Vypovím Vám událost, ke které došlo během července a srpna roku 1963 v Československé republice, v malé vesničce ležící u řeky Ohře, nesoucí název Hrdly.
Neříkám, že je to pravdivý či lživý příběh.
Budu Vám ho pouze vyprávět tak, jak si ho pamatuji.
Byl jsem se svým společníkem Josefem, prohlédnout Břevnovský zámek, který se nacházel ve vesnici Hrdly.
Na našem posouzení záleželo, zda bude stavba zrenovována či srovnána se zemí.
Zámek byl již značně sešlý zásluhou několikaletého působení přírodních vlivů.
Čas k němu byl rovněž nemilosrdný a stavení se každým dnem stávalo více zchátralé.
Za několik let budou o tomto místě kolovat strašidelné příběhy. O temných koutech, kde náhodní kolemjdoucí spatřili tajemný stín hrůzostrašného vzezření, o nestvůrách a podivných bytostech, obývající sklepení.
Příběhy pro zastrašení malých dětí, aby je nenapadlo, hrát si v prostorách zámku.
Ale až za několik let. Dnes ještě ne.
Vstupní branou, na jejímž štítu se tyčila hlava zvířete prapodivného vzezření, majíce za úkol pravděpodobně vzbudit úctu k tomuto zámku, jsme prošli dovnitř.
Ocitli jsme se na malém nádvoří, ze kterého se dalo dostat do skladových, či obytných prostor, které byly obestavěny v celém jeho obvodu.
Postupně jsme prohlédli všechny místnosti.
Trámoví, podpůrné sloupy, střešní obklady, vše až na pár výjimek se nacházelo v poměrně slušném stavu.
Dále nám už nebylo dovoleno spatřit nic, než pavouky spřádající sítě pro svou kořist, jež bude vtažena do prachem pošpiněných pavučin, kde najde jen bolest a smrt.
Po hodinovém průzkumu místností na vrchu, zbývalo prohlédnout jen podzemní část celé stavby.
Začínalo pomalu stmívat a mraky temnější, než si kdy pamatuji, se sbíhaly a hromadily nad vesnicí.
Voda v podobě deště padala z černých mraků ve velkých kapkách dolů z oblohy a s nemilosrdností kata, provádějícího nevděčnou práci, promáčela zem, na které jsme stáli.
Celý mokří jsem sestoupili po schodišti vedoucím dolů do podzemí a procházeli sklepení tvořená úzkými uličkami a prostory, které sloužily pravděpodobně k úschově úrody na zimu.
Nic příjemného, abych se přiznal.
Měli jsme svítilny, jenž nám osvětlovaly prostor, avšak světlo nebylo dostačující pro potemnělost chodeb, což vzbuzovalo nepříjemný pocit.
Stáli jsem v předposlední neprohledané místnosti, když jsem zaslechl zvuk, možná hlas, ne o moc hlasitější než šepot, který vycházel z vedlejší místnosti. Příjemný a melodický, putoval kraťoučkou chodbou až k mým uším, které ho vřele přijímaly.
Působil klidně a vábivě, v těch nehostinných a temných sklepech pod zchátralým zámkem.
Podíval jsem se na Josefa, zda slyší to samé co já.
Po spatření výrazu v jeho tváři, jsem si byl jist, že ano.
Bez jakéhokoliv naznačení, či slova, udělal Josef první krok směrem, odkud vycházel hlas, který nás k sobě volal, jako sirény lákají námořníky zpěvem,
ve kterém všichni najdou jen zapomnění a nekonečnou bolest.
Nemohli jsme si pomoci, i když jsem tušil, že v místnosti nenajdeme nic dobrého.
Prach a špína, hniloba prostupující celou místností, snažíc se prostoupit
i do nás, byla všude kolem.
Jen v rohu byla ukrytá, čistá a neposkvrněná truhlice, jež kazila celkový dojem zkaženosti okolí.
Truhla vydávající zvuk, který mi najednou připadal jiný, odlišný než před chvílí.
Před tím vábivý a přijemný, teď však budící obavy a strach.
Nestihl jsem pronést ani námitku, když Josef přistoupil, otevřel a náhlédl do truhly.
V okamžiku nastalo dokonalé ticho, žádný zvuk, jen můj dech a tlukot srdce.
Zůstal jsem stát jen několik kroků uvnitř místnosti a pozoroval svého společníka, naklánějícího se nad podivnou, dřevěnou schránkou.
Chvilku jsem postával na místě, než strach přemohla má zvědavost a společně s Josefem jsem mohl nahlédnout do truhly.
Byla prázdná.
Prázdná a uvnitř špinavá jako Břevnovský zámek samotný.
Nechápal jsem, co mohlo vydávat tóny, jenž nás sem přivedly.
Možná sama dřevěná truhla,.... myš,.... nějaké zvíře,.... či celá místnost rozezvučela podzemní komnaty?
Snad naše mysl, zatemnělá černým sklepením si s námi pohrávala a vytvořila neexistující zvuk, jež byl tak skutečný.
Společně s Josefem jsme došli k závěru, že temné kouty zámku a nepříjemná atmosféra napomohly k tvorbě melodie, kterou jsme slyšeli.
Mrazivý pocit ve mne však přetrvával stále, proto jsem byl rád, že jsme se rozhodli s Břevnovským zámkem rozloučit.
Pro dnešek jsem měl všeho plné zuby a podle výrazu v Josefově tváři, on také.
*
S Josefem jsem se znovu potkal za tři dny.
Byl první pracovní den a museli jsme napsat zprávu o celkovém stavu stavby, kterou jsme navštívili.
Když jsem spatřil svého společníka ve dveřích, nemohl jsem ho zprvu poznat.
Udiven jeho vzezřením, ptal jsem se, jaké jsou důvody jeho zkleslého a ztrhaného vzhledu.
Zapadlé oči v zarudlých očních důlcích a vrásky v obličeji hlubší, než propast Macocha.
Za tři dny snad zestárl nejméně o deset let.
Důvody jsou prý z probdělých nocí a když už se podaří zamhouřit oka, přicházejí podivné sny, ze kterých se vždy probudí hrůzou.
Pokaždé stejné a stejně děsivé.
Vyprávěl mi o prapodivných nočních můrách. Morbidních a nechutných, plných smrti a bolesti.
Lidské bytosti v nekončícím aktu násilí a brutality, navzájem se poškozující a zbavující se důležitých i nedůležitých orgánů a končetin, za pomoci bezpočtu násrojů, ovládajícími je se zručností řezníka.
Muži, ženy i děti pojídající plíce a střeva své, či cizí, vše konané jen pro potěchu a vzdání jakési bezmezné oddanosti přihlížející bytosti, která vše sleduje ze skalnatého výčnělku nad nimi.
Čím více bolesti dokázaly způsobit, čím více získaly údů a orgánů do své morbidní sbírky, tím větší úsměv se jim objevil na tváři.
Vše bylo činěno jen pro blaho a prokázání důvěry svému pánu.
Dokázání věrnosti svému bohu.
Svému Poggovi.
Neví jak, ale pamatuje si, že takto bylo nazýváno stvoření, jež bylo jejich bohem.
Při spatření usměvavých a šťastných tváří, které patří zvěrstvům páchajícím lidem, se prý pokaždé probudí.
Nejhorší ze všeho nebyla morbidita a krutost páchaná lidmi, ale osoba, které vše pozorovala.
Postava lidských tvarů, avšak člověka připomínala jen zdánlivě.
Měla ruce i nohy, jen v místě, kde měla být hlava, se nacházelo něco zvláštního.
Z hrudi vyrůstala dlaň, o něco větši než hlava, kterou obepínala a jakoby držela v mocném objetí všech svých pěti prstů.
Celé torzo bylo obaleno matně šedivou kůží.
Sen byl opravdu odporný a znepokojující, avšak byla to jen noční můra, která časem zmizý.
S uklidňujícími slovy jsem poslal Josefa domů, aby si pár dnů odpočinul a pořádně se vyspal. Nějaký čas bez něj pracovní záležitosti zvládnu.
V následujících dnech jsem Josefovi pravidelně volal, abych zjistil, jak se cítí a zda li ho hrozné sny stále doprovázejí.
Každý náš další rozhovor byl stále více a více podivnější.
Mluvil o věcech, jež mi nedávaly žádný smysl.
Jeho hlas dříve klidný a přijemný, teď roztřesený, hrubý, místy až zajíkavý, jako by mu ani nepatřil, ve mne vzbuzoval mrazení v zádech.
Telefonáty se stávaly méně pravidelné, až přestaly úplně.
Zkoušel jsem samozřejmě volat dále, avšak sluchátko na druhé straně zůstávalo hluché.
*
Byla již několikátá noc po našem posledním rozhovoru, který ve mne stále zanechával zvláštní pocit.
Seděl jsem v křesle v obývacím pokoji, popíjel víno a přemýšlel.
Byla snad náhoda, že nepřijemné sny se začaly objevovat ten večer, po návštěvě Břevnovského zámku a následného otevření truhly?
Zda li měla za následek Josefovu proměnu podivná událost, proč na mne ne?
Byli jsme tam přeci společně a společně i odešli.
Možná ho zchvátila nějaká zrádná nemoc, jinak si to neumím vysvětlit.
Od podivných telefonátů jsem si o svého společníka začal dělal starosti.
Dnes mne však obavy z úvah, které mne napadaly, celého prostoupily.
Z odvahy získané alkoholem, nebo z nevysvětlitelného pocitu naléhavosti,
jež jsem pocítil, rozhodl jsem se navštívit svého přítele osobně.
Do nedalekého Josefova bydliště, Litoměřic, jsem odjel automobilem.
Víno kolující mi v žilách, nemělo žádný vliv na řidičské schopnosti.
Už ze silnice jsem spatřil, že v domě nesvítí žádné světlo, jen tma a nic víc.
Z auta jsem vytáhl svítilnu a vyrazil k domu.
Zabouchal jsem na vstupní dveře, zároveň stiskl tlačítko zvonku a čekal.
Po chvilce, během níž nikdo nereagoval a ani jsem nezaregistroval pohyb skrz okenice, bylo jasné, že mne do domu nikdo nevpustí.
Pro štěstí, které jsem nevěřil, že mi bude souzeno, jsem vyzkoušel kliku.
S lehkostí se mi podařilo dveře otevřít a vstoupit.
V celém bytě nebylo po jeho obyvateli ani zmínka.
Jen pusto a temno.
Stiskl jsem vypínač, avšak osvětlení bylo zřejmě rozbité, proto jsem byt musel procházet se svítilnou jako zloděj, který hledá lup, jenž by mohl odnést.
Zatuchlý vzduch mne doprovázel všemi místnostmi, jež jsem navštívil.
Knihy, obrazy, kuchyňské nádobí a spousty dalších věcí se ve změti zapáchajícího jídla povolovaly po podlaze.
Nevěřil jsem, že zde mohl někdo dobrovolně strávit byť jen několik hodin, natož žít.
Vešel jsem do poslední místnosti, která sloužila jako pracovna.
Ihned jsem pocítil neuvěřitelný puch, o jehož původu jsem měl značné tušení.
Světlo ze svítilny postupně odkrajovalo temnotu kousek po kousku, až mi odhalilo velký konferenční stůl uprostřed místnosti.
Když jsem pruhem světla osvítil zbytek prostoru vedle stolu, mé tušení se potvrdilo.
V dokonalé symetrii seřazená a rozporcovaná, roztodivná, mrtvá zvířata.
Podle zápachu zde musela ležet již nějakou dobu.
Jejich orgány byly ledabile pohozeny na hromadě, v rohu místnosti.
Zvířata s jistou precizností rozřezána a následně jejich kousky poskládány zpět, jen každá část patřila jinému zvířeti.
Dlouho jsem nevydržel morbidní podívanou a musel jsem odvrátit zrak, přičemž jsem okem zahlédl knihu, jenž ležela na psacím stole.
Byla značně omšelá od častého používání, avšak ihned po otevření jsem poznal, co ukrývá.
Byl to deník Josefa Kulíka.
V místnosti se pro mrtvolně hnilobný puch nedalo dlouho setrvat, proto jsem sebral deník a vrátil se zpět do auta, kde jsem ho v klidu mohl prostudovat.
První zmínka byla ještě z dob, než se mnou Josef začal pracovat.
Po většinou to byly nezajímavé informace z jeho obyčejného života. Prolistoval jsem dále, až jsem narazil na den, kdy jsme navštívili zámek v Hrdlech.
29. Července 1996
Jeli jsme do obce Hrdly, posoudit stav místního zámku.
Kontrola vnější části proběhla v pořádku a dle mého názoru, demolice nebude zapotřebí.
Zbývalo prohledat ještě část sklepení, zda li podpůrné trámy, nebo strop, nejsou na spadnutí.
Vše bylo v poměrně slušném stavu, a když jsme se chystali vyjít zpět na povrch, uslyšel jsem zajímavou melodii, vycházející z jedné z místností.
Došel jsem až do rohu, kde byla truhlice z níž se linul krásný melodický zvuk. Byl jsem rád, že můj společník zůstal stát opodál, protože jsem mohl objevit tajemství, jež mi chtěla truhla ukázat, jen já.
Nádherná soška podivné postavy se ukrývala na dně,
volala mne a chtěla, abych jí spatřil a vlastnil pouze já a nikdo jiný,
proto,
když jsem koutkem oka zahlédl přibližujícího se kolegu, sošku jsem rychle uschoval do kapsy kabátu.
Myslím, že si ničeho nevšiml.
Po spatření prázdné truhlice, jsem souhlasil s jeho názorem, že zvuk jež jsme slyšeli, byl jen výmyslem.
Následně jsme zámek opustili a já mohl v klidu odjet domů se svým nálezem.
30. Července 1996
Vůbec jsem se nevyspal, pro hrozný sen, který se mi večer zdál.
Byl děsivý, odporný a tak skutečný.
Postava, která vypadala jako soška, jež jsem včera objevil, se vyskytla v mém snu.
Ona byla zdrojem všeho zla a špatnosti.
Podivné.
Raději jsem ji uschoval do skříňky u postele.
1. Srpna 1996
V alkoholu, snažím se najít útěchu od snů, které přicházejí stále dokola.
Dnes je to potřetí, co přišla noční můra, v níž figurovala bytost podobná sošce.
Cítím se hrozně.
Jsem unaven.
V práci jsem se svěřil kolegovi se svými podivnými sny a problémy z nich způsobené.
Kolegovi, který byl jen kousek ode mne, při otevření zámecké truhly.
Nevím, zda li byl nejlepší nápad se svěřit.
O sošce jsem se nezmínil.
Věřím, že dnes už se snad v klidu vyspím.
5. Srpna 1996
Čtyři dny od chvíle, kdy soška poprvé promluvila.
Noční můry mne stále neopouštějí, avšak Poggo slíbil, že brzy odejdou.
Jen musím něco zařídit.
6. Srpna 1996
Noc bez morbidních snů.
Jak Poggo předpověděl.
Stačilo jen obstarat pár neškodných stvoření a prokázat oddanost mému pánu.
Práce se zvířaty mi působila radost.
Byl jsem šťastný.
Věřím, že setkání s mým pánem se blíží.
9. Srpna 1996
Už zítra.
V místě, kde vše začalo, se s ním konečně setkám.
Tím jakékoliv poznámky končily.
Odložil jsem deník na sedadlo spolujezdce a otřel si studený pot z čela.
Bylo 10. srpna 1996 a já věděl, kam musím jet, abych se pokusil svému příteli pomoci.
*
Zastavil jsem před Břevnovským zámkem.
Bylo už pozdě večer, ale měsíc téměř v úplňku osvětloval prostor pod sebou. Přeze všechno jsem měl s sebou svítilnu, kterou jsem držel v roztřesené ruce.
Jestli tehdy zámek působil strašidelně ve své chatrnosti a potemnělosti,
tak pro pocit, který jsem zažíval teď, jsem nenašel výrazu ani slova, jež by se alespoň trochu přiblížila stavu, který jsem pociťoval.
Cesta nádvořím a chodbami mi připadala dlouhá, dobou podobala se věčnosti. Bloudil jsem v temných prostorách jen okamžik, než jsem konečně dorazil do míst, kde jsme před nedávnem našli truhlu.
Při pohledu, který se mi naskytl, jsem doslova ztuhl hnusem a odporem.
Z mých úst se řinul jen proud smrdutých zvratků z nechutné scény, jež jsem zahlédl ve světle svítilny.
Bylo to nepopsatelné, avšak pokusím se přiblížit věc, kterou jsem spatřil.
Dříve Josef Kulík, nyní na zemi přede mnou klečel démon, který mohl dříve nosit jeho jméno.
Démon držící klacek, zašpičatěný jako hrozen, na němž byly napíchané vnitřnosti, jež si opékal na ohni z pohřebních věnců vytvořený před sebou. Jednou rukou držel ten odporný výtvor, ze kterého ukusoval ohořelé orgány a druhou rukou se ukájel nad těly dvou malých dětí, které ležely v kaluži krve. Nemohlo jim být více jak devět let a jejich orgány to byly, které si opékal.
Vedle odťaté hlavy malého chlapce byla položena sekera, která již vykonala svou práci a teď jen v klidu čeká, než nanejde znovu čas jejího užití.
Nechápu, že jsem se nezbláznil z pekelného výjevu, který se konal v místnosti. Zmohl jsem se jen na slzy nad dětmi, jež byly ohavně znetvořeny.
Pak se na mne démon podíval.
Jeho pohled vypadal bezmocně a smířlivě odevzdaně, i když věřím, že v této situaci to zní bláhově.
Díval se na mne a vyslovil poslední slova, která vyšla z jeho úst a mne navždy zůstala zaryta v paměti.
„Musel jsem...... Abych Ho spatřil.“
Ukázal na sošku nestvůry ze snu, nesoucí jméno Poggo, stojící opodál.
„Promiň... Musím jít.“
Nevím, komu patřila vyřčená omluva.
Snad mně?
Bohu?
Nebo Sošce?
V okamžiku vyřknutí poslední slabiky, vytáhl z poza opasku starý, rezavý nůž a dlouhým řezem si podřízl hrdlo.
Zaskočen a ochromen situací, jež byla mimo mé chápání, zůstal jsem stát na místě, bez jakékoliv reakce.
Kdybych se mohl pohnout a nějak reagovat, pravděpodobně bych stejně nezakročil.
Náhle jsem procitl a uvědomil si, že musím pryč.
Nechat za sebou celý zámek s věcmi, jež se zde odehrály, utéct pryč z temného místa co nejdál a nikdy se nevracet.
Pak jsem jen utíkal.
Nevím, jestli jsem řekl vše.
Nevím, zda se to tak vážně stalo.
Vím jen, že tři lidská těla se za čtyři dny našla ve sklepech pod zámkem.
Zámkem, který stále stojí v obci Hrdly.
Vím jen, že si to takto pamatuji.
Po osamocených večerech občas přemýšlím o událostech, jež se staly během dnů strávených v oblasti Litoměřicka.
Už si nejsem zcela jist, jaké pocity jsem zažíval při věcech, kterých jsem byl svědkem.
Myslím, že spíše příjemné.
Často se mi na tváři objevý úsměv, při vzpomínce na démona, jež třímal pochodeň z lidských orgánů, obklopeného krví a dětskými těly.
Alespoň mi soška našeptává, že to všechno bylo správné.
Soška, kterou jsem objevil v kapse, druhý den po oné noci.
Nemám tušení, jak se tam dostala, avšak vím, že místo nad krbem je pro ní jako stvořené.
