Uprostřed polí vlak zastavil. To Karel Josef nečekal. Byl jedním ze dvou cestujících v jediném motorovém vagoně. Nemohl si dovolit zdržení, ne dnes. Vyšel z domu už před šestou, jen aby to stihl. A teď trčí na mezi bez jakéhokoliv bližšího povědomí o situaci.
Rozednívalo se a do vnitřku vagonu se dostávalo stále více světla. Bylo to ale světlo mdlé, neboť oblohu zahalovala kupa mraků, z nichž slabě mrholilo. Celý vnitřní prostor vozu, koženková sedadla, úzká, špinavá ulička mezi nimi i tvář Karla Josefa zůstávaly unylé a zachmuřené.
Propadal nervozitě a nepokojně si odíral nehty; pak se otočil dozadu.
Druhý pasažér mlčky a bez hnutí seděl na svém místě. Byl to stařec, na hlavě bílý plátěný klobouk a při ruce hrubou dřevěnou hůl.
„Snad už pojedeme,“ povzdechl polohlasně Karel Josef.
Stařec přimhouřil oči a pousmál se.
Karel Josef se obrátil nazpět. Jeho znepokojení zesílilo. Jak se v takové situaci může někdo tvářit klidně, a nadto snad spokojeně? A co se vůbec děje?
Musím tam být včas, musím –
Počasí venku se hněvalo.
Do oken narážel vítr, z nezřetelného mrholení se stával prudký liják a vlak se stále nepohnul. Že mě to netrklo dřív! Karel Josef spílal vlastní neprozřetelnosti, neboť řešení, k němuž právě dospěl, se cele nabízelo. Vagon netáhla samostatná lokomotiva, strojvůdce dlel v malé kabině vpředu. Nebude nic těžkého zvednout se a dojít se optat, oč běží.
Zamířil k lakovaným překližkovým dveřím – zaklepal.
V kabině absolutní ticho.
Proč se nic neděje, proč se o nic nesnaží? Snad se mu… Karel Josef zatajil dech a po zádech mu se zlomyslnou důkladností přejelo ledové ostří.
Ohlédl se za sebe, na svého jediného spolucestujícího. Hledal u něj účast, soucit v pohledu.
Ale nedostalo se mu jich. Starý, šedovlasý muž nadále seděl, nedával na sobě znát žádné vzrušení a jeho rty se i teď blahovolně roztahovaly.
Karla Josefa se jaly hrůza a strach.
Ztuhlou dlaň položil na kliku. Hořela, a přitom zábla. To se horká krev střetávala s mrazivým kovem. Otevřel. Kóje byla prázdná a studená. Všechna okna otevřená dokořán a brzda povolená.
Řidič vlak nezastavil – nechal jej, aby se doploužil sem, doprostřed ničeho, a sám své místo opustil. Kdy a proč? Co člověka dovede k tak šílenému a riskantnímu činu? Nad tím zůstával rozum stát.
Karel Josef vešel. Chtěl se dobrat důvodu té těžko pochopitelné události. A také mínil zavřít okna, jimiž sem pronikal mráz. Říjnová rána bývají chladná – i tohle bylo. Vzduch ho pleskal do tváře, oči musel mít přivřené, obraz světa se mu změnil ve šmouhy.
Zbývá poslední okno a alespoň jednoho nešvaru se zbaví.
Co bude dál, nevěděl, ale v teple se přemýšlí lépe. Bude muset přijít na to, jak se odsud dostat, vždyť –
Dveře za ním práskly.
To musel způsobit průvan – ačkoliv jak by mohl?
Vzduch proudil z kabiny ven, a dveře se přitom zabouchly směrem dovnitř. Snad že by ten stařec?
Hned se mu zdál podezřelý! Ale s tímhle si poradí – jednoduše otevře. Právě tak jako když sem vstoupil.
Stiskl kliku a zatlačil.
V zárubni to zakvedlalo, ale panty se ani nehnuly. Jak je to možné? Zasekl se zámek? Zrovna teď – dějí se takové náhody? Karel Josef pojímal zvláštní, stěží pochopitelné podezření. Jiné vysvětlení ale neexistovalo. Ve vlaku nikdo nebyl, vyjma něho a toho starce. Nehýbal se. Co může mít takový podivín za lubem? Ten jeho výraz, ach, ten jeho potměšilý, mrzký výraz.
Ukročil ke straně kabiny a opatrně odhrnul zaprášený závěs. Úzkou škvírou si prohlížel prostor za ní. Nic zvláštního, nic znepokojivého. Starý muž v ušmudlaném klobouku setrvával na svém místě – a jeho grimasa se až posud nezměnila. Na co asi tak myslí? Co se mu honí hlavou a proč už se dávno nezvedl a nesnaží se něco udělat? Pakliže ovšem neudělal něco, čím by se dal vysvětlit ten jeho nemizející úšklebek.
Zmetek – nenávidím ho! Proradný a zvrácený!
Karel Josef se rozhodl bez prodlení opustit kabinu. Žádné zavazadlo s sebou nenesl. Znovu otevřel jedno z postranních oken. Vystrčil hlavu a rozhlédl se. Mrtvo. Mlha a sychravo. Na hlavu mu padaly břitké dešťové kapky. Stékaly za krk, až mezi lopatky.
Brr. Najednou ho studila kůže po celém těle –
Uškubl v poslední chvíli. Před očima se mu prohnala vrána a varovně krákala. Anebo to byl havran?
Skřehotání se neslo všude kolem a jen pozvolna sláblo. Už neměl čas ani důvod otálet.
Nasoukal se do hranatého otvoru – když visel půlí těla ven, o něco zavadil nohavicí – uškubl a střemhlavým pádem opustil vlak. Skutálel se metr nebo dva z železničního náspu přímo do pšeničného pole. Rázem byl celý mokrý, na kost promočený.
Třásl se.
Ještě se však potřeboval o něčem ujistit – že ten prohnaný stařec zůstal na svém místě. Vyškrábal se zpátky na trať, obešel vagon a přešel podél něho dozadu. Tak, aby mohl nahlédnout dovnitř. Jenže tam nikdo neseděl. Vrátil se dopředu a zase zpátky – s týmž výsledkem.
Co tohle může znamenat?
Značně rozrušen seběhl z mírného srázu mezi obilí. Po starci nezůstalo ani památky.
„Pane? Jste tu někde?“ zakřičel.
Ticho.
„Haló, ozvěte se!“
Nikdo neodpověděl.
Jen vichr se v nárazech vzdouval, jako by se nadechoval k rozhodné promluvě. Jenže vždy povolil a ze svého úmyslu ustoupil.
Karel Josef se prodíral mezi ztěžklými, řezavými klasy pšenice. Nohavice kalhot měl na několika místech prodřené. Brzy se doplahočil na polní cestu. Po ní se dostane tam, kam potřebuje. Vlak se zasekl v táhlém oblouku, odkud se pak stáčel zpět, do cíle. Cesta mezi poli představovala tětivu pomyslného luku.
Mžouravý, lezavý déšť ustal.
Nad lesy vpravo se zvedala pára.
Slunce pořád nesvítilo a Karel Josef šlapal v blátě.
Boty naskrz promočené, v pokřivené tváři odhodlání.
Z čela se mu navzdory chladu řinul pot.
Dostane vůbec to, co čeká?
Asi sto metrů před sebou uviděl postavu.
Nerozeznával konkrétní rysy, ale jak se k neznámému přibližoval, poznal, že se hrbí, že stojí čelem k němu a na hlavě má čepici.
Mezi stébly to šustilo. Jako by se mezi sebou šeptem radila.
Vítr neustával.
Vtom se ozval šelest těžkých ptačích křídel. Karel Josef se reflexivně otočil – proti němu se hnala vrána a zlověstně krákala. Skřehotání bylo plno nenávisti a zloby.
Tak tak že stihl uskočit.
Avšak ostrý pařát mu přejel po čele; natrhl zde tenkou kůži. Po skráni, okolo obočí, mu kanul stroužek světle červené krve.
Sykl bolestí – a spíše úděsem nad tím vším.
Proč by proboha… pták… na něho… už podruhé?
Opeřenec uletěl neznámo kam. Karel Josef se chtěl vydat dál, zase vpřed po rozbahněné pěšině. Jenže když se obrátil, zarazil se.
Ukročil vzad.
Před ním stál poťouchlý stařec z vlaku. Oblečený v šedivé větrovce, na hlavě stále týž plátěný klobouk, kupodivu suchý, v ruce tutéž dřevěnou hůl a na tváři týž bezdůvodný úsměv.
„Co chcete?“ vyhrkl Karel Josef.
„Proč jste odešel?“ řekl stařec.
„Spěchám, víte,“ odvětil Karel Josef bez rozmyslu a chystal se starého muže obejít.
Ten se mu však zadíval hluboko do očí a jeho pokojný výraz se proměnil ve smutek. Karel Josef ustrnul nad tou proměnou a pocítil nutkavou, mimovolnou lítost.
„Proč jste mě tam nechal?“ zasténal stařec. „Proč jste odešel?“
„Říkal jsem vám, že spěchám.“ Karel Josef se oklepal z nenadálého a nesmyslného návalu zármutku a hovořil pevným hlasem. „A z vlaku jste se dostal i beze mě, jak vidno.“
Stařec jen smířlivě zakýval hlavou.
„Ale za jakou cenu,“ hlesl ještě.
Karel Josef odcházel – nesměl meškat již ani o minutu déle. Do myšlenek se mu vkrádaly všelijaké otázky. Kam zmizel strojvůdce? A jak se ten belhavý stařec mohl dostat před něj? A co on, co bude dělat pak – až dostane to, pro co jde?
Ještě pár stovek metrů po cestě, přemítal. Pak projde lesem a octne se na dohled nádražní budovy.
Okolní vzruchy a podněty vnímal jen okrajově – klátící se klasy pšenice, čvachtání bot a studeno, které se usadilo v bavlněných ponožkách, nasáklých ukoptěnou vodou. Pouze rozvířený vzduch, motající se kolem dokola a vyluzující kvílivé melodie, dokázal v jednu chvíli upoutat všechnu jeho pozornost. Připomněl mu árii nářku z jedné opery.
Nemohl si vzpomenout na její název – vlastně ani nevěděl, kdy a kde ji zaslechl. Ale utkvěla mu v paměti. Mělo to něco znamenat? Mělo to něco znamenat v této chvíli?
Blížil se k lesu.
Byl temný a na první pohled neprostupný… neprodyšný.
Jako by před ním zavřel všechny své brány. Jen pohleď, kdo je zříš, na ty mohutné stromy! Ach, a ony pohyby jejich velikých, starých a vrzajících těl. Jejich větve se mezi sebou splétají a šustí, vytváří síť lapající noční můry, listí se třepotá, až víří, jehlice pnou, míří.
Celé koruny soptí a dmou se a Karel Josef jim kráčí v ústrety. Vyklání se nad něho, až mu jejich stíny, tmavé jako hluboká noc, olíznou špičky nohou, pak půl trupu a nakonec ho pohltí jako nicotné, pomíjivé sousto.
Karel Josef cítil, jak mu v plicích ubývá vzduch. Jak ho, v celku a bez jakéhokoliv odporu, pojímá křeč. Jak se jeho kroky zkracují, jak zpomaluje. Došlapy na vlhkou zem, pokrytou rozkládajícím se listím, zvláštně duní. Stromy nadále skřípou a jejich spleť se zdá být hustší a hustší.
Jsem tu sám?
Karel Josef se chvěl po celém těle. Nemohl se zbavit dojmu, že je na něj upřeno mnoho párů očí. Ale kde jsou ti, jimž patří?
„Kde jste?“ vydechl mátožně.
Šerá houšť odpověděla výsměšným mlčením.
Otáčel se kolem dokola. Vrávoral pod tíhou okamžiku – okolí ožívalo. Švehol, šelest, dusot a křik divoké zvěře. Ozve se i řeč lidská?
Ano, docela jasně rozeznával tiché hlasy. Šepotání v keřích, šepotání za statnými kmeny dubů i borovic, šepotání v jejich korunách a v dutinách pod kořeny.
„Smrt je krásná,“ hlaholily líbezně. „Je tak krásná.“
„Vy bastardi…“ vykřikl rozlíceně Karel Josef.
Pak ta rána – něco těžkého a bezvládného dopadlo na zem. Jen to duclo. Musela to být pořádná výška. Tak nějak – snad – tehdy –
Zvuky ustaly.
Rozběhl se, jenže vinou stupňující se paniky a mrákotného děsu zvolil špatný směr. Sotvaže se vyhnul stromu, jedna z nízkých, sukovitých větví ho bodla do stehna. Zasupěl tou náhlou bolestí.
Dál se jí však zabývat nemohl.
Vteřiny ubíhaly.
Tentokrát se vydal tam, kam chtěl – kam musel.
Proč jen strojvůdce provedl tu hloupost? A kdo je ten, za nímž míří? A má pro něj doopravdy to, co –
Neměl nejmenší šanci zareagovat. Ne v takovém stavu – napůl v mdlobách, tížen strachem.
Byl rychlá, střelhbitá.
Jenom to dvakrát nebo třikrát krátce zasvištělo a Karel Josef ucítil horký puls v týle. Nesvalil se na zem, přikrčil se a rukou si držel ránu. Na uschlé větvi nad ním seděla vrána a zuřivě, lačně krákala. A ten skřehot byl pohrdavým výsměchem.
Je to přesně týden, kdy mu do schránky dorazil ten dopis. Rutinně vybíral poštu, ale jedna z obálek ho upoutala. Nenesla adresu ani jméno, neříkala nic. Tu jistě nepřinesl poštovní doručovatel. Zkontroloval okolí – kdyby snad ještě zahlédl jejího původního vlastníka.
Pokradmu se odebral do domu.
Až tam se ji odvážil rozlepit. Obsahovala nedbale složený list papíru a na něm jedinou větu – Mám pro vás zprávy o smrti vaší ženy – a s ní časový a místní údaj – přesně za týden v sedm hodin, u nádraží v ---
Ano, tady.
Byl na místě. Neměl bližší povědomí o tom, jak se mu podařilo opustit les, ale zvládl to. Letmý pohled na hodinky: zbývá mu celých sedm minut. Nevěřil by tomu, ne v ten moment, kdy se vlak zastavil.
Zasmál se, trpce a devótně.
Obyčejné vrtochy podzimního lesa. Ale – co ta vrána? Snad že by… už potřetí… obyčejný pták? Ať si je třeba krvelačná, na mě si venkoncem nepřišla. Ale ta hrozivá slova – pouhá halucinace?
Od hlavy až k patě byl celý zpustošený, z krku mu ještě před malou chvílí crčela krev. A možná pořád ještě crčí, co na tom, zakrátko přestane. Hlavně že je venku a nic mu už nebrání v tom, aby dospěl ke svému cíli.
Co se dozví a dozví se vůbec něco, co když –
Ta mlha tu předtím nebyla.
Sytě bílá a štiplavá, neprůchodná.
Probudila se v něm obyčejná lidská zranitelnost; nebezpečí mohlo přijít odkudkoliv. Nebezpečí bez určení, bez bližšího tvaru, nakrásně smrtelné – a smrt není krásná, to věděl, lhali mu.
Zapotácel se.
Ztratil orientaci. Pod hrudní kostí ho něco tlačilo – byla to jeho stísněná duše? Každý nádech nesmírně namáhal a každá vteřina se vlekla. Během kterékoliv z nich mohla přijít rána.
Přijde-li, neunikne.
Snažil se uklidnit, sžít se s novými pravidly a vytěžit z nich, co půjde. Za žádnou cenu se nechtěl – nemohl – vrátit zpátky k lesu. To místo bylo děsivé, čpělo krví. A on musel dorazit včas.
Pomalu se vzpamatovával.
Své pohyby v mlze vnímal jako zdánlivé a zpomalené, jako když se tonoucí třepotá a plácá sebou pod hladinou, ale jeho snaha nikam nevede. Vždy a neodvratně klesne ke dnu. Karel Josef nořil své údy do mlhy, která studila a na kůži se srážela v sinavou rosu.
Anebo to byl pot?
A proč je proboha takové ticho? Někdo ho pozoruje – o tom byl přesvědčen. Vnímal cizí, nepřátelskou přítomnost, ale nezaslechl jediné prasknutí, jediné zaševelení. Bílá tma je horší než ta černá, protože se vám v ní ani po dlouhých, nekonečných chvílích nepodaří rozkoukat.
Karel Josef se octl na zlověstně širé planině.
Hlasitě vydechoval.
Kudy k nádraží?
Pět minut, ještě by –
Na levém rameni ucítil cizí dotek.
Pln nejisté, úzkostné bázně se opatrně otočil – a vyjekl zděšením.
Spatřil znovu tvář starce, s nímž cestoval vlakem.
Byla plná bolesti a křivdy.
„Za jakou cenu?“ zopakoval stařec tiše, tklivě a žalostivě svou otázku, na níž se mu potud nedostalo odpovědi.
Nevěděl, jak a na co odpovědět. Byl rozechvělý a rozčilený.
„Nevím, co po mně chcete,“ vychrlil ze sebe.
„Teď už nic, nechci po vás nic,“ hovořil pomalu starý muž.
Karel Josef stále nerozuměl a jeho nepochopení se dále prohlubovalo.
„Jak to myslíte: teď už nic?“
„Je pozdě.“
„Pozdě na co?“
„Je těžké o tom mluvit,“ zašeptal provinile stařec.
„Tak o tom nemluvte,“ odsekl Karel Josef a šel dál. Dál tam, kam od počátku mířil.
„Jsou věci, o kterých se mluvit musí,“ pravil neslyšně stařec. „Tak rád bych byl živ.“
Za tři minuty měla nastat sedmá hodina ranní. Týden trvající zničující čekání se dobere svého konce.
Pakliže půjdu správným směrem – jen by mě zajímalo, co se dozvím. Chci to vědět? Snad přeci jen –
Kolem něho se rozezněl chorál.
Několik vysokých, zbožných hlasů – jako při mši anebo modlitbě za padlé – pělo o tom, že smrt je krásná. Jen ta tři slova, stále dokola, jeden a tentýž motiv, jeden a tentýž takt.
Smrt je krásná – smrt je krásná – smrt je krásná.
Znal ta slova, dobře si je pamatoval. Vyslovila je, než zemřela. Den anebo dva předtím. Jen tak, zničehonic, a pak se o tom znovu nezmínila. Jenom mu oznámila, že smrt je krásná.
Nikomu to neřekl.
Přestali by pátrat – sama by se ale nikdy nezabila! Byla šťastná, byla s ním šťastná, jako on s ní. A dnes mu někdo řekne, jak to doopravdy bylo.
Zbývá minuta.
Proč si čas nedá říct? Je jediným v celém širém světě, kdo se nenechá uprosit. Ale na Karla Josefa se poprvé usmálo vrtošivé štěstí: z oparu před ním vystoupila malá žlutá budova, skromný nádražní domek.
Je tu, stihl to.
A konečně se také rozkoukal – nebo mlha opadla?
Prázdno a nebeský klid. Anebo ten, jenž předchází bouři?
Na železné lavici za nástupištěm seděla jediná osoba. Byla to žena a hlavu měla skloněnou tak, že jí rovné hnědé vlasy zakrývaly tvář. Zvláštně, podivně se nakláněla a trhaně zmítala celým trupem.
„Dnes je to rok,“ zasípala. „Celý rok a tys nepřišel.“
Karel Josef se zhrozil. Srdce mu tlouklo jako rozběsněné zvony římských sektářů a všude po těle mu rašil studený pot, stále, a zas, a znovu. Nedokázal polknout, nedokázal vyloudit jediný lidský zvuk.
Byla to ona.
Ta, o jejímž skonu si přišel vyslechnout zprávy, jeho žena.
„Jak je to…“ zajíkal se. „Co… to… proboha…“
Vzhlédla k němu.
Hlavu držela nakřivo, neboť si při pádu srazila vaz, a ruce měla pokroucené, protože se pod tou tíhou zpřelámaly. Ale krev žádná – ani tehdy nekrvácela.
Tehdy, když ji našel.
„A tak jsem přišla já za tebou. Ptal ses proč a odpověď jsi celou dobu znal: smrt je krásná, vzpomínáš?“
„Ale jak to…“ stále nechápal.
„To on, můj anděl,“ usmála se, ale její úsměv děsil.
„Tvůj anděl?“
„Ano, on. Prozradil mi to veliké tajemství.“ Oči jí zaplanuly vášní a vyšinutostí. „A teď ho odhalí i tobě.“
„Nechci ho znát!“ zařval zběsile.
„Ale on už na tebe čeká. Támhle stojí.“
Opatrně se pootočil – nikdo tam nebyl.
„Čeká na mě?“
Souhlasně pokynula hlavou a v zátylku jí hlasitě křuplo.
Karel Josef se zachvěl odporem.
Skutečně rozmlouval se svou zesnulou manželkou? Mohl blouznit. A kdyby ano – je přece mrtvá, nežije, je z jiného světa, odpuzuje ho a příčí se všemu lidskému.
Udělal krok zpět, chtěl odtamtud pryč. Jenže v zádech ucítil ledový závan –
Zkoprněl.
Vyčkával, co se bude dít.
Kdo a odkud uhodí.
Nepřišel smrtící úder, nýbrž docela klidně pronesená věta.
„Jsou věci, o kterých se mluvit musí,“ hořekoval hlas chmurného starce.
Karel Josef ve smrtelné bázni zalapal po dechu.
„To on,“ koktal jako vytržený ze snu, „to on je tvůj anděl?!“
Žena se rozchechtala, zvrátila při tom hlavu a přidušeně chrčela: „Tenhle? Ten ti jenom přišel říct, že jsi ho taky zabil.“
Karel Josef nejistě, jektavě odporoval: „Co-že? – Jak bych? – Ten bídák! --- Řekla jsi taky?“
Její hlas zněl chladně a fatálně, jako kletba ze záhrobí: „Ta tvá přezíravost! Život s tebou byl pustý, trpěla jsem, aniž by sis vůbec všiml. Až smrt mě vysvobodila, ach, je tak krásná!“
„Ale…!“ zaúpěl Karel Josef a na víc se nezmohl. Jak to, že tu nejsou žádní další lidé? Měli by čekat na vlak – jenže nečekají. Proč?
„Chtěl jsem vás v kabině zadržet,“ pravil zničehonic stařec, „abych nezůstal sám. Víte, nemám rád samotu.“
„A co mně–“
„Ale vy jste mě bez slitování odkopl, jako kus hadru. Zůstal jsem tam, z hlavy mi tekla horká krev, umíral jsem a vy jste byl pryč.“
„Ale to ne, tak to…“
Další odpor vzdal.
Když člověk slyší pravdu, pozná ji. A vše, co je vyřčeno poté, se stává lží. Marnou a nízkou.
„Tak to vidíš. Jsi dvojnásobný vrah, miláčku,“ řekla žena sladce, „a můj anděl se tě už nemůže dočkat.“
V tu chvíli si Karel Josef uvědomil krutou, pronikavou a palčivou bolest ve stehně. Rána, již utržil v lese, se ukázala hlubší, než se zdálo. Prýštila z ní krev, spousta krve – a Karel Josef slábl. Věděl, že mu nikdo nepřijde na pomoc. Nejdřív se mu podlomila kolena, pak mu hlava klesla k hrudníku a nakonec se, pozbyv dechu, svalil mrtev k zemi.
Ještě předtím si stihl uvědomit, kdo onoho rána řídil vlak.
Byl to anděl – beztvarý anděl lhostejnosti.
