Tank je smrdící ocelová krabice. Mísí se v něm smrad oleje, namazaného v každé pohyblivé části, takže ve skutečnosti je úplně všude, nafty a pak pachu lidí. Ten štiplavý zápach potu je nejhorší. Každý tank do kterého jsem kdy nasedl je tím prosáklý, a každý má trochu jiný zápach. Jedno mají tankisti společné. Každý se potí jako prase. Zvlášť v srpnu.
Když člověk otevře poklop do tanku, okamžitě ho to ovane. Nedá se to vyvětrat nebo vyčistit. Nedá se to přebít, a věřte mi, ani to nezkoušejte. Za Vonné květy se už jednou daly dva dny vězení.
Tank je svět sám pro sebe. Voják v něm spí, jí, chodí na záchod. S třemi dalšími je zavřen jako ve vězení. S jejich nervy, přihlouplým humorem a zažívacími problémy. A většinu času je v něm tma, až několik světel, sytě žlutých a červených výbojek, a pak na úzké, nažloutlé průzory ven. Do neopancéřované reality.
V té realitě byl palouk, a na jeho kraji třešeň. Třešně na ní byly už určitě černý, určitě nádherně šťavnatý, a já se mohl dívat jenom na to, jak opadávají na zem. Záviděl jsem ptákům, kteří ze stromu zobali a nemohl s tím nic udělat. Nebyl jsem střelec, nebo nabíječ co by měl u svého poklopu kulomet. Byl jsem pouhý řidič, který si nikdy nevystřelil z naší Adély.
„Ridič, levá půl!“ rozkázal velitel za mnou ve věži. „Zvedáme kotvy.“
Nastartoval jsem motor a na hlavu si dal taky řádně zpocenou tankistickou helmu. Vždycky je lepší, když se člověku na kůži lepí vychladlým potem nacucaná látka než ten rachot.
„Tak jo pánové, máme to tady. Přesný čas: Je za tři minuty půl druhé. Máme rozkazy: Vyhrabat se ze zákopů, sešikovat a připravit na jízdu několik kilometrů směrem jihozápad.“
„Takže jedem na hranice?“ zeptal se nabíječ.
„Ženichu neptej se, já to taky nevím. Nic víc mi Kobza neřek. Takže dejte všechno do pořádku. Ty Břízo ukliď si ty svý arašídy, však já o nich vím, a Kunci, zatáhni ten poklop nadoraz, ať to nedělá bordel.“
Utáhl jsem svůj poklop a přišel o poslední kousek čerstvého vzduchu, který šel zvenku. Hlavu jsem měl těsně pod ním, a díval se skrz nažloutlé sklo svého řidičského průzoru. Není přes něj vidět pořádně po stranách, a ještě hůř nahoru a dolů. Věděl jsem, že kanón směřuje vpřed jenom podle orientace zbylých tří členů ve věži, do které jsem viděl jenom úzkým průlezem, který sloužil k evakuaci posádky a to poklopem pod mojí sedačkou, kterým se dalo vylézt v případě nouze spodem. To jsem jednou musel udělat a bohatě mi to stačilo.
„Všichni dobrý?“ houkl velitel. Když nikdo neodpověděl, tak zavolal: „Řidič, vem nás ven. Ale opatrně, máme za sebou pěšáky v konzervách.“
Důležitá informace: Jako řidič fakt skoro nic nevidím. O zpětných zrcátkách si v tanku nechte zdát. Zařadil jsem a levej pás nechal táhnout dozadu a pravej dopředu. Motor zařval a tank se s trhnutím začal otáčet.
„Dobrý, tohle už vyjeď,“ zněl další rozkaz.
