Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas

Povídka, která se umístila na 5. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Bylo krátce před šestou hodinou ranní a hladinu vodní nádrže Džbán v Praze čeřil vítr. Mezi vlnkami se tu a tam objevila ploutev candáta nebo kapra, jinak toho květnového rána klid koupaliště nic nerušilo. V jednu chvíli však vítr zafoukal o něco víc, a na břehu přistála pomuchlaná dvojstrana z deníku Blesk. Tvář mladé brunetky doplňoval palcový titulek: K.N. po měsíci pátrání nadále nezvěstná. Ryby k tomuto výjevu zůstaly netečné, a nebýt žáby, která zrovna vyskočila z vody a posadila se doprostřed obrázku, byly by noviny i se svým sdělením navždy zmizely ve vlnách.

*

Kristýna Navrátilová seděla v tramvaji a na mobilu si dočítala zprávu o dalším činu fantóma, který již několik měsíců děsil organizace i jednotlivce, jímž ochrana životního prostředí mnoho neříkala. Výsledky jeho práce plnily všechny zpravodajské servery a zároveň přiváděly policii k zoufalství, protože si s případy evidentně nevěděla rady. Tentokrát vyhořelo sídlo První developerské a.s. Firma naposledy veřejnost popudila zahájením velkoplošné zástavby v oblasti pražských Modřan, kterou mělo několik desítek živočišných druhů zaplatit životem. Že by to měl žhář developerům za zlé?

Dívka se nespokojeně zavrtěla. Ačkoli se o ochranu životního prostředí sama zajímala, a pachateli vlastně vždy držela palce, zpráva ji nijak nerozveselila. Měla úplně jiné starosti. Vracela se ze směny v čajovně poněkud rozčarovaná. Opět se těšila na jednoho z hostů, jehož tajně milovala, ale on se dnes z nějakého důvodu nedostavil. Teodor Raný, muž obestřený zvláštním tajemstvím.

Kristýna vzápětí zalapala po dechu a jen tak tak, že překvapením nespadla ze sedadla. Nebylo divu, na další zastávce totiž nepřistoupil nikdo jiný, než právě její dredatý idol! Ze setkání se zdál stejně zaskočený, po drobném zaváhaní nicméně vykročil přímo k ní!

„Ahoj Kristýno. Jsem v průšvihu a musím improvizovat,“ zadrhával a pokukoval ven poněkud vypouklýma očima, dnes ještě rozšířenějšíma špatně skrývaným strachem. „Myslíš, že bych si u tebe mohl nechat tablet? Prací jsem si nadělal dost nepřátel. Někdo po mně jde. Určitě je setřesu, ale znáš to, pro všechny případy. Můžeš mi ho kolem jedenácté v noci donést? Teď přespávám na parkovišti nedaleko koupaliště Džbán. Přijď včas, potřebuju úplně zmizet.“

„Na parkovišti?“

„Bydlím v autě. Najdeš ho snadno, obytný Mercedes se zelenou kabinou. V okně nad dřezem budu mít roztaženou záclonku, pokud ne, hned uteč!“

„Proč já? Vždyť mě vůbec neznáte!“

„Ale ano! Myslíš, že nemám oči a uši? V čajovně jste všichni jedna rodina, slyším, o čem s hosty mluvíš, a vím, co si povídají oni, když nemáš službu. Věř mi, my dva toho máme hodně společného. Promiň, musím vystoupit! Jo a klidně mi tykej. Tak dík!“

Kristýna ucítila vlhký dotyk Teodorových rtů, ale zareagovat už nestačila, jen zírala na refýž, kam před několika sekundami vyskočil. Ve večerním šeru ještě viděla jeho silné nohy, obuté v hnědozelených pětiprstých botách, jak se každým skokem vzdalují od dvou pronásledovatelů, kteří právě opustili černé Audi a tryskem se vydali za ním směrem k stanici metra. Kolik času mu zbývá? Dokáže těm dvěma atletům s vyholenými hlavami uniknout? Co jsou vlastně zač? A jak je na tom ona? Zdálo se jí to, nebo se jeden z nich díval i na ni? Nepoznal, že jí Teodor stačil něco předat? Třesoucí se rukou uložila tablet do plátěné tašky.

Po této epizodě dívka raději dojela až na konečnou. Tam přesedla a udělala totéž s další linkou. Chtěla se ujistit, že ji skutečně nikdo nesleduje a že je tak svěřená věc v bezpečí. Než přešla k nástupnímu ostrůvku, od kterého jezdily tramvaje zpět do centra, ještě jednou se rozhlédla. Její sevřené rty, pokleslá ramena, a třesoucí se kolena prozrazovaly, jak sama se sebou bojuje. Ano, bála se, ale zároveň nemohla uvěřit tomu štěstí! Teodor si jí všiml!

Teodor, ten zvláštní samotář. Co ji na něm vlastně přitahuje? Neotřelý způsob obouvání? To, s jakým zalíbením pozoruje mouchy? Jeho zvláštní oči? Proč jimi v jednu chvíli naznačuje, že ví víc než ostatní, a vzápětí znejistí jako dítě ztracené uprostřed velkoměsta? Nevěděla, a ani jí na tom nezáleželo. Byla jen vděčná za cit, který v ní probouzí. Teď má dokonce v tašce důkaz toho, že ji pozval k sobě domů, do své komfortní zóny, kam podle zaručených zpráv kolujících po čajovně nikdy nikoho nepouští!

„Máme mnoho společného,“ řekl jí. Ano, oba se zajímají o životní prostředí a oba chodí do nenápadné čajovny, jenže Kristýna jen jako brigádnice, aby si vydělala na poslední rok studia veterinárního lékařství. Chce zvířata léčit, ne je chovat jako její rodiče jen kvůli tomu, aby ta nevinná stvoření skončila život v nepopsatelném děsu na jatkách. Proto od rodiny také odešla. Jejím snem je napsat vegetariánskou kuchařku a přesvědčit lidi, aby maso přestali konzumovat. Příšerně ji štve, že se jí proto všichni posmívají. To Teodor se na názory okolí zřejmě neohlíží. Pracuje jako investigativní novinář, píšící pro alternativní media, a specializuje se na environmentální témata. Také proto hltala podobné zprávy jako prve tu o První developerské a.s., protože věděla, že její milý nezůstane stát opodál a neopomene k tomu někde přidat svůj komentář.

Mezitím se setmělo a ulice se zaplnily davy turistů i místních obyvatel bažících po lákadlech nočního života. Proto se dívka konečně trochu uklidnila. Doufala, že se mezi nimi ztratí a že se ke koupališti Džbán v pořádku dostane. To však ještě netušila, jak se cesta kvůli poruše na tramvajovém vedení protáhne a jak tato jindy běžná okolnost radikálně promluví do kvality jejího života.

Přesun z jedné periferie na druhou dal Kristýně skutečně zabrat, až měla obavy, že schůzku vůbec nestihne. Když ji metro dopravilo do stanice Nádraží Veleslavín, bylo již dávno po jedenácté, přesto se ale v podchodu na chvíli zastavila. Ta prázdná chodba vedoucí doprava směrem k východu do vilové čtvrti, za níž se nacházel cíl její cesty, na ni najednou působila tísnivým dojmem.  Bílé světlo zářivek poblikávalo a ukazovalo, kudy dál, daleko do tmy, do nočního chladu. Dívka dlouze vydechla. Musela se opřít o výklad trafiky. Předstírala, že si prohlíží zboží, ale plné regály nevnímala. Pod zpocenou dlaní cítila jen ledové sklo. Nohy měla jako z olova a zdálo se jí, že i mramor, jímž byla chodba vydlážděná, ji jako by chytá za podrážky. Má pokračovat? Vždyť v sázce je toho tak moc! Teodorovi nepřátelé určitě mají dlouhé prsty. Co když ji s ním přistihnou a nebude se moct vrátit to školy? Co se stane s jejím posláním? Chce přece léčit zvířata. Nebylo by jednodušší utéct a na něco se potom vymluvit? Ne! Přece budoucnost neopře o zradu. Jak by pak mohla žít? Už na nic nečekala a rozeběhla se dál.

Několik dlouhých minut kličkovala temnými uličkami, a když doběhla k aleji protínající neobydlenou přírodní lokalitu Šárka, byla již na pokraji fyzických sil. Srdce jí bušilo až v krku a na jazyku cítila nepříjemnou pachuť, kterou jí organizmus žádal, aby mu dala vydechnout. Její dupot se rozléhal nocí a byl doprovázen štěkotem psů hlídajících zahrady vil, kolem nichž prve prolétla.

Musí zpomalit, nebo omdlí a tablet rozbije. Vysílením se jí podlomila kolena. Když se jí konečně přestaly dělat mžitky před očima, všimla si malého šneka. Nebýt jejího vyčerpání, byla by na něj dozajista šlápla. Namáhal se uprostřed cesty a jeho osychající stopa dávala tušit, že se sám do bezpečí nedostane. Kristýna na chvíli zapomněla na své trápení, odhrnula si vlasy z čela, uchopila šneka za ulitu a opatrně ho přenesla do trávy, kde opět vystrčil růžky a začal zkoumat okolí. Alespoň jeden příběh s dobrým koncem, pomyslela si.

Ale štěstí se usmálo i na ni. Krátce poté, co se znovu dala do běhu, alej skončila a před očima se jí objevilo parkoviště. Až na jeden obytný vůz bylo úplně prázdné.

Teodor! Tak tady bydlí! Vydechla a její strhaná tvář se začala rozjasňovat.

Přistoupila blíž.

Co říkal o záclonkách? V Mercedesu byla všechna okna zatažená! Dostali ho! Žaludek se jí stáhl strachem! Pryč!

Ještě než se stačila pořádně otočit, noc prořízly kužele čelních reflektorů automobilu. Jeho pohyb alejí doprovázelo modré poblikávání.

V ten samý moment se v karavanu rozsvítilo, a nad jedním z oken se rozhrnuly záclonky.

Tak přece! On uspěl! Ale co policie? Neposlali ji na něj? Co když ho zadrží? Ve vazbě se mu pak může cokoli přihodit. O různých „nehodách“ a „nešťastných událostech“ už toho přece tolik slyšela! Musí ho varovat! Zmizí spolu, bušila zoufale na dveře.

Jakmile otevřel, zaplavila ji vlna úlevy, byl živý a zdravý! Vřelé city, které k němu tajně chovala, se navzdory vyhrocené situaci vydraly napovrch. Neudržela se a padla mu kolem krku.

„Ksakru, Kristýno! Kde jsi takovou dobu? Máš to? Dej to sem a koukej vypadnout! Teď na tebe nemám čas!“ zasyčel místo pozdravu.

Nevěřila svým uším, její milý se chová, jako by ho obtěžovala. Hrdlo se jí stáhlo a najednou všechno viděla rozmazaně.

Musel na ni být žalostný pohled, protože Teodorův výraz se s jejími prvními vzlyky proměnil v kaleidoskop celé řady protichůdných emocí, od zlosti, přes radost, že ji vidí, strach, až po lítost.

„Promiň, jestli můžeš!“ vykřikl, když i on zaregistroval blížící se automobil. Vtáhl Kristýnu dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

Dívku okamžitě polil ledový pot. Byla v pasti! Světlo sice vzápětí zhaslo, ale i tak stačila zahlédnout vše podstatné. Nad ustlaným lůžkem viselo několik fotografií, včetně podobenek Teodorových pronásledovatelů, plány hlavní budovy První developerské a.s. a k tomu se všude válely zbytky výbušnin a zápalných zařízení, při jejichž úklidu ho zřejmě vyrušila.

„Víš, děvče, ono je to bohužel o dost složitější.“

Hlas, který Kristýna zaslechla, se tomu Teodorovu vůbec nepodobal! Vyděšeně hodila jeho směrem tašku i s tabletem a vrhla se ke dveřím. Nebyla ale dost pohotová. Ještě než ji úder do hlavy zbavil vědomí, zahlédla koncová světla hlídkového vozu městské policie, který se již vracel zpět, aby pokračoval v rutinní obhlídce dalších čtvrtí Prahy 6…

Z mdlob ji probrala tupá bolest. Tísnila se v naprosté tmě v nějakém umělohmotném a zatuchlinou páchnoucím prostoru. Seděla na zemi s hlavou ohnutou a s koleny pod bradou. Třásla se zimou, protože, jak si vzápětí s hrůzou uvědomila, byla úplně nahá. Zoufale šmátrala kolem sebe. Nad hlavou nahmatala cosi, co vypadalo jako umyvadlo, a to, o co měla opřené brnící nohy, nemohlo být ničím jiným než toaletou. Jasně, už se upamatovala: Teodor ji napadl a potom zřejmě nacpal do koupelny svého pojízdného domova! Jak to ale mluvil? Při vzpomínce se jí hrůzou zvedl žaludek.

Musí jednat! Ve tmě naštěstí ostatní smysly zbystřily. Slyšela kroky, a cítila pohupování vozu, jak Teodor uvnitř pobíhal. S něčím spěchal, to bylo jasné. Když posléze klaply dveře a když její tělo s malým zpožděním odpovědělo zachvěním na poryv chladného vzduchu z venku, pochopila Kristýna, že lepší šanci dnes již nedostane. Opatrně se zvedla a nahmatala kliku. Zatáhla za posuvné dveře a škvírkou vyhlédla ven.

Opravdu, za oknem v čele postele se v žluto-zelenkavém světle pohyboval stín Teodorovy postavy doprovázený křupáním štěrku pod jeho nohama. Kristýna se tedy prosmýkla z koupelny ven. Sehnula se pro špinavý ručník, který ležel mezi koupelnou a kuchyňskou linkou, přemohla se a ovázala si ho kolem pasu. Nemůže přece utíkat jenom, jak ji pánbů stvořil. Teodor možná počítal právě s jejím studem, když jí zbavoval oděvu, uvažovala. To už se ale dostala k východu.

Točila se jí hlava a srdce jí bušilo. Proboha, vždyť to není možné, aby ji venku neslyšel, těkala očima ze strany na stranu. Na palubní desce svítily číslice digitálních hodin. Za dvě minuty půlnoc. To je dobré, oddychla si trochu, bezvědomí netrvalo moc dlouho. Bude v pořádku. Musí!

Rozrazila dveře, vyskočila ven a jako štvaná zvěř se tryskem rozběhla směrem k rodinným domům. Vůbec však nepočítala se štěrkem všude kolem. Vydržela jen chvíli a již po několika metrech jí nohou projela ostrá bolest, kvůli níž ztratila rovnováhu a bezmocně se rozplácla na tvrdém asfaltu.

„Pomoct! Pomozte mi někdo!!“

„Kristýno? Tobě to nestačilo?“ opět zazněl ten děsivý hlas!

Jeho majitel stál u otevřeného úložného prostoru a třeštil na dívku vypouklé oči. Kristýna s děsem drkotajícími zuby nespouštěla pohled z nyní již také úplně nahého mučitele a ze zeleně světélkujícího akvária, které měl Teodor uvnitř připevněné. Hned vedle viděla do dvou komínků složené jeho šaty i šaty své. Na víc už neměla čas.

Teodor se na ni vrhl. Několika dlouhými skoky překonal vzdálenost, která je dělila, a sápal se jí po krku. Kristýna chtěla znovu vykřiknout, ale když se na něj podívala zblízka, najednou měla sucho v ústech a jediné, co ze sebe dostala, bylo sotva slyšitelné zachroptění. Teodor se totiž právě začal měnit v hnědozeleného netvora! O to víc ale dívka bojovala. Kopala, vzpírala se na loktech, nyní již netečná k všudypřítomnému štěrku, který jí rozdíral záda i paže do krvava. Jediné, o co se zoufale snažila, bylo dostat se od útočící bestie co nejdál, a pokusit se odvrátit neodvratitelné.

Kristýna byla pološílená strachem, svíjela se, uhýbala před údery té stvůry s blánami mezi prsty. Škrábala, zarývala nehty do kůže bahnité konzistence a chrčela hrůzou při pohledu na to, jak se netvorovy vypoulené oči stěhují nahoru k temeni hlavy a jak i přes zběsilou intenzitu útoku na ni hledí jaksi smutně a vyčítavě.

„Proč si nepřišla dřív, proč jsi alespoň nezůstala uvnitř? Copak nechápeš, že jsem tě zavřel, abych tě ochránil? Teď mě nutíš udělat strašlivou věc!“ sípal.

Teodorův hlas se společně s tělem měnil v cosi nelidského a kontrastoval tak se zmatkem, který se mu zračil v očích. To, co z mladého muže zbývalo, se nad dívkou rozpřáhlo k poslednímu úderu vedenému kamenem na její hlavu.

Kristýnu děs téměř zparalyzoval. Celý zorný úhel jí zakrývala rozšklebená netvorova hlava a od bolestivé smrti ji dělily snad jen setiny sekundy. V posledním záchvěvu pudu sebezáchovy ale pohlédla stvůře do očí, jež jako by stále lidsky zářily uprostřed toho, co ještě před chvílí bývalo tváří její platonické lásky.

Ty oči! Opět v nich byl výraz dítěte, které najednou neví, co si počít! Prosily o pomoc, k něčemu ji jako by vyzývaly, ale zastavit paži nedokázaly.

Kristýně konečně došlo, co jí chtěl naznačit. Zmobilizovala zbytky sil, vzepjala se na zakrvácených předloktích a celou svou bytostí doufala, že se nemýlí…

Současně s jejím polibkem skončil odhozený kámen neškodně kdesi ve tmě, zatímco ona sama se ocitla ve víru bouřlivé metamorfózy. Kupodivu jí to nijak zvlášť nevadilo, usmívala se totiž zjištěním, že líbat netvora vlastně chutná úplně stejně báječně, jako ta pusa, které se jí tak nečekaně dostalo při večerní cestě tramvají.

*

Bylo krátce před šestou hodinou ranní a hladinu vodní nádrže Džbán v Praze čeřil vítr. K žábě sedící na výtisku deníku Blesk přiskočila ještě jedna, větší. Chvíli vedle sebe seděly, ale když se pomyslná velká ručička hodin dotkla dvanáctky, začaly růst a pomalu se i měnit v nahou ženu a muže.

„Tak abych ti to dopověděl,“ pohladil Teodor Kristýnu po již zahojených zádech. Matka příroda, evoluce, prostě něco nebo někdo takový si všiml, že největším nepřítelem života na planetě je člověk, a dal několika z nás příležitost postavit se mu jako rovný s rovným. Nechtěl to ale asi přehánět, tak ačkoli jako žáby můžeme fungovat neomezeně dlouho, z převzaté lidské podoby se musíme každý den o půlnoci na šest hodin vrátit zpět ke svým. Uznej, že ač nerad, tuhle informaci jsem nemohl pustit dál.“

„Prevíte!“ usmála se Kristýna. „Víš, jaký jsem měla strach? Ale stejně musíme být opatrnější. Ty mlátičky z První developerské byli už hodně blízko a to nemluvím o ostatních. Nevšiml sis, že lidi něco tuší? Stačí se podívat na jejich pohádky. Konečně, mně to vlastně zachránilo život. Naštěstí jsem ale jako jediná pochopila, že polibek funguje úplně obráceně a navíc jen jedním směrem.“

„Hm, asi máš pravdu, budeme si dávat větší pozor. Už toho ale nech a hoď sebou, ať nás tu nikdo nevidí,“ ukázal mezi stromy, kde na ně čekal další obytný vůz. „Dnes musíme rozpracovat útok na ta jatka. To by se ti mohlo líbit. Nemám pravdu, ty moje ochranářko?“

KONEC

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia