Jmenuji se Hedvika. Nedávno mi bylo 8 let. Měla jsem moc hezkou narozeninovou oslavu. Maminka mi upekla jahodový dort a dostala jsem spoustu hraček. Největší radost mi udělal kočárek po moji panenku Bětku, protože teď už ji budu moct vzít ven na procházku a nemusím se bát, že bych jí umazala šaty. Znovu si prohlížím svoje hračky, a jediné, co mě mrzí, je, že si nemůžu hrát společně s někým dalším. Nemám tady žádné kamarády a nemám ani sourozence...
,,Kam jdete po škole?“zeptal se svých spolužaček, Soni a Moniky, Pavel. ,,Asi půjdeme k Lídě koukat na filmy,“ řekla Soňa. Pavel se zašklebil ,,Doufám, že aspoň na horor,“ Soňa se zasmála: ,,No jasně,“ a dloubla loktem do Moniky.
„Znáš teda nějakej dobrej horor?“ zajímala se. Pavel jí už chtěl odpovědět, když vtom si vedle něj sedl jeho kamarád David, přezdívaný Dejv. ,,Co řešíte?“ nadhodil. ,,Ale chtěl jsem říct holkám, kterej horor je dobrej,“ odpověděl Pavel a vzápětí se na Moniku a Soňu strašidelně zašklebil, až obě vypískly. Dejv se ležérně protáhl. „Proč koukat na filmy, když máme přímo ve městě nevysvětlenou záhadu?“ ,,Jakou?“ zpozorněla Monika. „No...víte, jak je ten dům na konci Javorový čtvrti?“ ztišil hlas Dejv. Soňa přikývla a potom se k němu všichni zvědavě naklonili.
Dívám se z okna svého pokoje. Po skle ještě stékají dešťové kapky. Dříve jsem se bouřky bála,
ale teď už se nebojím. Tatínek mi řekl, že když jsem doma, nemusím se bouřky bát.
Náš dům je moc hezký, má dvě patra a můj pokoj je v prvním patře.
Jediná místnost, kam nechodím, je tatínkova ordinace v suterénu. Má samostatný vchod zvenku, kudy chodí nemocní lidé, a také menší dveře, které vedou do suterénu. Naproti nim je ještě jedna místnost, kde mám schovanou koloběžku a hračky na ven. Vždycky, když si pro ně jdu, cítím podivnou vůni, ze které se mi trochu točí hlava, a mám z ní proto strach. Tatínek mi vysvětlil, že je to desinfekce a při práci ji musí používat. Ale i přesto se ordinaci raději vyhýbám. Vždy, když si jdu pro hračky, rychle proběhnu kolem.
Dejv si tu pozornost očividně vychutnával a ještě víc ztišil hlas: ,,Dřív ta čtvrť byla skoro za městem, ale stálo tady pár domů místní smetánky. V tom posledním domě bydlela rodina bohatýho doktora. Jednou měl mít ve městě přednášku a mluvilo se o tom, že mu chtěli dát spoustu peněz na nějakej výzkum, ale cestou tam zmizel on i jeho manželka. Pak je našli utopený v rybníce, kterej byl ale úplně jiným směrem a určitě to nebyla autonehoda, protože jejich auto se v tom rybníce nenašlo, “ Dejv se po nich významně podíval. ,,Kecáš!“ vyhrkla Soňa. ,,A ještě větší záhadou je, že ten stejnej den zmizela i jejich dcera. Ale tu už nikdo nikdy neviděl. Říká se, že ji unesli, protože ten doktor prý na pacientech zkoušel léky, co byly zakázaný a někdo se mu chtěl pomstít,“ řekl Dejv dramaticky.
„Ty jo,“ zašeptala Monika. Hned na to ale nadskočili leknutím, protože jejich spolužák Ondřej spadl ze židle a ještě na sebe vylil pití. Pavel se ušklíbl: „Kdo jinej! Ondřej!“ Za chvíli ale znovu pokračoval: „Mám nápad, lidi. Co kdybysme dneska do toho domu šli? Jestli teda nedáte přednost koukání na filmy,“ „Já nevím,“ namotávala si Monika nervózně vlasy na prst. „Pojďte, vezmem Ondřeje, mohli bysme ho zavřít v tý ordinaci, tam by se podělal strachy,“ přemlouval je Pavel. Dejv se na něj zamračil: „Jasně, řekne to doma a máme průser,“ „Ale nic neřekne,“ odporoval Pavel. „Tak co, holky, jdete?“ zasmál se na Moniku a Soňu. Soňa chvíli váhala, ale pak řekla: „Tak jo, třeba to bude sranda,“ Monika pokrčila rameny: „Musíme to ale říct Lídě,“ a potom na spolužačku zavolala.
Lída přišla k její lavici, ale dál psala na mobilu. „Co je?“ zeptala se a ani nezvedla oči od displeje. „Máme dobrej plán. Chceme jít do tý starý vily v Javorový čtvrti,“ Lída přestala psát na mobilu a nadzvedla obočí. „Jste se zbláznili,“ řekla otráveně. „Lído,“ zatahala ji za rukáv Soňa „Bude to lepší, než koukat na filmy,“ Lída se ještě chvíli mračila, ale souhlasila. „Stejně jste praštěný,“ zavrtěla nakonec hlavou a odešla. Soňa zvedla oči v sloup: „Ta nadělá s tím, že nepůjdeme k ní,“
„Ještě někoho ale musíme přemluvit,“ usmál se Pavel a pohledem naznačil, že myslí Ondřeje.
V prvním patře vedle mého pokoje je malá koupelna a na stěně tam visí ozdobné zrcadlo. Několikrát jsem si tajně vypůjčila maminčiny korále a taky si její rtěnkou namalovala pusu. A potom jsem se v tom zrcadle prohlížela. V prvním patře je i pokoj naší služebné Mariany.
„Ondřeji, netrhej partu,“ hučel do spolužáka Pavel. „Nikdy se se mnou nebavíte, tak co bych s váma někam chodil,“ odporoval Ondřej. „Nech ho bejt, je to posera,“ zavrtěl hlavou Dejv a dával si sešity do batohu. „Abys věděl, já se nebojím, možná tam budou bezďáci, ale to je tak asi všechno,“ řekl. „Jo? No tak můžeš jít s náma, když se nebojíš,“ pokračoval Pavel. „Nechci,“ zamračil se a chtěl odejít. „Jasně, šprte. Běž se domů učit. Seš srab!“ zavolal za ním Pavel. Ondřej se naštvaně vrátil: „Fajn, jdu taky,“ Dejv se zasmál: „Skvělý, uvidíme, jak se nebojíš!“
Před školou se Pavel opřel o zábradlí. „Těm holkám to trvá!“ řekl znechuceně. Pak už se ale objevily Soňa s Monikou a za nimi se loudala Lída. „Tak jdeme?“ zasmála se Soňa. Dejv zvedl ze země batoh a šestice spolužáků se vydala tím směrem, kde se nacházela Javorová čtvrť.
Čekala je přibližně hodinová cesta. Pavel celou dobu vykládal strašidelné historky a Dejv občas prohodil pár slov o vile. Zatímco Pavlovo vyprávění znělo jako jeden velký výmysl, Dejvovy poznámky brzy všechny znejistily. „A vážně je tam ještě ta ordinace?“ zeptala se Monika. Dejv přikývl. „Lidi se tam potom báli chodit, že je to tam prokletý. Údajně...“ odmlčel se Dejv, „je tam slyšet dětskej pláč, protože se tam vrací duch tý holky a hledá svoje rodiče,“ Za podobných rozhovorů dorazili až před zrezivělou vstupní bránu s rozpadlými sloupky.
V přízemí je kuchyň, jídelna a salonek. Často sedávám v salonku a sním o tom, že až budu velká, stanu se baletkou. Před časem jsem s rodiči byla v divadle na jednom představení.
Mám dokonce i kostým, co je k nerozeznání od těch, ve kterých vystupují opravdové baletky. Vždycky se mi líbilo, když v salonku hrál gramofon a já jsem tančila před velkými okny, co vedou do zahrady. Když jimi svítí dovnitř slunce, je to trochu jako bych tančila na jevišti osvětleném reflektory.
„Jsme tady,“ rozpřáhl ruce Pavel. Lída si znechuceně povzdechla: „Akorát si zničím boty,“ a důležitě přešlápla ve svých bílých značkových teniskách. Ondřej si mezitím sundal politou mikinu. „Ty, Ondřeji, proč pořád nosíš ten blbej přívěšek?“ zeptal se Pavel, když si všiml řetízku s přívěškem čtyřlístku na spolužákově krku. „Jenom tak, pro štěstí,“ „Asi proto má pořád dobrý známky,“ dodala poťouchle Soňa. Pavel se tomu zasmál, což zjevně pochopila jako projev sympatií a spokojeně mrkla na Moniku. Dejv vzal za kliku u brány. Bylo zamčeno. „Kruci, budem to muset přelízt,“ zanadával.
Zahrada domu byla dokola obehnaná vysokou zdí. „Fajn, dobře jsem se bavila, jdu domů,“ řekla Lída. „Lído! Slíbila jsi, že půjdeš s náma!“ vykřikla Soňa pobouřeně „To jsem slíbila, ale ne, že polezu přes zeď, ještě nás někdo chytne,“ „Tady je rozbořená zeď, prolezeme tady!“ zavolal Dejv. Lída chvilku váhala, ale pak se i s ostatními vydala za Dejvem a Pavlem.
Když se protáhli dírou ve zdi, Monika se ošila. „Tady to vážně vypadá děsivě,“ Zahrada, v dobách, kdy tady žila rodina lékaře, jistě pečlivě udržovaná, byla dnes už zarostlá. Některé ovocné stromy byly uschlé, kolem ostatních ležela popadaná shnilá jablka. Nedaleko stál dřevěný altán, ale nešlo už poznat, jakou měly jeho stěny původně barvu.
Všichni, v čele s Dejvem, se začali prodírat křovím až na kamenitou cestu vedoucí k vile.
V křesle v salonku si tatínek čte noviny a kouří dýmku. Nevím, co v těch novinách pořád můžou psát tak zajímavého, že je čte každý den. Mně se noviny vůbec nelíbí, nejsou v nich ani barevné obrázky.
Vstupní dveře byly pootevřené a na schodech před nimi ležely střepy. „Dobrý den, máte to tady hezký!“ zavolal se smíchem Pavel, když vešel do chodby. Za ním šli i Dejv a Monika.
U jednoho ze stromů v zahradě náhle cosi zašustilo. Lída se podívala na Soňu a Ondřeje. „Slyšeli jste to taky?“ Soňa se zatajeným dechem přikývla. „Tak kde jste?“ ozvalo se z domu. „Nevím jak vy, ale já se vracím,“ řekla Lída a sešla ze schodů. „Určitě to byla jen kočka,“ snažila se Soňa o bezstarostný tón. Vzápětí se ale zašustění ozvalo znovu a jí připadalo, že zahradou zavál chladný vítr. Byť by to teď na podzim nebylo nic divného, pomyslela si, zda to není varování, aby dál nechodili. I ona sestoupila po schodech. „Víš co, mně se to taky nelíbí, jdu s tebou,“ přisvědčila. „Čau, Ondřeji,“ zavolaly a pak už obě rychle zmizely. Ondřej se chvíli rozmýšlel, jestli nemá taky odejít, ale pak si řekl, že jemu by se Dejv s Pavlem smáli, a tak vstoupil do chodby. Kamenné dlaždice na podlaze byly rozbité a špinavé a všude se válely střepy a suché listí.
„Kde jsou holky?“ zeptala se ho Monika. „Bály se, tak šly domů,“ „No jo, holky,“ ušklíbl se Dejv. Pavel na to nic neřekl, zdálo se, že ho vtipkování přešlo. „Tak co, chcete se kouknout do ordinace, kde bývalej majitel týhle vily tajně prováděl pokusy na lidech?“ významně se po nich Dejv podíval. „To chceš jít teď do ordinace? Myslel jsem...“ zaprotestoval Pavel. „Co? Bojíš se?“ zasmál se Dejv chladně. „Radši bych to tady nejdřív prošel,“ „Nekecej, jde se do ordinace, jsou tam prej pořád všechny doktorský věci,“
„Ten je tím fakt zblblej,“ řekl Pavel jako vtip, ale musel si přiznat, že se mu do té ordinace vůbec nechce. „Možná si vezmu domů nějakej nástroj jako suvenýr!“ zavolal na ně ze suterénu Dejv a bylo slyšet, jak si píská.
Mnohem hezčí obrázky maluje maminka. Nad krbem visí obraz s vázou plnou květin a ve druhém patře, vedle knihovny, je na malířském stojanu rozmalované plátno. Ptala jsem se maminky, co maluje, ale jenom se na mě usmála a řekla, že to je překvapení. Dneska už ale poznám, že na tom obraze mám být já.
Všem kromě Dejva běhal mráz po zádech. Zastavili se před oprýskanými dveřmi s napůl sloupaným nápisem “Ordinace“. Dejv vzal za kliku a otočil se směrem k partě: ,,Teď se připravte na to, co jste ještě neviděli, mládeži!“ pronesl jako principál. ,,Ty vole, Dejve, co když tam budou nějaký jedy?“ zarazil se Pavel. Dejv se zasmál: ,,O to taky jde! Víš, co by se s tím dalo dělat?“ ,,Já nevím, jestli je to dobrej nápad,“ přerušila ho Monika. Dejv ji probodl pohledem a konečně otevřel dveře do ordinace.
Před nimi se objevilo dlouho let nepoužívané doktorské lůžko. Opodál se nacházel kancelářský stůl a na něm stály lahvičky s neznámým obsahem. Dejva hned zaujala větší bílá skříň. ,,Co jsem říkal! Že to tu bude zajímavý!“ a pokoušel se její mohutné dveře otevřít, zatímco ostatní ještě stáli ve dveřích. ,,Sakra! Pomozte mi!“ zahalekal. Pavel opatrně vkročil do místnosti. Pach desinfekce tu byl stále cítit ve vzduchu, přestože od návštěvy posledního pacienta uplynula dlouhá doba.
,,Smrdí to tady jak v nemocnici!“ zakašlal Pavel, ale potom přistoupil ke skříni a společně s Dejvem zabrali za její dveře. Ty po několika pokusech a nadávkách konečně povolily. Monika začala prozkoumávat staré složky pohozené na stole.
,,Koukejte!“ zavolal na ně Dejv. Monika leknutím nadskočila. Dejv držel v ruce injekční stříkačku. ,,Fuj, polož to!“ zaječela. Dejv se zasmál: ,,Tohle je taky chuťovka,“ a vytáhl plášť se skvrnami od desinfekce a zaschlé krve. „Drsný! Tady se musely dít věci!“ prohlásil až příliš nadšeně. Monika se radši znovu dala do pročítání starých lejster. Ondřej si prohlížel vybledlé dětské obrázky na zdech a přemýšlel, kdo je nakreslil. Lékařova dcera?
,,Tady se píše…“ zvedla Monika pohled od papírů, ale její hlas přerušily lehké kroky odněkud z místnosti nad ordinací. „Slyšíte to?“ zeptala se. Dejv na okamžik přestal hrabat ve skříni, ale pak pokrčil rameny: „Nevím, co myslíš,“ „Pavle, tys to určitě slyšel!“ řekla vystrašeně Monika. „Něco jo,“ souhlasil Pavel. „Lidi, je to starej dům, chybí tady okna. Prostě je průvan, to je všechno!“ rozčílil se Dejv. „Dejve, půjdeme, brzy bude tma,“ zaprosila Monika. Dejv se zadíval do skříně a vyndal z ní nůžky: „Nemyslel jsem, že budete takový poserové,“ a hlučně přibouchl její dveře; nůžky tam však nevrátil. „Jdeme nahoru,“ zavelel.
Monika si oddechla a položila desky s papíry zpátky na stůl. Ondřej ji ve dveřích pustil jako první a pak opatrně postavil na stůl lahvičku, kterou předtím Dejv shodil. Monika se nemohla ubránit dojmu, že se chová, jak kdyby tady uklízel.
„Fakt hnusný,“ otřásl se Pavel, když stoupali po schodech do přízemí. Dejv se naopak strachem svých kamarádů dobře bavil. „Dejve, nech toho,“ ozvala se Monika, když proti nim šermoval nůžkami a předváděl děsivý smích. „Sranda, ne?“ řekl, ale pak s tím přestal.
V přízemí prošli do velkého pokoje s okny až k podlaze. Naproti nim byl krb a podél stěn ležely kusy trouchnivějícího nábytku. Dejv kopl do jednoho z křesel. „Vždyť vám říkám, že tady nic zajímavýho není, měli jsme zůstat v ordinaci,“ „Já tam už nejdu,“ řekla Monika, „Stejně bysme se měli vrátit,“ „Jo, slíbil jsem, že přijdu domů brzo,“ přidal se Pavel. „Vy jste dobrý! Čeho se bojíte?“ vykřikl Dejv naštvaně. Ondřej pomalu vycouval z pokoje a nechal je, ať se hádají.
V prvním patře se v koupelně zadíval se na svůj odraz ve starém zrcadle. Kdy se do něj naposledy podíval někdo z původních majitelů? Chtěl také prozkoumat jeden z menších pokojů v patře. Vešel do dveří, ale vzápětí málem vykřikl leknutím. U okna stála dívka, asi o tři nebo čtyři roky mladší než on, a dívala se ven do zahrady. Na sobě měla bílé šaty, které vypadaly jako nějaký kostým.
Ve druhém poschodí je ještě jedna koupelna, ložnice rodičů a schodiště do podkroví. V podkroví je pokoj, kam chodím nejraději. Má zkosený strop, takže na něj někde dosáhnu i já. Jsou tam jenom dvě věci – nízká pohovka a klavír. Právě kvůli klavíru mám tento pokoj tak ráda. Dříve jsem se jen chodila dívat, jak na něj tatínek hraje, ale od té doby, co chci být baletkou, jsem si i představovala, že bych na ty skladby jednou mohla tančit.
„Co tady děláš? Víš, jak jsem se tě lekl?“ řekl jí místo pozdravu. Otočila se a usmála se, neodpověděla však nic. Všiml si, že má zvláštní barvu očí.
Pak řekla: „Nechceš si chvíli se mnou hrát?“ a podala mu starou panenku. „A taky mám kočárek,“ řekla nadšeně. „Počkej, já si nemůžu s tebou teď hrát, čekají na mě spolužáci. A ty bys měla jít taky,“ řekl Ondřej. Dívka posmutněla. „Tvým rodičům nevadí, že si hraješ tady?“ zeptal se Ondřej. „Moji rodiče odjeli,“ „Odjeli?“ zajímal se. „Kdo se o tebe stará, když nejsou doma?“ Chvíli mlčela, ale potom řekla: „Mariana se mnou byla doma, ale za pár dní odešla taky. Když jsem se jí ptala, kam se chystá, vůbec mi neodpovídala a nakonec zmizela i se svým starým kufrem. Slyšela jsem, jak říkala pošťákovi, že se v domě necítí dobře, když je tak prázdný. Ale co já?! Přece jsem s ní pořád mluvila! Určitě mě zapomněla dovézt k rodičům!“ vykřikla ublíženě. „Proto teď bydlíš tady?“ „Nevím, kam bych šla jinam a potom…rodiče se určitě brzy vrátí. Nebo Mariana,“ „Vždyť je to tady hnusný, viděla jsi tu ordinaci?“ vyhrkl Ondřej. „Tam nechodím, bojím se,“ „Taky jsem se bál,“ přikývl, „Je tam...“ Dívka ho ale přerušila: „Radši chodím do jiného pokoje, chceš se tam podívat? Neboj, tam není nic strašidelného,“ dodala „Tak jo,“ souhlasil. Usmála se na něj, vzala ho za ruku a vedla po schodišti nahoru.
V tom podkrovním pokoji jsem také byla, když mě Mariana hlídala a rodiče to odpoledne odjeli. Vplížila jsem se tam ve svém baletním kostýmu. Vím, že pršelo a byla tam zima a šero, ale klavír vypadal jako dříve. Jenom s tím rozdílem, že teď na něj nikdo nehrál...
Až došli do podkroví, děvče se Ondřeje zeptalo: „Chceš jít první?“. Pokrčil rameny a vzal za kliku u dveří. Musel se do nich opřít, protože panty byly zrezivělé. V místnosti viděl jen starý klavír a rozpadlou, od molů prožranou pohovku. Dívce se ale rozzářily její zvláštní oči a šla blíž ke klavíru. „Umíš hrát?“ zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. „Tatínek mi hrál na klavír,“ řekla. „Možná bych mohl něco zahrát, chodím do hudebky,“ zamyslel se Ondřej, a když nadšeně přikývla, sedl si na zaprášenou stoličku a začal hrát.
„Co to bylo?!“ vykřikla Monika. „Padáme odsud!“ zakřičel Pavel a už chtěl vytlučeným oknem utéct do zahrady, ale Dejv ho chytil za rukáv. „Neblbni, to určitě udělal Ondřej, zdejchnul se před chvílí,“ Monika se ale netvářila moc nadšeně: „Zdálo se mi, jak kdyby někdo hrál na klavír a potom jsem slyšela tu ránu, mně se to nelíbí,“ „Tak se půjdeme podívat, ten šprt si z nás akorát dělá srandu,“ řekl Dejv uštěpačně a hrnul se do patra. Pavel i Monika se s vystrašenými výrazy vydali za ním. Ve druhém poschodí překročili na podlaze pár vlhkem zkroucených knih a minuli obraz, který stál na malířském stojanu, a přestože nebyl dokončený, dalo se už poznat, že je na plátně načrtnuta tvář mladé dívky. Monika se na obraz zadívala a otřásla se. Už aby z toho domu byli pryč!
V podkroví našli jediné pootevřené dveře. „Ondřeji! Vylez!“ zavolal Dejv. „Nikdo tady není,“ řekl Pavel „Vrátíme se,“ „Říkám, že ten blbec tady je!“ zahučel Dejv a nasupeně rázoval po místnosti. Už se chtěl podívat, jestli se Ondřej neschoval na balkoně, když Monika řekla: „Podívej se...u klavíru...je tam přivřená nějaká látka,“ a udělala pár váhavých kroků dopředu. Dejv rychle ke klavíru přišel, chytil jeho víko a snažil se ho odklopit. Pavel nepříliš ochotně opustil svoje stanoviště u dveří a šel mu pomoct.
Víko povolilo a nastalo hrobové ticho. ,,Pane Bože…“ vydechla Monika. Všichni upřeli pohled do vnitřku klavíru. Ležela tam kostra malé dívky a stále ještě na sobě měla zašlé bílé baletní šaty. Hned jim bylo jasné, kdo to je. Monice se až zatmělo před očima, když si vzpomněla na nedomalované plátno. ,,Jak asi zemřela?“ zašeptala se slzami v očích. Pak ale tlumeně vykřikla, protože hrůznější než tento nález byl stříbrný řetízek, který visel na ruce kostry. Poznali ho všichni. Byl na něm přívěšek se čtyřlístkem.
