý. Všechna těla byla strašlivě vychrtlá.

„Proč je ten chlap nahý?“ zapřemýšlel nahlas Martin.

„Nevím. Ale vím, že smrt hladem bych nikomu nepřál,“ pronesl David.

Martin pokýval hlavou a venku se mezitím spustil prudký déšť.

„Přespíme tu a zítra se porozhlédneme po okolí,“ řekl kapitán.

„Dobrá.“

Přeživší si vyndali spacáky a ihned se do nich zachumlali.

„Snad se odtud dostaneme co nejdřív, za měsíc totiž moje dcera sfoukne na dortu devět svíček,“ usmál se David.

„A my už v tu dobu máme být s přítelkyní na dovolené,“ zasnil se Martin.

„Dostaneme se domů,“ pronesl Kapitán pevně.

„To ano.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

 

*

 

Když se Martin vzbudil, protáhl své končetiny, vstal
a vyšel ven. Rozhlédl se okolo a nevěřícně zakroutil hlavou. Promnul si oči a znova se rozhlédl.

„To není možné. Pane!“

„Co je?“ zeptal se rozespalý David.

„Pojďte sem, to musíte vidět!“

„Dobrá, už jdu.“

Kapitán se postavil se na nohy a vyběhl za Martinem. Rozhlédl se okolo a zůstal stát s otevřenou pusou. I pro něj to bylo šílené.

„Proboha.“

Dětské pískoviště pro obry, blesklo mu hlavou.

Čtvercové pískoviště se nacházelo v parku, kde byly různé dřevěné prolézačky, skluzavky a kolotoče. Dvojici tak došlo, že budova i nábytek jsou ve skutečnosti hračky, které byly i na dalších místech pískoviště, ať už se jednalo o napodobeniny zvláštních zvířat či jakýchsi dopravních prostředků.

„Podívejte, támhle!“ ukázal Martin rukou, když najednou byly opět slyšet ty podivné zvuky a byli i vidět jejich dva původci.

„V noci zase padaly meteority. Ba ne, tak jeden z nich byl tímhle, mrkej!“ řeklo jedno dítě druhému ve svém jazyce o vesmírné lodi.

Trpaslíci David a Martin byli velikostí i zjevem oblud vyděšeni jako nikdy v životě.

„Dovnitř!“ zavelel kapitán.

Přeživší se schovali pod postele a doufali, že zůstanou skryti i v případě, kdy bytosti stavbu nadzvednou.

„Jé, hele, támhle jsou noví skřítci!“

„Nebojte se, my vám neublížíme!“

„Přesně tak, naopak vás zachráníme!“

Proboha, co to pořád vydávají za odporné zvuky?! pomyslel si David.

Jak bytosti mluvily, dech i tep přeživších slábl. Nicméně dál, naprosto neschopni ničím pohnout, dokonce ani očima, vnímali okolí.

I zvláštní, nesmírnou a neutuchající bolest.

„Zvedni ten barák a postele!“

„Hurááá! Jste zachráněni! A teď si budeme moci všichni hrát! Jen nás bude víc!“

„Budeme si hrááát!“

„Proč se pořád bojíte? Vždyť ani ti před vámi nezemřeli! Dokonce ani hlady, přestože záchrana přišla na poslední chvíli!“

„Ano! A ani vy nezemřete!“

„Na nic! Nikdy!“

Hororové filmy


Přidat komentář





Související články
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia