Ondřej Kocáb: Na okraji propasti

Povídka, která se umístila na 1. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Její pracovna byla esencí čiré posedlosti. Četné monitory zobrazovaly vnitřek a vnějšek budovy, snímaný kamerami; jiné obrazovky skýtaly pohled na desítky složek plných videí, dokumentů a záznamů. Ty se ostatně povalovaly na stole, ručně doplněné o poznámky. Všemu vévodila nástěnná mapa světa se stovkami zapíchaných špendlíků. Nástěnky byly přeplněné fotografiemi – opuštěné budovy, lesy i dětská hřiště. Vždycky tam byl; ať už skrytý v pozadí či nenápadně vmísený mezi dav; tak cizí, tak nepatřičný...

Amanda se nevzdávala. Nemohla přestat hledat, ne dokud nezjistí, co se stalo s její sestrou... a desítkami dalších bezejmenných obětí. Zjistí, co je zač ta hrůzná věc, která jí tehdy odnesla její milovanou sestřičku. Přímo za barákem, na hřišti. Odvedl si ji za ručičku pryč, před zraky všech. Amanda ho nezastavila, i když ho viděla. Nikdo jiný ho ale neviděl – tento obraz byl vyhrazen pouze jí. Pedofil, informovala policie zdrcené rodiče, nebojte se, chytíme ho. Nechytili.

A její příběh odsoudili jako výplod dětské představivosti.

Po Emily se dodnes nenašla ani stopa.

Ale Amanda ji najde. Už brzy se dozví, čím je bytost zvaná Slenderman...

 

*    *    *

 

Byly tady i jiné nápady. Faustovské dohody, sbírka soch Medusy, Hagenův pozdrav z Ameriky... Hlavně ne žádné neznámé legendy. Chce to něco, co už je staré, ale ještě ne tolik profláklé – přímočará povídka o Slendermanovi bude to pravé ořechové.

Ještě jednou jsem si pročetl zadání literární soutěže a poté rezignovaně rozklikl Google. S-l-e-n-d-e-r-m-a-n. Tak copak tady máme? Fiktivní postava... vysoký, vyzáblý... černý oblek... žádný obličej... chapadla... Umí se teleportovat, živí se strachem a paranoiou. To poslední máme, zdá se, společné.

Většina jeho obětí nikdy nebyla nalezena; mrtvoly zřejmě zanechává jen pro efekt.

Má rád opuštěná místa, ale fotografie ho zachytily i skrytého ve skupině lidí.

Často se objevuje poblíž dětí. Hraje si; své oběti přivádí na hranici šílenství.

Každý kdo po něm pátral nebo ho spatřil, zmizel.

Cíle a motivace neznámé.

Na závěr pár obrázků, fotek a amatérských dokumentů. Dokonce jsem našel i počítačovou hru. Na hry teď už nemívám tolik času jako dříve, ale co bych neudělal pro trochu inspirace. A o chvíli později už jsem hrál. Bájný Slendy v temném lese, baterka se v ruce třese...

 

*    *    *

           

...přejela rukou po kraji klouzačky. Minula rezivějící kolotoč, který vrzal už když byla malá holka. Stála uprostřed zanikajícího hřiště a rozhlížela se po prolézačkách. Kdyby měla děti, na tyhle tlející skvosty by je rozhodně nepustila. Jako jediná stabilní věc se jevila jedna z houpaček. Zkusila rukou dřevěné sedátko – bylo trochu vlhké, ale jinak stabilní.

Nebyla tady poprvé; chodila sem rok co rok. Připomínala si, jak se to tehdy stalo; dnes už od té události uplynulo deset let. Rodiče ji od těchto návštěv odrazovali, když ještě žili; měli o ni strach. A to nejen o zdraví fyzické, ale zejména o její psychiku. Nelíbila se jim její obsese zmizelou sestrou – dokonce ji poslali i k dětskému cvokaři. Ten celou záležitost odbyl jako bujnou fantazii, ovšem Amanda tušila, že jí neřekli všechno.

Ale on ji odvedl. Viděla ho. Šokovalo ji, že je ho plný internet. Slenderman.

Odvedl ji přímo mezi ty stromy a-

-a teď tady stál. Bledý, strnulý, upravený. Žádný náznak obličeje či emocí.

Amanda byla ochromena hrůzou. Netvor jí pokynul svou mrtvolnou rukou. Věděla, že chce, aby s ní odešel. Ale nesměla odejít; musí zjistit co udělal s její sestrou. Třesoucí se rukou vyňala zpod košile medailonek; dostala ho od matky, když jí bylo osmnáct. Matka říkala, že onen přívěšek s rouhačsky nepravidelnou hvězdou ji bude chránit. Nikdy ho nesmí sundat.

Týden na to rodiče zemřeli. Amanda věděla, kdo za to může.

Sjela pohledem z přívěsku na onu bytost.

Ale mezi stromy už nikdo nestál...

 

*    *    *

 

Doufal jsem, že psaním se z té strašné hry trochu odreaguji. Efekt to mělo spíše opačný; neustále jsem musel myslet na temný les, chcípající baterku a papírky se znepokojujícími vzkazy. A to ozvučení, ta atmosféra... v jednoduchosti je genialita.

Jenže pak mě rozmilý Slenderman chytil a málem jsem si nadělal do trenek.

Nevermore. Ale zážitek tutový.

Protáhl jsem se a kouknul na hodiny. Už byla skoro půlnoc; je čas skončit s psaním, zítra je taky den. Vypnul jsem počítač a teprve teď jsem si uvědomil hukot větru venku. Jako kdybych v něm slyšel soundtrack z té blbé hry...

To máš ze všech těch knih, filmů a seriálů. Musíš se trochu krotit, nebo z toho zblbneš. Měl bys jít taky někam ven. Až zítra skončíš v práci, půjdeš prozkoumat tu opuštěnou továrnu a naděláš nějaké fotky. A na večer máš domluvené-

Prásk!

Bílá pavoukovitá věc se stopami černé špíny a čehosi slizkého udeřila do okna. Beze slova jsem se vztyčil na posteli a hleděl skrze sklo do hlubin noci. Snaha narušitele dostat se dovnitř pokračovala a ochabovala. Jak si mé oči přivykly na tmu, rozesmál jsem se.

Byla to jen větev stromu! Musel tam být neskutečný vichr. Jsem to ale hlupák – nikdo nemůže být tak vysoký aby klepal na okno někoho ve druhém poschodí. Brzy jsem opět usnul a propadnul se do snů o temném lese a dívce, kterou něco pronásleduje...

Ráno jsem si z nich naštěstí nic konkrétního nepamatoval.

 

*    *    *

 

Spěchala domů. Věděla, že je někde poblíž a sleduje ji. Sledoval ji už od mala, když ho poprvé uviděla. Čas od času se zjevoval, vytrvale a bez systému. Dělal to možná i schválně; prohlubovalo to její sžíravou touhu najít pravdu. Snad podobně trpí i další bezejmení, marně vedoucí prohraný souboj proti strachu, té prastaré prvotní emoci.

Doma zamkla, zkontrolovala alarm a nasála pach nevětraného domova. Když stoupala po schodech do své pracovny, pohlédla přes zábradlí do kuchyně. Na okamžik jí hlavou probleskla ta scenérie. Matka i otec vyvrácení na židli s podřízlými hrdly. Oba na ni koukali mrtvýma očima. Na zemi se válel zakrvácený nůž. Opodál stál Slenderman a jedno z těch chapadel co mu rostou z černoty kvádra, namočil do louže krve na podlaze...

To on jí zabil rodiče, aby prohloubil její trýzeň.

To bylo před pěti lety.

Zůstala sama, nikdo jí neuvěří. Najde ho a pomstí se... nějak.

Vešla do své pracovny a něco bylo jinak. Na zemi byly poházené papíry; někdo tady byl. Byl to on? Ve skutečnosti málokdy dělal něco víc, než že... prostě existoval.

Amanda zvedla jeden z těch papírů na zemi. Původně to byly čisté papíry do tiskárny – tyhle však někdo počmáral kostrbatými malůvkami stromů. Černý les. Tu a tam se vyskytovaly stejně dětsky kostrbaté nápisy – Pomoc! - Je tu tma! - Dívá se! - Bojím se! - Zachraň mě! Věděla kdo takhle kreslil a psal.

Tohle musela nakreslit Emily!

Amanda začala horečně pátrat v papírech po nějaké nápovědě, kde hledat. Nic nenacházela. Volala Emily jménem, ale jediné co se ozvalo byla výsměšná ozvěna prázdných chodeb. Náhle koutkem oka zachytila změnu na jednom z monitorů. Na jednom z nich byl otevřený internetový prohlížeč s mapou blízkého lesa a souřadnicemi.

Na vedlejším monitoru kamera zabírala nehybného Slendermana...

 

*    *    *

 

Právě jsem se vrátil z návštěvy jedné opuštěné továrny. Zatímco jsem natahoval fotky do počítače, vzal jsem si oběd a koukal, co jsem to včera v noci zase vyplodil. Nepamatuji se, že bych tuto část textu psal. Opravdu podivné; jak je možné, že si tahle slova nevybavuji? Pravda, byl jsem už ospalý a možná trochu přetažený. Na druhou stranu – do mé vize příběhu to zapadá. Nechám to tam.

Poté, co mi řízek s bramborem dostatečně zlepšil náladu, začal jsem procházet fotky továrny. Opuštěné místo, ani původní účel budov už jsem nerozpoznal. Z toho co jsem viděl, tam vyráběli možná auta. Kdo ví... Dnes je to ráj sprejerů, sběračů kovů a urbexerů.     Prošel jsem sotva polovinu budov, než se mi vybil foťák. To je možná dobře, protože místa jako tohle mají nepříjemnou až vtíravou atmosféru pomíjivosti a zániku. Většina fotek byla v pořádku, ale až nyní jsem si všiml některých znepokojivých prací sprejerů v pustých interiérech komplexu. Podivné, že jsem si jich nevšiml dříve.

Na stěnách se vedle grafitti nacházela spousta nápisů jako Potřebuju škváru, Mám hlad nebo Zombie party. Ale byly tu i jiné. No eyes. Can't run. Can't hide. I always watch you. Don't look, or it takes you. No, no, no...

Vše doplněno o sugestivní dětské ilustrace, naškrábané na bílé stěny černým uhlem.

Někdo se zřejmě také inspiroval internetem. Ačkoli jsem věděl, že to nic neznamená, cítil jsem mrazení v zádech. Píšu o Slendermanovi - a omylem najdu tohle. Určitě jde jen o shodu náhod. Alespoň jsem si to myslel, než jsem se dostal k poslední fotce.

Šlo o snímek komplexu budov, který jsem pořídil mimo areál. Nebylo by na ní nic divného, nebýt jedné věci. Na střeše jedné z budov se proti šedému nebi rýsovala postava. To by ještě není tak zvláštní; mnozí odvážlivci pokouší své štěstí a stropy budov touto adrenalinovou zábavou. Neznámá osoba mi však byla povědomá. Štíhlá, vysoká a dívala se mým směrem. Přísahal bych, že měla na sobě úhledný úřednický oblek...

 

*    *    *

 

Amanda věděla, že další příležitost už nedostane. Emily tady byla a zanechala jí zprávu. Víc nebylo potřeba vědět. Doufala, ne, ona věděla, že dokud bude mít na krku ten ohyzdný přívěšek, Slenderman jí nemůže nic udělat. Musí spěchat, nemá čas si rozmýšlet, co by mohla potřebovat. Během pěti minut opustila dům. Prošla ulicemi na ospalý kraj města a vydala se po polní cestě k lesu. Někde v dáli viděla ono nešťastné dětské hřiště, nořící se v krvavém západu do noční temnoty.

Když dorazila k lesu, už bylo pořádně šero. Uvnitř panovala tma; citlivý člověk jdoucí o samotě nočním lesem je vždy vystaven děsivým fantaziím vlastní nevědoucnosti. Co je za světla nemožné, je nyní skutečností. Rozsvícená baterka Amélii strachu neubrala. Spíše se naopak bála, jaké hrůzy kužel světla odhalí. Jak se propadala do temnoty lesa, naslouchala svým krokům, divokému bušení srdce a zvláštním zvukům noční přírody. Ale věděla, že jí to není moc platné. On je neslyšný.

Párkrát ho letmo zahlédla. Pryč byly úvahy o tom, že ji přívěšek ochrání; stejný účinek by asi mělo vysvětlovat člověku se strachem z výšek, že to lano na bungee-jumping je naprosto bezpečné. Utíkala, klopýtala přes pařezy a trní. Věděla, že si s ní jen hraje, ale nemohla nic dělat. Musela najít svou sestru.

Jeji mobil měl slabý signál, ale blížila se k cíli.

Před Amandou se rozkládala velká budova s několika křídly. Ačkoli k ní vedla asfaltová cesta, sálala z ní aura opuštěnosti. Vše bylo ponecháno na pospas přírodě, mnohé zdi se zhroutily pod náporem spadlých stromů a divoký břečťan pohlcoval stěny. Stopy v prachu, štěrku a rozlámaném skle z okeních tabulí prozrazoval, že tady od zániku budovy není první. Na zašlé ceduli pokryté špínou stálo Sanatorium Aurora.

Amanda tohle místo dobře znala...

 

*    *    *

 

Psal jsem dál, ale celou dobu jsem se cítil nesvůj. Jako kdybych přistoupil na něčí hru a ten někdo čeká, až dokončím svůj tah. Stále mi vrtalo hlavou, kdy jsem napsal tu část textu, která můj příběh rozvinula tímto směrem. Znepokojovaly mě ty nápisy v liduprosté tovární hale. Mátla mě ta fotka s osobou sledující zpovzdálí mé kroky...

Skoro bych řekl, že po mě jde Slenderman.

Směšné, samozřejmě. Je to fiktivní postava. Vymysleli ji v nějaké soutěži o nejděsivější monsturm, nebo jak to bylo. Veškerá mytologie kolem něj je nereálná, vytvořená chorou myslí hororových fanoušků. Není se čeho bát.

Tak proč mám takové zlé tušení, že něco není v pořádku?

Ale kromě svých tušení a fotografie jsem neměl jediný důkaz pro podporu této... pochybné teorie. Nebudu si s tím dělat starosti; když jsem se naposledy díval na horor, týden jsem se vyhýbal zrcadlům, protože jsem se bál co v nich uvidím. Nebo neuvidím. A nic zvláštního se nestalo, pokud nepočítám, že jsem byl pár lidem pro srandu a odmítal jsem si jít koupit nové oblečení kvůli skleněné vitríně obchodu.

Líně jsem se protáhl na židli a zaposlouchal se do písně linoucí se z repráků. Let me hear you scream, ječel Ozzy... a pak se ozvalo zadrnčení zvonku. Kdo to ksakru může být? Všichni mí přátelé ví, že když jsem v psacím módu, nejsem rád vyrušován. Pak mi svitlo. Všichni, až na Petra. Toho nějaká literatura nechává naprosto chladným; je k uzoufání bez fantazie a nechápe, jak pořád můžu něco číst, ba dokonce zkoušet psát. Je prý mnohem lepší nemít žádného koníčka jako on. Co zase chce?

Vykoukl jsem z balkonu abych mu vysvětlil že nemám čas, ovšem na pohled který se mi naskytnul jsem rozhodně nebyl připraven. Vskutku to byl Petr – ve společnosti strnulého vysokého gentelmana s chapadly rostoucími z kvádra a prázdným místem místo ksichtu. Mému kamarádovi láskyplně svíral rameno mrtvolně bledými prsty. Petr si toho však zřejmě nebyl vědom. Sotva spatřil na balkoně mou vytřeštěnou hlavu, zamával nad hlavou nějakou krabičkou. Věděl jsem co je to za krabičku; nedávno jsem mu půjčil prastarou hru I have no mouth and I must scream.

„Čus, přišel jsem ti to vrátit,“ zamával ještě jednou cédéčkem, „půjdeš ven nebo můžu k tobě nahoru?“

I onen neskutečný netvor ke mně svou hlavu natočil tak, aby si vyslechl mou odpověď. V tom gestu byl výsměch i hrozba. Nebyl jsem schopen slova. Tiše jsem zacouval zpátky do bytu a s prásknutím zavřel balkon. Pak jsem se zhroutil do křesla a s prázdným výrazem koukal před sebe. Musím tu povídku ukončit nebo se zcvoknu.

„Zas jedna z těch jeho blbých nálad,“ hudral Petr, když vhazoval hru do schránky.

Pak zmizel.

 

*    *    *

 

Neodvažovala se projít kolem bývalých cel, kde se mohlo krčit víc než jen stíny a tma. Měsíc v úplňku skrze pozůstatky oken prosvěcoval temné chodby, zaplněné pocitem marnosti a bezútěšnosti. Nekde tady byl i Slenderman. Někde tady byla i Emily. Musela.

Ale co když to byla jen další z jeho zvrácených her?

Strnula; zdálo se jí to, nebo tam na konci chodby viděla světlo? Šla vpřed a neohlížela se. Věděla, že stojí za ní a čeká. Neudělá mu tu radost.

Za pootevřenými trouchnivějícími dveřmi stál dřevěný stůl. Navzdory tomu, že stav místnosti se nepříliš lišil od zbytku budovy, tady předtím někdo byl. Kdo by jinak rozsvítil tu lampu na stole? Kdo na něm rovnoměrně rozmístil ty složky a papíry?

„Emily?“ zašeptala Amanda. Nikdo jí však neodpověděl.

Zmateně přistoupila k papírům na stole. Ke svému překvapení zjistila, že se ty složky týkají její osoby. Výpověď policii, posudek dětského psychologa, její záznamy o pobytu v tomto ústavu. Ztracené doklady s jejím jménem. A fotky, album plné fotek.

Jak se to sem dostalo?

Fotky ji mátly. Maminka, tatínek a Amanda. Ale kde je Emily? Další zesnulí členové rodiny, ale po její sestře ani stopa. Šla dál a dál do minulosti; stále samé rozesmáté obličeje. Nenáviděla ty držky, jak se opovažují být šťastní? I vlastní tvář se jí vysmívala. Kde je Emily? Vztekle mrskla albem o zem a začala do něj nepříčetně kopat.

„Lži!“ zaječela a shodila část dokumentů ze stolu, „prý jedináček, leda hovno! Proč lžete, proč mi všichni lžete, vy hnusní falešní... Prý nadměrně bujná fantazie! Leda houby! Ona žila, slyšíte! A stále žije! Proč to nikdo nechápe! Nenávidíte ji tolik?“

Vztekle těkala očima po papírech. Osamělost a autosugesce. Imaginární sestra. Nereálné vidiny. Možnost pedofilního zneužití. Sklony k násilí. Podezřelá z vraždy rodičů. Trvá na existenci své sestry Emily. Diagnóza: psychotička. Blouzní o bytosti zvané Slenderman. Článek dne: Dny sanatoria Aurora jsou sečteny, blázni uprchli do lesů!

„Nejsem blázen!“ kopala do věcí na zemi a rozhazovala papíry, „ne, ne, ne, ne...“

Ustala v činnosti a zprudka oddechovala. Hnána vnitřním popudem si strhla medailonek z krku a zahodila jej do špíny na zemi. „Naserte si. Když jsem cvok, tak tohle přece nepotřebuji, no ne?“

Otočila se k odchodu.

Stál tam. Amandin vztek ustoupil a do její mysli se vplížil strach. Opět jí pokynul rukou, jakoby chtěl aby se k němu přidala. Viděla černý sliz a hlínu na jeho bělostné ruce mrtvoly bez jediného chloupku. Věděla, že čeká jen na její rozhodnutí. Věděla, že není blázen. To všichni ostatní jsou šílení!

A ruku v ruce odešli do temnoty, kde se setká se svou sestrou...

 

*    *    *

 

Myslel jsem si, že když tu povídku dopíšu a nebudu na ni myslet, vše se vrátí do starých kolejí. Omyl. Poslední měsíc pro mě byl peklem. Má realita se hroutí a myslím, že přicházím o rozum.

Vidím ho všude. Když jsem se odvážil mezi lidi, byl tam. Poté, co jsem šel nakoupit, stál mezi regály. Šel jsem vybrat poštu, koukal na mě z druhé strany silnice. Objevoval se naprosto nečekaně, nepravidelně, v každou denní dobu. Nikomu nemůžu povědět pravdu, už tak příbuzní a známí tajně probírají mé psychickém zdraví.

Objevoval se stále blíž a blíž. Nakonec jsem přestal chodit ven; už ani příliš neopouštím svůj pokoj. Ne že by to pomáhalo - určitě je za stěnou nebo pod okny. Nemůžu usnout a když už zavřu oči, bojím se je otevřít. Spím málo, ve snech jsem pronásledován temnou bytostí bez tváře. Za ten měsíc jsem zhubl snad patnáct kilo.

Co víc, mám nezdravý pocit, že má povídka není jen fikce. Opravdu se to stalo...

Jen čekám, kdy mě pošlou k psychiatrovi. Ale to není řešení. Mohli by se dozvědět o mém ztraceném mladším bratrovi a řekli by, že jsem cvok... Ale počkat – já žádného ztraceného bratra nemám! Co se to se mnou kruci děje?!

Zkusil jsem tu povídku i smazat, v naději, že noční můra zmizí. Ráno byla zase na ploše mého počítače; netknutá. Zbývá mi tedy poslední možnost. Poslat ji pryč.

Text vypadal v pořádku; dokonce jsem měl pocit, že některé věci tam původně ani nebyly. Když jsem si to slovo od slova pročítal, jako kdybych někde vevnitř své hlavy slyšel nějakou pisklavou neurotickou melodii. Píšťalu krysaře, stojícího na okraji temné propasti, kam se z města Hameln ztratily všechny děti.

Připsal jsem krátkou zprávu a odeslal soutěžní email.

Na rameno mi dopadla bledá ruka a já věděl, že jsem ztracen.

Vaše komentáře

Estrellita
Mám trochu smíšený pocit. Ondřej Kocáb je dle mého soudu nejlepším autorem, který se v posledních ročnících soutěže účastnil. Povídka je hezká, dobře napsaná, relativně strašidelná, ale kvůli dvěma dějovým liniím, které stojí v podstatě na stejné úrovni, postrádám opravdovou gradaci a ztrácím atmosféru. Já osobně bych se zaměřila pouze na Amandin příběh a rozvedla ho, dalo by se pracovat se dvěma realitami a prvkem tajemství, čtenář by mohl v průběhu povídky vybírat, čemu bude věřit. Podle mě byl tenhle autorův nápad s imaginárně-reálnou sestrou výborný a nepotřeboval žádného "nevěřícího pisálka", aby mu konkuroval (popřípadě, kdyby se autor nechtěl druhé linie vzdát, by se měly oba příběhy na konci nějakým způsobem prolnout, aby to mělo smysl a pointu). Dále mě mrzí, že se můj zdejší nejoblíbenější autor úplně vykašlal na formální stránku. Pravopisné chyby samozřejmě...
Estrellita 06.12.2016 10:34:13 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Pravopisné chyby samozřejmě nedělá, ale text by si zasloužil důkladnou korekturu. Myslím si, že věta "věděla, že chce, aby s ní odešel" měla spíše znít "věděla, že chce, aby s ním odešla", protože smysl u první verze je velmi kostrbatý. Z Amandy se v jednu chvíli stane Amélie, což je samozřejmě úplně zbytečná faktická chyba. Text disponuje pomlčkami i spojovníky v jedné funkci použitými téměř vedle sebe a také různě daleko odsazenými prvními řádky odstavců, tyto dvě věci by bylo potřeba sjednotit, aby čtenáře nerušily. Přes to všechno je ale tento text právem zvolený vítěz kola. 90%
Estrellita 06.12.2016 10:34:37 Reagovat Přidat nový komentář
O. Kocáb
Mnohokrát děkuji za opětovně příznivé hodnocení a oprávněnou kritiku. :-) O chybách a nepřesnostech bohužel vím (např. ta nešťastná záměna jmen Amanda/Amélie), podařilo se mi z nějakého záhadného důvodu do soutěže odeslat verzi povídky bez dokončené korektury. (Což jsem ale zjistil až nějaký čas po uzávěrce soutěže, tak jsem to nějak skousl - už se stejně nedalo nic dělat. Budiž to pro mě poučením.) K čemu jsem se chtěl ale hlavně vyjádřit - nemám tušení, proč jsou první řádky odstavců odsazeny různě, protože najisto vím, že v odeslané verzi u mě byly v pořádku. Takto to vypadá vskutku nepěkně... :-(
O. Kocáb 06.12.2016 15:56:26 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Bylo to kopírováním textu, který v HTML použil místo tabulátoru obyčejné mezery, tak to při zarovnání do bloku na stránkách vypadalo tak, jak to vypadalo. Upravili jsme.
HOROR WEB 06.12.2016 16:45:14 Reagovat Přidat nový komentář
O. Kocáb
Ano, tohle vypadá vizuálně mnohem lépe, děkuji za pohotovou reakci. :-)
O. Kocáb 06.12.2016 17:24:28 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Páni, reagující autor! :) Je samozřejmě škoda, že do soutěže nepřišla zkorigovaná verze, ale svět se nehroutí. Povídka vyhrála i tak... :) Já osobně mám ráda odrážení prvního řádku v odstavci, takže mi tam teď trochu chybí, ale jistě že je to lepší, než mít každé odražení jinak daleko. Doufám, že v příštím kole bude více prostoru pro humor. Ráda bych si přečetla více povídek v tom stylu, jakým byla psána "Stodola". :)
Estrellita 08.12.2016 08:39:10 Reagovat Přidat nový komentář
O. Kocáb
Uvidím. Už více lidí mi radilo, ať zkusím něco ve stylu Stodoly. :-)
O. Kocáb 09.12.2016 18:01:19 Reagovat Přidat nový komentář
Natrix
Moc pěkná povídka
Natrix 08.12.2016 14:28:11 Reagovat Přidat nový komentář
O. Kocáb
Děkuji. :-)
O. Kocáb 09.12.2016 18:03:51 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia