Ekia: Pověst o Temné ženě

Povídka, která se umístila na 14. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

 Osoba, o které vám chci vyprávět, už nemá jméno, neboť pro jeji činy bylo zapomenuto už před mnoha lety. To právě ona podle pověsti přinesla zkázu a zmar ulici, dříve nazývané Ševcovská, dnes spíše známou pod názvem Krysí díra nebo taky jednoduše Díra.

Začalo to v polovině devatenáctého století, tehdy se přistěhovala. Město tehdy zažívalo rozkvět, textilnímu průmyslu se dařilo, lidé měli práci... Ani v Díře se tehdy nežilo špatně. Byla to ulice továrních dělníků, slušných, pracujících lidí a nově se přistěhovaného lékaře a jeho paní ve svém středu uvítali. Sice se divili, proč přišli zrovna k nim ale podle pověstí tehdy paní odpověděla, že je ráda ve středu dění.

Už od počátku prý působila zvláštně, lidem z ní běhal mráz po zádech, přesto že to byla velmi přívětivá a milá stará paní, která docházela pouze na nákupy a s manželem se vyhýbali společenským aktivitám. A pak jednoho večera přišel pro pomoc první nemocný.

S horečkou s bolestmi břicha. Byl prvním, který onemocněl břišním tyfem při tehdejší epidemii, ktará zahubila mnoho dobrých občanů z té ulice. Z rozhodnutí rady města byla Ševcovská ulice uzavřena, nikdo mimo lékařů nesměl tam ani ven, aby se nákaza nešířila, a městský doktor se do tamních zákoutí příliš nehrnul. Podivní manželé se tudíž stali jedinou nadějí nemocných.

Podle toho, co se dostalo ven sice léčil ten doktor ale působil při tom tak nějak divně, občas prý mluvil v ženském rodě a celkově připomínal svou manželku víc než podezřele, nikdo si ale nestěžoval.

Trvalo mnoho týdnů, než byla zlá choroba poražena a vítězství nad tyfem bylo zaplaceno mnoha životy a ti co přežili už nebyli jako dřív. Nad Ševcovskou jako by se už navždy zatáhla černá mračna. Místní přestali chodit mimo ulici a majitelé domů, kteří přišli vybírat nájemné odcházeli s prázdnýma rukama a už se nevraceli a ani jinak do chodu ulice nezasahovali. Byly zpřetrhána přátelství s těmi mimo ulici stejně jako rodinné vazby. Ševcovská ulice začala žít vlastním temným životem.

Brzy se začalo šuškat o prokletí, o démonovi, který se tam usadil, a když v okolí někdejší Ševcovské zmizelo pár dětí, nikdo, ani zoufalé matky, nenašel odvahu pátrat po nich právě v té ulici, o které začali hovořit jako o Krysí díře.

Jen jednou tam zavítal návštěvník zvenčí, byl z Prahy a hledal své příbuzné. Nenechal se odradit a vstoupil mezi podivně odpudivé stavby. Po několika hodinách vyběhl potrhaný ven. Kabát měl na cáry, tělo pokraté šrámy a byl špinavý, jako by se vyválel v bahně. Když při svém úprku potkal první lidi, zhroutil se v horečce k zemi a ještě toho večera zemřel, než však skonal, vyprávěl, co v Díře uviděl.

Lidé se tam prý neuvěřitelně proměnili, zůstali z nich zanedbané, vyhublé trosky s nepřítomnými pohledy. Muži, ženy i děti... Bloumavé mátohy libující si v odpadcích a špíně. Zdi domů pokrýval podivný sliz a místy byla vidět obskurdní výzdoba ze zažloutlých kostí. Všichni ti bloumaví zatracenci prý uctívali jakousi ženu, jedinou osobu, která si i přes to hnízdo zmaru zachovala běžný zdravý vzhled. Viděl ji a dokonce si s ní promluvil. O čem to neprozradil ale popsal ji dost přesně, aby v tom popisu zasvěcení poznali lékařovu ženu.

O Díře i lékařově ženě pak vznikaly celé báje. Neduživé přízraky prý po nocích obcházely po okolí, přepadávaly noční poutníky, vkrádaly se do domů, unášely děti i mladé dívky.  Nikdo už nenašel odvahu ověřit ty pověsti.

Důsledkem bylo, že i okolí Díry se povážlivě vilidnilo. Kdo mohl, ten se odstěhoval a zůstali jen ti nejchudší a ti, kterým spořádaná společnost nesvědčila. Jako by se z Díry šířila zlovolná zhouba, tak jako se šíří infekce z rány do celého těla.

 Protože byla Krysí díra tak uzavřená, nikdo nevěděl, co se stalo z jejími prapodivnými obyvateli, obecně se předpokládalo, že tam všichni pomřeli a zůstali navždy v těch hnijících zdech, které si zachavávaly svou nedotknutelnost, ať už ze strachu ze zkazek o podivných zvucích linoucích se ven, nebo pouze z obav aby nebyla rozvířena nějaká strašlivá choroba, která tamní postihla.

Po šedesáti letech, za války, už se hrany strachu otupily, Díra prošla proměnou v legendárního hrozivého strašáka, kterým matky odrazovaly děti od toulek ale nakonec se stalo to, co vyvolá každý zákaz. Parta kluků se vyhecovala a proklouzli všichni až do útrob rozpadající se Krysí díry. Stezka odvahy za bílého dne, tak tomu říkali.

Jejich cílem bylo najít dům lékařovi ženy, nebylo to prý zase tak těžké. Byla to jediná aspoň trochu zachovalá budova v tom království trosek. Objevy které tam učinili pak vedli ke zničení pozůstatků toho domu z rozhodnutí městské rady.

Chlapci v jedné polorozpadlé truhle našli starý deník a knihu plnou výstřižků a odporných poznámek. Stačilo aby nejstarší z nich přečetl prvních pár řádek z deníku, který otevřel zhruba v prostředku, aby tyto dva předměty odnesli na policii, i když by nejraději prchli a zapomněli, co se dozvěděli.

Deník i kniha s výstřižky byly nakonec spáleny, stejně jako dům a jen podivné události vedli k tomu, že stejný osud nepotkal celou tu ulici. Přesto však existuje pár opisů, které ukazují, jaká zrůda se tehdy do někdejší Ševcovské ulice nastěhovala.

Zde předkládám některé úryvky, aby si čtenář sám udělal obrázek o krajnostech, jakých je lidská mysl schopná.

28.10.1813- Dnešek byl skvělým dnem. Miluji ty velké, společenské akce, stačí tak málo a hned přestane být nouze o krev. Škoda jen, že sebou musím pořád vláčet Aloise a skrývat před ním, co jsem zač. Občas bych jej nejraději zabila, stačila by trocha jedu a mohla bych se dívat, jak mu útroby trhají křeče a z úst mu jde krvavá pěna. Naneštěstí jej potřebuji, tahle prudérní společnost a její pohled na ženu mne přímo rozčilují. Naštěstí mne může hřát vědomí, kolik z těch rádoby ctnostných lidí, jsem dnes připravila o život. Stačilo tak málo, škrtnout schovanou zápalmou a první židle v divadle vzplanula, podobná suché větvičce. Ten křik, vůně škvařící se lidské kůže a vlasů... Bylo to přímo osvěžující. Nejspíš budou i nějací ušlapaní. Tolik bolesti, nabilo mne to novou energií, myslím, že teď dokážu lépe snášet toho odporného Aloise i jeho tělesné tužby, hnusí se mi jeho seschlé tělo ale je to můj muž. Ano, teď se mi jeho noční návštěvy budou snášet mnohem lépe. Už aby byla nějaká další slavnost, jen pomyšlení na to, jak zase zahubím další lidi mi přináší útěchu. Musí přec ebýt nějaká možnost, jak získat svobodu.

Je to jen část zápisu, ke stejnému datu se pak ve výstřižkové knize vázala novinová zpráva o velkém požáru na divadelní premiéře. Uhořelo tehdy na dvacet lidí a další se udusili a byli ušlapáni, celkem bylo kolem třiceti mrtvých a čtyřiceti zraněných, některým z nich pak zůstaly doživotní následky.

30.5.1820- Trvalo to dlouhých pět let ale konečně vím jak dále. Alois už brzy nebude překážkou, zničím jej, pozřu jeho duši, tak jako se on snaží pozřít tu mou. Nenávidím ho, kdybych včera neotrávila jeho posledního pacienta, toho, na jehož operaci byl tak pyšný, určitě by se mi usínalo hůře. Nikdo by nevěřil, kolik škody dokáže napáchat malá kapka slin psa nakaženého vzteklinou, ta noc s místním pohodným mi za to stála. Za pár týdnů bude zábava, možná že se nemoc rozšíří i na pár dalších. Mohla by z toho být nádherná epidemie. Utrpení těch lidí navíc bude docela dlouhé, tohle nervové onemocnění je nádherně útrpné. Už teď cítím, jak jsem z té představy vzrušená, možná by mi mohl Alois posloužit, stejně bude chtít oslavovat tu svou operaci. A za pár týdnů bude mít plné ruce práce. To bude úžasný nápor síly, možná bych si na to období měla sehnat milence, asi zahradníka, stejně ho chce Alois příští měsíc propustit, takže když posléze zmizí, nebude jej postrádat. A to mi připomíná, že se budu muset ještě vypořádat s tím pohodným... Asi mu přinesu víno s ricinem, každý si řekne, že zemřel od své práce a bude to skvělý úvod pro tu vzteklinu. Asi za ním zajdu zítra.

Z data o dva dny později pochází malá zpráva o úmrtí tamního rasa a v knize výstřižků pak následoval článek datovaný jen o tři týdny později. Celá rodina nakažena vzteklinou. V tom městě to způsobilo paniku, která podle záznamů následně vedla k nepokojům a vypálení místního útulku, stejně jako domu nakažených.

6.8.1821- Konečně nový dům. Alois už kapituloval,už se ani nebrání. Postačí už jen pár dnů a bude v mé moci, takže budu mít konečně zcela volné ruce. Děkuji ďáblu od bezedné propasti za vědomosti, které mi poskytl za mé činy. Už jen pár dnů a z mého někdejšího manžela bude loutka, tělo, které si budu moci obléknout a vyjít mezi davy jako muž a dál šířit utrpení. Černý muž mi slíbil věčnost, když budu dostatečně pilná, při šíření zmaru mezi smrtelníky a myslím, že nebude dlouho trvat, abych přinesla dostatek obětí k jeho trůnu. Všechny ty duše mi přinesou moc a život ve věčných radovánkách. Když jen pomyslím na to, že dřív jsem zabíjela a trýznila okolí jen pro svou potěchu a nyní za to získám i odměnu... Je na čase znovu lámat manželovu vůli, už brzičko praskne jako kost toho žebráckého usmrkance, na jehož nohu jsem pro zlepšení nálady včera dupla, když jsem se procházela v Aloisově těle, bylo to krásné křupnutí a ještě nádhernější jekot. Když jsem pak stiskla Aloisovi jemné ruce lékaře kolem toho vychrtlého krku a začala jej rdousit, jen aby nepřivolal zbytečnou pozornost... Bylo to krásné ale zabíjet ve velkém je lepší, výživnější. Ale Aspoň jsem si zajistila snídani, Alois měl v kabátě skalpel a uříznout si kousek masa z chladnoucího těla nebylo moc těžké. Když jsem se vrátila z téhle procházky, pocítila jsem, že se Alois začal zase vzmáhat, to bylo rozčilující, poznala jsem, že už zase vnímá co se děje, i když nemohl zrušit můj vliv na sebe, proto jsem připravila ten kousek masa a jeho ústy jej snědla. Vnímala jsem jak chuť té pochoutky, tak odpor a zoufalství toho nechutného muže. To jej zničilo a přestal se mému vlivu bránit. Konečně.

Přiložená byla zpráva o vraždě žebráckého chlapce.

11.12.1821- Blíží se svátky, chtělo by to zařídit nějakou pořádnou oběťinu. Za to, že mi Pán propasti věnoval manželovo tělo k užívání. Nejlepší asi bude zaútočit na více místech najednou. Vánoční besídka bude dokonalým místem a pak se chystá i nějaká Vánoční akce pro chudé. Možná bych mohla použít ty vzorky co Aloisovi poslal kolega ze španělska, chřipka nebo něco takového by to mělo být. To by se mohlo dobře šířit, stačí tím infikovat nějakého z té žebroty už dnes, pak se to rozšíří a epidemie se prožene tímhle městem, aspoň to bude důvod se odstěhovat, už mě to tu nudí, velké město plné nechutných, odporných lidí. Ještě musím vymyslet něco na tu besídku. Bude tam lepší společnost, to chce něco velkého a delikátního. Možná by mohl spadnout ten velký lustr v sále a rozdrtit pár tanečníků a způsobit požár. Mám teď přístup k úžasným chemikáliím, možná by šlo použít i je, třeba naleptat parní vytápění a způsobit tak opařeniny všem přítomným. Nebo si třeba pohrát s kotlem a přivolat skvostnou explozi. Ano, to bude ono, zhroucený strop, rozthaná a polámaná těla... Panika a zmatek... Jak rozkošné a vzrušující. Je na čase najít si vybití, vezmu si Aloisovo tělo, vždycky mě zajímalo, jak vnímá soulož muž. Obléknu si tedy jeho tělo, půjdu do jedné z postraních uliček a najdu si vybití toho vzrušení, možná si některou z těch děvek podmaním násilím... Možná bych ji pak měla i zabít. Určitě zabít. A přinesu si ji. A možná i nějakého mladého muže pro moje vlastní tělo. Zajímalo by mě, jestli by byla možná soulož i s mrtvým, s jistými přípravky by to nejspíš šlo... Čeká mne velmi poučná noc.

Na Vánoční besídce došlo k poruše parních kotlů a následný výbuch si vyžádal téměř třicet životů, většinu zabily sutiny kulturního domu, kde se slavnost pořádala. Tou dobou je také datován začátek epidemie chřipky, která si vyžádala více než stovku obětí a byla zastavena až o půl roku později.

28.2.1822 – Nové město, nový začátek. Hloupí lidé mě vítají jako muže, aniž by tušili, kdo se za tou vousatou tváří skrývá. Jsou to všechno pokrytci, na mém vlastním večírku, který jsem uspořádala pro seznámení s novými sousedy, mi jakožto muži ti druzí muži prozradili vše co jsem potřebovala vědět. Kde najít nejlepší děvky, kde nejlepší chlast, kde tajnou hernu... Opravdu, říkají si vyšší společnost ale jsou tak zhýralí a zkažení... Zalíbil se mi ten pocit moci, nevěstky tedy určitě použiji, můj nový domov má hluboké, kamenné sklepení a stojí docela daleko od ostatních, poblíž hřbitova, takže si budu moci přivést dvě tři na opakované použití  a další zkoumání. Určitě si seženu i pár postradatelných mládenců, možná vykradu pár hrobů. Kvůli delikatesám i fyzickému potěšení, miluji dotek kostí, ty široké klouby... Tohle město je ještě zhýralejší než to předchozí, zde se mi bude dobře žít a určitě najdu milion a jeden způsob, jak jej zničit, až budu chtít. Mají zde krásnou slévárnu, musím se spřátelit s jejím majitelem, možná mu poskytnu i vlastní tělo, je dost pohledný, a poté využiji tu slévárnu. Roztavený kov určitě napáchá zkázu téměř biblických rozměrů. Jak se tak dívám z okna, temnota houstne a přichází vhodný čas na to, abych si obstarala první potěšení. Mladíka či dívku? Dívku, zmocňovat se dívčího lůna v mužském těle je úchvatné, jak se vždycky brání... Tuhle ale rovnou zabiji. Sklepení budou potřebovat pár úprav než si ulovím nějaké hračky, možná bych si mohla zařídit oltář a rovnou je obětovat Pánovi a Černému muži a navýšit tak vlastní moc. Dnes ale ne, dnes si chci užít zábavy a rozkoše. A vezmu si i lahev, ponížím tu děvku i hrdlem té lahve, ať trpí za to, že poskytuje slast mužům, kteří pak zotročují vlastní manželky.

4:00 ráno – To byla noc. Jak jen ta děvka chtěla křičet. Skalpel ji ale přiměl mlčet. Kdyby jen tušila že i tak byla její spolupráce marná. Bylo to komické, nechala se proměnit v mou hračku, nekladla odpor ani tehdy, když jsem se rozhodla, že vzkouším jednu z praktik popsaných v knize od Černého muže. Byla přístupná všemu, dokonce se mi ji povedlo nepozorovaně dostat až domů, kde už jsem měla, sice nevybalené ale dohledatelné, pomůcky. Musela trpět jako zvíře. Zvlášť když jsem na ni, už zpátky ve svém těle, použila svou oblíbenou stehenní kost. Hlavicí kyčelního kloubu pěkně do ní a kolením kloubem do mě, bylo to úžasně uspokojivé, ta stimulace a její zděšené vzlykání. Jistě že tou dobou už měla přerušené hlasivky, zalykala se vlastní krví a přinášela mi přímo ďábelské potěšení. Byly jsme ještě spojené mojí milovanou kostí, když jsem do ní začala bodat. Do misek pod stolem, ke kterému jsem ji připoutala stékala její krev a život v ní hasl ale já neustávala, když vydechla naposledy, vzepjalo se mé tělo k tomu vrcholnému uvolnění. Byla to nádhera, mnohem lepší, než když používám manželovo tělo, takhle si to budu zařizovat častěji. A ta její krev... Chutnala naprosto báječně a přinesla mi tolik sil, jako to podpálení divadla kdysi. Možná bych měla příště přivést nějakou počestnou dívku, takovou na kraji rozpuku, ještě nedotčenou mužem, podle Černého muže jsou takové panny nejlepší. Páni, ani spát nemusím, kolik síly mi darovala ta kurtizána, musím ten čas využít a vybavit si sklepení a taky se zbavit těla, čeká mě hodně práce ale jestli se zadaří, už večer si pořídím další hračky, dostala jsem další nápady na pobavení a uvolnění mého vzrušení.

14.4.1832 – Bylo to nádherné desetiletí. Díky mé opatrnosti a šetřivosti jsem neměla nouzi o hračky. Souložila jsem s umírajícími, mrtvými, v mužském těle, v ženském těle... Lámala jsem vůle svých loutek, tím že jsem jim podávala drogy oslabující vůli. Byl to zdlouhavý proces ale povedlo se mi vyvinout látku, která mi umožnila zotročit si její uživatele. Mé oběti za mnou samy přicházely. Chudí a postradatelní. Sem tam stačilo přivolat nějakou epidemii jako dar pro mé temné pány a má moc rostla, nyní se již dokážu zmocňovat těl s oslabenou vůlí po libosti. Tolik krásných zločinů. Ale vše jednou končí. Jak jsem se již svěřovala, před dvěma týdny se mi konečně povedlo oslabit vůli majitele slévárny a donutila jeho mysl přihlížet tomu, jak znásilňuji vlastní tělo. Vnutila jsem mu představu, že to dělá ze své vůle, sice v opilosti ale sám. Užila jsem si to, samozřejmě, vím co se mi líbí a umím si poskytnout rozkoš, i když to dvojté cítění bylo tak matoucí... Ale zpět k věci. Dnes konečně proběhla ta slavnost, kterou jsem si vymohla jako satisfakci. Oslava, na kterou přišlo do sléváren celé město. Bylo mi tu moc dobře ale je třeba jít dál, tak jsem odešla se vší parádou. Když praskla první nádrž s roztaveným koven, byla jsem dostatečně daleko abych předešla zranění ale i dost blízko, abych to měla jako představení. Zkáza a zmar, a to stačilo jenom oslabit jednu stěnu nádrže kyselinou. Křik těch, co nebyli zabiti ale jen zmrzačeni, děs těch, kteří jen přihlíželi. Přímo ukázkový armagedon. Odešla jsem s parádou a pompou, tento kousek je jedním z mých nejlepších. Málem jsem se neudržela, jen tak tak jsem zadržela svou ruku, která se již svezla tam dolů. Souložit při takové zkáze, to by bylo něco. Možná na nějakém dalším místě.

Zkáza těch oceláren se dostala i do učebnic dějepisu, není třeba dodávat, že v knize výstřižků bylo o ní hned několik článků. Epidemie tyfu také nebyla náhodnou, ke konci deníku je zmínka o tom, že otrávila tamní vodu. Přišla tam, aby si vybudovala hnízdo, chtěla se stát skutečným démonem, černá magie jí už byla málo. Těžko říci, jestli se jí to povedlo, faktem ale zůstává, že po zapálení jejího domu se strhla hrůzná bouře a ze všech polorozpadlých domů se ozvěnou ozval dutý, ďábelský smích, jako by nad tím skutkem někdo plesal radostí. Ten smích pak vyhnal tu kárnou výpravu a od té doby Krysí díra opět hnije a rozpadá se bez rušení zvenčí.

Šeptá se, že ten smějící se hlas předal kárné výpravě poselství, jež zabránilo zničení té ulice. Říká se, že až se poslední dům zhroutí, bude démonická existence té zrůdy volná.

Vaše komentáře

Estrellita
Mizerně napsané ultra-úchylné cosi. Když se člověku u čtení zvedá žaludek, něco asi není v pořádku... ale tady nebylo v pořádku nic. Příběh ani není příběh; nebýt všudypřítomného sexuálního podtextu, jednalo by se o rádoby děsivou pohádku na dobrou noc. Žádná postava nebyla dostatečně představena, úplně chybí jakákoli pointa nebo vývoj příběhu; v podstatě se jedná o suchý výčet skutků jedné úchylné ženské oblemcaný jejím pokřiveným libidem. U hororu se určitá míra zvrhlosti toleruje, problém však nastává, když se čtenáři dělá špatně ne z obsahu, ale z formy... Ten výčet (a jeho okolí) je totiž napsaný jak z pera kluka z osmé třídy (slaboduché formulace, spousta chyb, které se mi ani nechce vyjmenovávat ani kategorizovat, protože bych tu byla ještě zítra, rádoby pompézní vyprávění, které ale kulhá i za Červenou Karkulkou převyprávěnou pětiletým děckem, atd.). Autorka by se měla n...
Estrellita 07.02.2017 10:23:20 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Autorka by se měla nad sebou a svou prací doopravdy zamyslet a důkladně na sobě zapracovat, nebo snad i zvážit, že svými texty tento svět oblažovat raději nebude. 15%
Estrellita 07.02.2017 10:23:56 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia