Kdybych věděla, že tento den může být a nejspíš bude můj poslední, prožila bych ho úplně jinak.
Ze spánku mě probudil divný pocit, takže už od rána jsem byla jako na trní. Vytáhla jsem z lednice kousek a nezaujatě se do něj zakousla. Mé myšlenky se začaly točit okolo onoho zvláštního pocitu, který mi jakoby říkal, že se brzy něco stane. Něco špatného.
Měla jsem nádherný byt v centru města. Byl velký, moderně zařízený a pečlivě uklizený. Spousta mužů, které jsem si sem vodila, se divila, jak si mladá a svobodná žena může dovolit takový luxus. Ano, bydlela jsem sama a bylo tomu tak vždycky od mých patnácti let. Když mi bylo dvacet, otěhotněla jsem. O dítě jsem neměla nejmenší zájem, jelikož by mi zkomplikovalo mou slibně rozjetou kariéru. Bohužel pro mě, mé těhotenství nevykazovalo žádné symptomy, takže se na něj přišlo příliš pozdě, kdy potrat už nebyl možný. Jakmile dítě přišlo na svět, sestřička ho odnesla a já ho již nikdy neviděla.
„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě můj mladičký asistent, jakmile jsem vstoupila do své práce.
„Ahoj, Manueli,“ mrkla jsem na něj, „stav se za mnou okolo desáté,“ připomněla jsem svému exotickému asistentovi naši každodenní pauzu v mé kanceláři. Takhle jsme se scházeli dva roky, od prvního dne, kdy ke mně Manuel nastoupil.
Zavřela jsem se u sebe v kanceláři, zasedla ke stolu a začala si procházet maily. Pracovala jsem jako ředitelka příjmového oddělení v jedné modelingové firmě. Má práce spočívala v příjímání nových modelek do naší agentury.
„Jsem tady,“ špitl Manuel. Čas utekl tak rychle, že jsem ani nepostřehla, že už je deset.
„Tak pojď,“ vybídla jsem ho, i když jsem neměla na sex ani pomyšlení. Můj asistent se mlsně usmál a zamkl dveře.
…
„Slečno Linhartová, mohl bych s Vámi mluvit?“ zeptal se mě Manuel, jakmile jsem se vrátila z oběda.
„Co potřebuješ?“ vyštěkla jsem na něj, protože jsem tušila, jakým směrem se bude ubírat naše konverzace. „No tak, Lindo,“ začal Manuel. Za zavřenými dveřmi mě oslovoval normálně. „Docela bych si přál náš vztah posunout dál.“
„Manueli… Říkala jsem ti, že nic takového nechci. Zvlášť ne s tebou.“
Manuel sklopil smutně oči. „Kdyby sis to rozmyslela, budu na tebe čekat,“ řekl. Manuel nejspíš doufal, že mě takhle rádoby romantické gesto obměkčí. Ale spíš mi přišel ještě jako větší ubožák.
„Fajn. Teď jdi. Potřebuji mít všechny profily hotové do zítra.“
Z práce jsem odcházela po páté hodině. Spěchala jsem domů a těšila se na svou každodenní jízdu v klubu.
Své dlouhé hnědé vlasy jsem si natočila do slušivých loken a nechala volně splývat na mých zádech. Naschvál jsem si oblékla krátké černé šaty, ve kterých jsem vždy přitahovala pozornost. Líčení nikdy nebyla moje parketa, protože mé rysy byly od přírody výrazné. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a souhlasně na svůj odraz kývla. Vypadala jsem prostě skvěle.
Rychle jsem přeběhla silnici a mávla na taxi. Klub nebyl od mého bytu daleko, ale byla zima a já na sobě měla jen krátké šaty. Když jsem vešla do klubu, divný pocit, který mě celý den provázel, zesílil. Na levé straně ode mě seděl mladý pár. Usmála jsem se na muže a on mi úsměv opětoval, což se nelíbilo jeho přítelkyni.
Přišla jsem k baru a objednala si Bloody Mary jako vždy.
„To je na mě a taky si jednu dám,“ pronesl muž se sametovým hlasem.
„Kde jsi nechal přítelkyni?“ škádlila jsem ho.
„Ále… Je to kráva,“ odfrknul si.
„Co z toho plyne pro mě?“
„Cokoliv si přeješ,“ mrknul na mě.
Oba jsme vypili svůj drink jak nejrychleji to šlo a zamířili na pánský záchod, kde jsme přešli rovnou k věci.
„Jsi úžasná,“ řekl mi ještě v opojení euforie.
„Měj se,“ vyhrkla jsem ze sebe, navlíkajíc na sebe své šaty. Jakmile jsem otevřela dveře kabinky, srazila jsem se s přítelkyní mého nejnovějšího úlovku. Vítězně jsem se na ni usmála. Vykulila na mě oči a nasupeně vběhla do kabinky.
„Ty prase!“ spustila na něj. Dál jsem to neslyšela, jen se usmívala a namířila to směrem domů.
Venku už byla tma a hustě pršelo. Chtěla jsem přeběhnout silnici, ale při mé nerozvážnosti jsem se nerozhlédla, a tak jsem si nevšimla rychle jedoucího auta, které se ke mně blížilo zprava a jeho řidič si nevšiml mě, zřejmě kvůli hustému dešti…
„Volejte sanitku,“ zaslechla jsem, a pak zase ztratila vědomí.
„Ztrácíme ji,“ to byla ta poslední slova…
...
Probudil mě chlad. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na trávě, nejspíš na něčí zahradě. Hlava mě šíleně bolela a nic jsem si nepamatovala.
„Kde to jsem?“ ozval se něčí hlas vedle mě. Zvedla jsem hlavu, abych viděla, že kousek ode mě leží muž. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Leželo nás tu víc. Zdálo se, že si nikdo nic nepamatuje, všichni se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Na sobě jsem měla ty černé krátké šaty, tak jsem si urychleně stoupla a narovnala je rukama, protože mi vylezly nelichotivě nahoru.
„To byla asi párty, co?“ oslovil mě muž, který byl nejblíže mě. Byl docela hezký, oblečený v drahém saku. Můj problém byl, že jsem si žádnou párty nepamatovala.
„Jo,“ zamumlala jsem a dál se snažila vzpomenout, co se stalo.
„Nevíte, čí je to dům?“ otravoval mě dál. Zvedla jsem hlavu, abych si mohla prohlédnout největší dům, který jsem kdy viděla. Vypadal mysticky, luxusně, ale jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Sice jsem si protiřečila, ale nedokázala jsem si to vysvětlit.
„Dobrý večer, vážení,“ vyrušil nás hluboký hlas, který se ozýval všude kolem nás. „Poprosil bych o trošku pozornosti. Určitě si říkáte, kde jste. Nikdo z vás si nic nepamatuje,“ řekl hlas posměšně a mezi lidmi se šířil nervózní smích. „Dovolte, abych vám vysvětlil, co se děje.“ Zmocnil se mě divný pocit. Stejný jako včera. Nebo snad předevčírem? Ztratila jsem pojem o čase. Jak dlouho tu vlastně ležím? Můj rozum mě uklidňoval, že ne zas tak dlouho, jinak bych dávno zmrzla v takové zimě, skoro nahá.
„Každý z vás se v životě choval špatně. Okrádal lidi, byl bezcitný, lhal, zneužíval… zabíjel,“ poslední slovo řekl s úctyhodnou odmlkou. „Ale to nevadí! Jednomu z vás bude poskytnuta druhá šance žít plnohodnotný život,“ skončil svou úvodní řeč. Všichni byli ticho.
„Cože?!“ zeptal se někdo nevěřícně a potom se začal smát.
„Čeká vás několik úkolů, které musíte splnit, když úkol nesplníte, automaticky zemřete. Také se v těchto prostorech nacházejí různé bytosti, které vás prostě chtějí mrtvé, takže jestli chcete vyhrát, vyhýbejte se jim.“ vyřkl hlas dramaticky. „Vaše těla jsou na pokraji smrti. Pouze vaše duše se zde nacházejí. Vítejte v pekle!“ zakřičel a mnou projela husí kůže.
Najednou, jakoby lusknutím prstů, jsem si na všechno vzpomněla.
Šla jsem z baru, srazilo mě auto, umírala jsem… Všichni byli zaražení, všichni si vzpomněli. Už nebylo těžké tomu hlasu uvěřit.
„Před vámi stojí náš dům hrůzy. V něm je několik místností, které musíte projít. Kdo přežije, vyhrává.“ Napadlo mě, co když přežije víc lidí. To nás pustí z pekla víc?
„Za celou existenci se stalo pouze osmkrát, že někdo přežil. Takže určitě nepočítejte s tím, že by vás přežilo víc,“ odpověděl mužský hlas na mou nevyřčenou otázku. Nabyla jsem pocitu, že umí číst myšlenky. „Vaším prvním úkolem bude dostat se dovnitř strašidelného domu tím, že zazvoníte na zvonek s vaším jménem. Kdo doběhne jako poslední, vypadává. Boj o život začíná teď!“ vykřikl a vzápětí se ozval klakson oznamující start.
Podívala jsem se po lidech okolo mě. Nikdo neběžel ani se nechystal a muž vedle mě vypadal nervózně. Cítila jsem, jak se každý můj sval snaží přimět mé tělo, aby se pohnulo blíže k tomu domu, ale nadále jsem zůstávala ztuhlá a rozhlížela se kolem.
„Tady nevypadnu!“ zařvala nějaká žena. Já taky ne – pomyslela jsem si, odkopla své boty na podpatku a vyběhla směrem k domu. Neotáčela jsem se, ale cítila jsem, že za mnou se rozběhli i další. Náš cíl byl od nás asi sto metrů, takže běh byl rychlý. Doběhla jsem čtvrtá a za mnou se začala tvořit řada. Muž, který doběhl první, našel svůj zvonek a zazvonil. Dveře se otevřely, aby pustily prvního vystrašeného hosta. Potom, co vešel dovnitř, se dveře opět zavřely. Divila jsem se, že se nikdo nepokouší dostat dovnitř podvodem, ale všichni jsme byli vystrašení a hlavně asi nikdo nechtěl riskovat a podvádět v pekle. Jakmile jsem byla na řadě já, projela jsem očima zvonky, abych našla ten svůj a s napětím na něj zazvonila.
Tma. To bylo to jediné, co mě obklopovalo. A zatuchlý puch. Nezdálo se, že by v místnosti stál někdo se mnou, ale slyšela jsem vše, co se odehrávalo venku. Osmkrát se dveře otevřely a zase zavřely. Pak na chvíli nastalo ticho.
„Já nemůžu být poslední,“ ozval se beznadějný výkřik zvenčí. „Né, prosím, pusťte mě dovnitř!“ Hlas patřil muži, který stál na začátku vedle mě. Trochu mě to udivilo, protože vypadal jako sportovec. „Né, nechte mě! Pusťte mě! To bolí… Prosím, jí chci žít!“ křičel v agónii. Sice jsem nevěděla, co se venku děje, ale bohužel má představivost byla velmi dobrá.
„Gratuluji těm, kteří postoupili,“ ozval se známý hlas průvodce touto strašnou soutěží. „Zbývá vás už jen dvanáct a další úkol je před vámi. Hodně štěstí,“ popřál nám. Stála jsem stále nehybně a netušila, co bude dál. Vtom se rozsvítilo světlo a mně se naskytl první pohled na celou místnost. Byla docela malá a prázdná, až na jedno křeslo, které stálo uprostřed.
„Jedním z tvých hříchů je tvá posedlost tvým vzhledem. Sedni si na křeslo, ať se nemusíš nadále skrývat,“ vysvětlil mi náš průvodce a já ho poslechla.
Použij mě, stálo na krabici vedle křesla. Nervózně jsem ji otevřela a vytáhla předmět, který byl uvnitř. Byl to strojek na vlasy. Popravdě se mi ulevilo, ale přepadla mě panika, při které jsem si představila, jak budu mezi lidmi chodit do práce s holou hlavou. Uklidnilo mě to, že si budu moct koupit jakoukoliv paruku. I drahou z pravých vlasů. Vzala jsem tedy opatrně strojek do ruky. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a snažila potlačit slzu. Strojek řinčel v mých rukách a pomalu se přibližoval k vlasům.
Když jsem odložila strojek a zvedla hlavu, abych se viděla v malém zrcátku schované pod strojkem, musela jsem v sobě udusit výkřik. Mé vlasy byly oholené nerovnoměrně, kolem uší mi ještě visely dlouhé prameny vlasů a kolem očí se mi roztekla řasenka z toho, jak jsem brečela. Vypadala jsem jako něčí noční můra.
„Výborně, pokračuješ dál,“ oznámil mi průvodce a dveře přede mnou, kterých jsem si dříve nevšimla, se otevřely. Seskočila jsem z křesla a rychle odcupitala pryč.
Na chodbě se nás sešlo deset, což znamenalo, že dvě osoby tenhle úkol nezvládly. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, ne všichni měli oholenou hlavu. Někteří skončili s netvořeným obličejem nebo jinak poškození.
„Vaším dalším úkolem bude placení. Před sebou vidíte deset přístrojů. Každý si stoupněte k jednomu. Máte minutu na splnění úkolu. Rozhodněte se, zda svůj život dokážete prožít bez peněz. Úkol začíná teď,“ jakmile to hlas dořekl, na velké obrazovce se začal odpočítávat čas. Okamžitě jsem obsadila jeden přístroj a napsala tam své jméno. Na monitoru se objevila částka, kterou jsem měla na svém účtu. Bylo to vysoké sedmi místné číslo a pod ním blikal nápis ZAPLATIT. Chvíli jsem zaváhala. Opravdu chtějí, abych se zbavila všech svých peněz? Pak mi došlo, že když jsem je dokázala vydělat jednou, dokážu to znovu. Nestojí mi to za to. Nebudu přece mrtvá a bohatá, a tak jsem zmáčkla ZAPLATIT. Rázem se na mém kontě objevila nula. Oddychla jsem si, že je to za mnou a poodstoupila ke dveřím, nad kterými bylo napsané mé jméno. Byla jsem první. Všichni zatím stáli u svých přístrojů a tupě do nich zírali.
„Já nechci být chudá. Chudá a znetvořená,“ vzlykala blondýna, která měla ostříhané řasy a oholené obočí. Sedla si na zem a propukla v pláč. S napětím jsem očekávala, co se stane, protože zbývalo jen pár posledních vteřin. Jeden muž vykřikl a na poslední chvíli zaplatil, potom sklesle přešel ke svým dveřím. Ozval se gong, který zřejmě ohlásil, že čas vypršel.
„Gratuluji sedmi z vás, kteří si začínají vážit pravé hodnoty života. A co se týče těch, kteří nebyli ochotni zaplatit penězi? No, dámy a pánové, koukejte se,“ nabádal nás již známý hlas. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo zavrčení, které sílilo víc a víc. Nejvzdálenější stěna od nás se nadzvedla a do místnosti vběhli tři mutanti. Vypadali jako zmutovaní lidi. Jejich kůži pokrývaly hnisavé boláky a z pusy jim kapala nepříjemně zelená kapalina. Ti tři, kteří nesplnili úkol, se snažili utéct, ale nebylo kam. Mutanti si je rozebrali a začali je požírat zaživa, zatímco ostatní ječeli. Nezvládla jsem ten pohled a vyvrátila obsah svého žaludku. Jeden z těch mutantů mi věnoval nechápavý pohled, když vtom se otevřely dveře a já rychle vběhla do další místnosti.
V další místnosti bylo šero. V nejvzdálenějším rohu byla rozsvícená lampička jako jediný zdroj světla. Pod lampičkou stála postýlka. Opatrně jsem přišla až úplně k ní. Vevnitř spinkalo krásné miminko. Cítila jsem, že je moje. Najednou se ve mně probudily mateřské city. Pomalu jsem ho nadzvedla, abych si ho mohla pochovat. Když jsem si děťátko prohlížela, najednou se jeho obličej začal rozpadat. Snažila jsem se zachytávat jeho kusy obličeje, ale ty jen proklouzávaly mezi mými prsty a padaly na zem. Jeho tělíčko se začalo rozpouštět a já s tím nemohla nic dělat. Nestihla jsem se vzpamatovat a za mnou zazvonil telefon.
„Haló,“ řekla jsem vystrašeně.
„…Mami…,“ ozvalo se po chvíli chrčení. „Prosím, vem si mě zpátky.“
„Nejsi skutečná,“ zamumlala jsem ve snaze uklidnit samu sebe.
„Proč jsi mě opustila? Já bez tebe trpím.“
„Nejsi skutečná!“ zakřičela jsem tentokrát a třískla jsem s telefonem. Rozletěly se dveře a dovnitř vběhla asi pětiletá holka. Běžela přímo ke mně a řízla mě nožem. Pak zase odběhla. Za chvíli přiběhla znova, ale zdála se o trošku starší. Tentokrát v ruce měla kladivo a udeřila mě do ramene. Svíjela jsem se na zemi bolestí. Vytušila jsem, že přijde ještě něco horšího a stočila se do klubíčka tak, abych si chránila hlavu. Za chvíli proběhla kolem mě asi dvacetiletá holka s plamenometem a popálila mi celá záda. Křičela jsem bolestí, ale zároveň se snažila nehýbat, abych neschytala plameny na obličeji. Jakmile plameny přestaly, seběhlo se ke mně vícero holek v různém věku a začaly mě kopat, bít, kousat. Čím víc mě bily, tím víc jsem si uvědomovala, jaká jsem byla mrcha, bezcitná a zlá a kolik chyb jsem v životě udělala. Kdybych mohla, nejraději bych vrátila čas a svou holčičku si nechala. Najednou vše ustalo.
„Gratuluji, prošla jsi dalším úkolem,“ oznámil mi hlas. Vyčerpaná a s vědomím, že ráda umřu, protože jsem zlá, jsem se doplazila k dalším dveřím.
V další místnosti bylo skleněné okno a za ním na podstavci stál Manuel. Okolo sebe měl omotaný ostnatý drát. Něco se mi snažil říct, ale vůbec mu nebylo rozumět.
„Před tebou se nachází člověk, kterému jsi hodně ublížila. Teď máš možnost své chování odčinit a zachránit ho. Jakmile vezmeš do rukou páku na jeho záchranu, musíš ji držet celých šedesát vteřin, jinak zemře.“
Zhluboka jsem se nadechla a uchopila páku. Ze země vyjela ozubená kola a uřízla mi prsty na nohách. Vyjekla jsem bolestí, ale můj hlas se zlomil. Podívala jsem se dolů a viděla své znetvořené nohy, jak stojí v kaluži krve. Zatočila se mi hlava. Na chvíli jsem povolila a všimla si Manuela, jak má zkroucený obličej bolestí. Ostnatý drát se utáhl a zaryl se mu do těla. Kdybych se rozhodla, že to vzdám, drát by se utáhl pořádně a roztrhl by Manuela napůl. Páku jsem zase pevně uchopila a ze země vyjely nože, které mě zbavily kůže na lýtkách. Nevím, jestli to bylo adrenalinem anebo tím, že už jsem byla totálně vyčerpaná, ale bolest už jsem ani necítila. Naštěstí za chvíli zazněl gong a to znamenalo, že úkol skončil. Manuel stále žil, zvládla jsem to. Jenže žádný hlas nic neříkal, a tak jsem tam stála dál v naprostém tichu.
„Gratuluji, vyhrála jsi,“ řekl mi někdo vedle mě. Zvedla jsem oči. Vedle mě stál muž v obleku. „Jsem Ďábel,“ představil se. „A ty jsi vyhrála druhou možnost do života. Třeba se ještě uvidíme,“ mrkl na mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stáli jsme na střeše vysokého domu.
„Já jsem vyhrála?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Ano. Většina nezvládne projít čtvrtý úkol, jelikož nepochopí, co je jeho cílem,“ vysvětlil.
Přikývla jsem. „Co bude dál?“
„Vrátíš se do života a budeš žít dál. Buď se změníš anebo ne, volba je na tobě. A teď můžeš jít, jestli chceš,“ řekl a zmizel.
Na střeše nebyly žádné dveře ani jiný východ. Vlastně jeden tu byl. Podívala jsem se dolů. Nebála jsem se skočit, ne po tom, co jsem zažila. Prošla jsem peklem, abych dostala tuhle šanci, takže to teď nevzdám. Přemýšlela jsem ale, jestli můj život za to stojí. Pak mi došlo, že budu mít šanci něco napravit. Ne sice vše, ale budu se snažit žít jinak.
„Ztrácíme ji,“slyšela jsem. Pak jsem ucítila masáž srdce. „Je zpět!“
Po třech měsících mě pustili z nemocnice. Hlavu jsem měla oholenou, protože mi zašívali tržné rány, byla jsem bez peněz, jelikož byl problém s mým pojištěním. Měla jsem spálená záda a byla kompletně bez prstů na nohách. Ve firmě jsem dala výpověď a začala pracovat v útulku pro zvířata. Dopátrala jsem se i své dcery a zjistila, že se má dobře. Svou rodinu jsem poprosila o odpuštění a nadále se s nimi stýkám. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se mi o pekle zdálo nebo se to skutečně stalo. Snažila jsem se najít někoho, kdo by měl podobný zážitek. Všichni se na mě dívali jako na blázna, tak jsem uznala, že se mi vše zdálo, ale to neměnilo fakt, že mi to změnilo život. Pozvala jsem Manuela na rande. Dlouze jsem se mu omlouvala a on mi odpustil. Odpustil mi vlastně hned, ale já jsem mu chtěla dokázat, že tentokrát mi na něm vážně záleží. Začali jsme spolu chodit. Chtěla jsem jít na vztah pomalu a pečlivě ho budovat. Když přišel čas na náš první sex, všimla jsem si jeho velkých jizev na břiše.
„Kde jsi k nim přišel?“ zděsila jsem se.
„Je to zvláštní příběh. Jednou se mi zdálo, že stojím na dřevěném prkně a kolem břicha mám omotaný ostnatý drát. Ty jsi stála kousek ode mě a snažila se mě zachránit, i když ti to působilo velkou bolest. Nakonec jsi to kvůli mně vydržela a když jsem se probudil, měl jsem tyhle jizvy,“ řekl a já zůstala hledět jako opařená. Došlo mi, že peklo opravdu existuje.