Tak jsem vyjel. Motor zařval třikrát víc než předtím, celý tank vibroval pod otáčkami čtyřicetilitrového motoru, mohutné bestie zabírající zadní třetinu tanku, hýbající s 36 tunami oceli. Pásy se zakously do svahu a já viděl jenom koruny smrků a pak oblohu. Došlápl jsem plyn úplně na dno a netušil, jestli se pohybujeme. Za okamžik se tank zhoupnul dopředu a já vrazil hlavou do průzoru. Normálka, od toho mám helmu, kterou otloukám pravidelně o různé kousky interiéru. Uviděl jsem další T-55 jak se řadí vedle nás, a pak jeden nový, nablýskaný – snad kartáčkem čištěný – Kobzův protekční tank. Rychlejší, s větším kanónem i dostřelem, automatickým nabíjením a tluštějším pancířem.
„Pravá půl, srovnej to a pak si popojeď dva metry, ať nezavazíme... Dobrý, stát.“
Teď jsme stáli na přímém slunci a čekali na další rozkazy.
„Je to blbost,“ ozval se střelec zleva z věže. „Kdybychom měli jet za hranice, tak nás nenechá se takhle smažit ve vlastní šťávě. Když buzeruje, tak to znamená, že jde jenom o cvičení.“
„Já bych na to nesázel,“ odporoval nabíječ. „Kobza je magor a dělá mu to potěšení. Navíc v tý svý mašině určitě má větrání, takže-“
„Prosímvás držte huby, jo?“ přerušil hovor velitel. „Chci poslouchat velitelský vykecávání a místo toho slyším vás. Všichni toho máme dost, ale tak snad se trochu uklidníme. Kunci vypni motor, tohle bude nadýl.“
A bylo. Celý tank se stihl slušně ohřát, než jsme se konečně dostali do pohybu. Jeli jsme roztažení v rojnici, vepředu tanky a kousek za nimi vyplňovaly mezery obrněné transportéry motostřelců. 40 kilometrů v hodině přes louku je hodně. Všechny nerovnosti a výmoly jsou cítit, ale tank jede. Pásy se převalí přes všechno.
Do zorného pole se mi dostal tank. Kobza vyjel z formace a nabral rychlost o poznání vyšší, než jaká se dala vytáhnout z Adély, a směřoval přímo na třešeň.
Ostatní vzadu si všimli taky, jenom nabíječ neměl žádný průzor ven, tak kibicoval.
Kobzův tank si ani nezpomalil, vjel přímo do stromu a svým ostrým čelem jej přetnul metr nad zemí. Koruna dopadla za brázdou tanku na zem.
„Vidíte? Říkal jsem to! Je to naprostej magor,“ zakřičel zezadu nabíječ, když mu Bříza vysvětlil, co se děje.
Připadal jsem si, jako ve snu. Jako kdyby tohle nemohlo být skutečné, když jsme míjeli ceduli s nápisem Bundesrepublik Deutschland.
Všichni jsme byli ticho a poslouchali, jestli neuslyšíme palbu, velitel kontroloval rádio. Přes motor bylo slyšet málo. V kabině bylo k zalknutí. Vedro, vlhko a ta kombinace pachů.
„Určitě po nás střelí nějakou atomovku,“ tvrdil nabíječ. „Každou chvíli to přijde. Teď jenom evakuují civilisty a vojáky do bezpečné vzdálenosti a pak to sem pošlou.“
Bříza měl taky starosti. Já jsem pořád nevěřil vlastním očím, jako kdyby můj průzor byl plátnem v kině, na který se promítá vozovka, trošku odlišné patníky a značky s německými názvy.
„Ale přece máme protichemickou a protiatomovou ochranu,“ namítl Bříza.
„Myslíš že ta nás ochrání, když budem přímo v místě výbuchu? Když nás nerozmačká tlaková vlna, tak ten žár z Adély udělá lívanec a jediný, co z nás nebude úplně spálený, budou naše zuby!“ pravil nabíječ.
„Prosímtě, jak jsi na to přišel?“ houknul jsem dozadu.
„Sto plus jedna zahraničních zajímavostí,“ chlubil se.
„Tolik zajímavostí je tady kolem nás, člověče,“ odpověděl jsem mu a sledoval, jak nervózně kouká přes rameno Břízovi.
„Veliteli, můžem otevřít aspoň jeden poklop? Tady už se fakt nedá dýchat,“ navrhl v jednu chvíli nabíječ.
„Negativní, jak by pak asi měla fungovat ta protiatomová ochrana?“
„Takže nám fakt něco hrozí?“
„Ženichu, Kobza je v koloně za náma, nebudem dělat blbosti. A navíc průzkum něco hlásí vepředu.“
Rozvinuli jsme se vedle první bavorské vesničky směrem k lesu. „Projedem tenhle pás lesa a zaujmeme postavení. Kryjem levý křídlo motostřelcům, který jdou vyčistit vesnici. Moc dlouho tady ale nezůstanem, máme podle doktríny do konce dne urazit dalších 25 kilometrů.“
Projíždění lesem šlo pomalu. Nepřítel byl na dosah. Bříza nahlásil, že vidí tělo. Našeho průzkumáka. Ani nabíječ nevydal ani hlásku, místo toho měl připravený po boku explozivní náboj a hned za ním průbojný.
My ostatní jsme pátrali pohledem mezi stromy, křovinami, po horizontu. Viděl jsem jenom dopředu, matný obrázek kolem sebe. Mohl jsem se vynadívat, jak jsem chtěl, neviděl jsem tam žádný pohyb nebo podezřelý obrys. Když v tom velitel zavolal: „Druhá hodina pohyb! Bříza, věž na druhou, nabít průbojný.“
Nic jsem neviděl, bylo to vpravo někde mimo můj zorný úhel.
„Průbojná nabito!“
Velitel volal přes rádio: „Kapitáne, máme dotyk na druhé hodině.“
„Nevidím to!“ zavolal střelec.
„Vozidlo, identifikace nebyla možná. Rozkazy? Rozumím, čekat a opětovat palbu.“
A pak země přede mnou vybuchla. Cítil jsem vlnu, která projela celým tankem, hlína zapršela na tank a zakryla polovinu mého průzoru.
„Nevidím!“ zařval jsem na velitele a dodal, jaký je problém.
„Klid, zůstáváme na místě. Břízo, najdi mi ten posranej tank na druhé hodině. Tohle nám nic neudělá.“
Pokud to ovšem nezasáhne přímo. Podíval jsem se na poklop nad sebou. 25 milimetrů pancíře kousíček nad mou hlavou nebyla žádná obrana proti dělostřeleckým granátům. A já se neměl ve své kapsli řidiče kam schovat. Ani kousek místa, jak se vzdálit výbuchu.
„Tohle nás má jenom rozhodit a nebo vyprovokovat." pronesl velitel. "Mějte oči na stopkách.“
Další šel blízko a pouhá střepina přesekla celý strom. Co to na nás proboha házejí, proboha. Vzpomněl jsem si, že jsem slyšel, že imperialisti umí vystřelovat dělostřelectvem i jaderný bomby.
Další granáty nevybuchovaly, ale kouřily. Ulevilo se mi, ale za chvíli jsem neviděl ani ten pahýl stromu. Velitel se zuřivě domlouval v rádiu a my čekali. Něco musí přijít, ztrácíme iniciativu, sedíme jako pecky, zatímco oni znají naše pozice a už do nás investovali kupu dolarů (nejasné pro blby bez dějepisu) za tohle uvítání. Nechci tady chcípnout.
„Řidič, srovnej se přesně na jihozápad. Vyjedeme odsud.“
Začal jsem nás otáčet na místě. „Takže vpřed?“ ujistil jsem se ještě.
„Jo. Máme zakázáno ustupovat.“
Zasraný doktríny. Zasranej Kobza.
„A co když je to léčka?“ obával se nabíječ.
„Tak je sakra rozstřílíme!“ obořil se na něj Bříza.
„Vpřed, na půl plynu, Kunci. Drž to prosím pod dvacet.“
Tohle je špatně, zatraceně špatně. Zařadil jsem a šlápnul na plyn. Necítil jsem se vůbec v naší ocelové realitě bezpečně. Před námi jenom bílý kouř, matně jsem si vybavoval, co bylo na jihovýchod, když ještě bylo vidět. Stromy vyplouvaly z clony jenom pár metrů přede mnou, zatím jsem kvůli nim nemusel uhýbat.
A pak přišla exploze. A nebyl to dělostřelecký granát. Takhle vybuchuje tank, když v něm exploduje munice. Divoce s námi zatřásla. Nesundával jsem nohu z plynu, měl jsem ji tam přikovanou, vůbec jsem ji necítil.
Věž se otočila doprava.
„Střelec, máš něco?!
„Ne, v té cloně není vidět lautr nic. Ani výbuch, ani nic, co by ho mohlo trefit.“
„Ale vždyď to bylo jenom kousek od nás!“ zakňučel nabíječ.
„Nic, držíme formaci, věž zpátky na druhou hodinu, vyjedeme z toho. Ale ne moc rychle, ať si tam Kobza zas vyjede první, zkurvysyn.“
Tak i velitelův názor byl jasný. 18 kilometrů v hodině. Ať nejsme jedinej cíl, až uvidíme obzor.
A pak do nás něco narazilo. Celým tankem to otřáslo a hodilo to mnou dozadu jako pytlem brambor proti zkosené stěně napravo.
„Zásah!“ křičel Bříza.
„Odkud?“
„A kam?“
„Ženichu sklapni! A věž, najdi mi to, co po nás střílelo, musí to být někde na desáté hodině. A ostatní, zkontrolujte jestli všechno funguje.“
Věž se začala otáčet doleva. Věděl jsem, že motor běží, naprázdno jsem prošlápl plyn a taky asi nebyl problém. Ale pokud se nám stalo něco s pásem, nebylo to možné zjistit zevnitř. A ven bych teď za žádnou cenu nešel.
„U mě dobrý,“ nahlásil jsem. Zdálo se, že jsme v celku. Ocelová krabice to vydržela, ať „to“ bylo cokoli. Jenomže ať to bylo cokoli, může to každým okamžikem přijít znovu.
„Nic, všude samej kouř,“ hlásil střelec.
„Něco tady být musí. Přece nemají jak vidět přes takovou clonu.“
„Ale veliteli, kdyby to nedokázali, proč by ji vůbec vytvářeli?“ namítl nabíječ.
Překvapivě dobrá poznámka.
„Veliteli, koukněte na to. Azimut 240. Něco tam je.“
„A konkrétnější být nemůžeš? Doprdele...“ vydechl nakonec velitel. „Zpátky. Ústup! Nabíječ, průbojnou!“
Rozjížděli jsme se dozadu. Neměl jsem nejmenší tušení, co za námi je. Každou chvíli jsme mohli narazit do jiného tanku nebo přejet nějakého pěšáka. Ale hlavně že jsme už nejeli dopředu.
„Neudžím to v zaměřovači,“ stěžoval si Bříza. „Ta bestie je hrozně rychlá.“
„Co to je?“ chtěl vědět nabíječ.
„Hlídej si ji a nenech, aby ti zmizela.“
„Snažím se, ale nejde to.“
Jeli jsme 30 kilometrů naslepo. Házelo to, občas jsme přejeli padlý kmen nebo zapadli do malé rokle.
„Pronásleduje nás?“ zeptal se velitel.
„Nevím, ztratil jsem ji. Snad nás objíždí zleva, ale nevím kde.“
Mohlo to přijít kdykoli. Odkudkoli. A nebylo kam utéct. Zavření v tanku jsme byli velkej cíl, snadno probitelnej moderním tankem. Všude okolo nás byla naskládaná munice. Ve věži, pod ní. Nejbližší nábojnice jsem měl půl metru za zády, naskládané v tenké schránce. Pokud trefí jednu jedinou, nastane řetězový výbuch všech ostatních. Průrazná munice nevybuchne takovou silou, ale explozivní má tenký plášť a jinak je celá naplněná trhavinou. Když se vznítí jediná z nich, tak vytvoří tlakovou vlnu, která nás vevnitř všechny rozmázne o stěny, potom nás střepiny, které se vytvoří z pláště, ty rozmáznuté mrtvoly roztrhají, a nakonec nás všechno to uvolněné teplo spálí a seškvaří. Tisíckrát radši bych dostal poctivou kulku. Ta se dá přežít. A i kdyby to nevyšlo, stále mi můžou vystrojit pohřeb a rodina se se mnou může rozloučit důstojně. Ale až tenhle tank dostane za chvíli další zásah, tak mě budou moct identifikovat akorát podle zubů. A já tak strašně moc nechci umřít... A cokoli co udělám na to nebude mít vliv.
„Kobza to dostal,“ oznámil velitel. „Velení praporu převzal Adámek.“
Ani protekční tank nebyl dnes nic platný. Dneska tady zařveme všichni.
„Ústup k vesnici,“ oznámil velitel. „Kunci, obrať nás. Pravá půl a šlápni na to.“
„Ale to bude ten tank přímo za námi!“ namtl Bříza.
„Jedině tak se od něj dostaneme. Budeš nám muset dobře krýt zadek,“ odpověděl velitel.
Zastavil jsem tank, začal ho točit doprava. Do zorného pole se mi konečně dostal pohled na bitevní pole, ze kterého jsem viděl jenom úzkou část. Spatřil jsem čtyři hořící tanky a několik dalších, co stály na místě, nejspíš vyřazené. Mrtvoly posádek v našich černých kombinézách, lidi, které jsem určitě znal. Byl jsem rád, že nevidím obličeje.
Prudce jsem narazil do svého průzoru a matně si uvědomoval tlakovou vlnu a žár, který ji doprovázel. Nevěděl jsem, jestli jsem nárazem neupadl na okamžik do bezvědomí. Byl jsem otupělý, sotva jsem si uvědomoval, kde jsem. Necítil jsem nohy, ruce, věděl jsem, že mě bolí záda, ale ta bolest byla hrozně daleko. Tupě jsem zíral do okolní reality za žlutým sklem a uvědomoval si, jak ta realita před chvílí vkročila do naší ocelové krabice.
Tank se pořád pohyboval dopředu. Nohu jsem musel mít pořád na plynu.
A taky jsem si uvědomoval, že "bestie" je tam vzadu. Míří a přebíjí. Je v ní nějaký nabíječ, co otvírá komoru děla a vkládá do ní další těžký, průbojný náboj. A střelec čeká s prstem na spoušti, zaměřený límec věže. Ví, kde je nejtenčí pancíř a kde uložená munice. Každým okamžikem promění tuhle krabici v oheň a žhnoucí ocel, místo neslučitelné se životem. A později jim mechanik na bok namaluje obrázek Adély. Bez čtyř mrtvol, ovšem.
Vzadu jsem nikoho neslyšel. Ale nemohl jsem promluvit nebo se otočit. Jediný smysl, který teď byl jasný, byl můj čich. Cítil jsem nejjasněji v životě, jak se propocený a umazaný zápach tanku mění každou vteřinou. Začal ho překrávat pach spálené gumy a barvy, kterou byl natřen interiér. Kouře přibývalo.
Každou vteřinou přijde exekuce. Čas nabíjení děla v naší jednotce trval mezi šestmi a jedenácti vteřinami. Teď to muselo být tak patnáct.
Trvá mu to, lenochovi. Pustil jsem levou ruku z páky a tank se stočil doprava. Pokud je to vůl, tak to je dalších deset vteřin života. Vzadu nikdo nezůstal naživu. Ženich by řval, že musíme ven a dral by se k Břízovu poklopu. Velitel by zachoval zbytky rozhodnosti a něco na nás řval. A Bříza by aspoň hlásil, co vidí.
Musel jsem mít něco v zádech, nějakou slušnou střepinu v páteři.
Najednou jsem po levé straně uviděl prudký svah. Spása, konečně kryt před bestií. Ať je za ní třeba peklo.
Peklo to nebylo. Sráz byl prudký. Dole čekala voda. Nemohl jsem zabrzdit, ani sundat nohu z plynu. Jediné co šlo, bylo stočit Adélu v okamžiku do pravého úhlu, abych se vyhnul. Cítil jsem, jak se smýká po svahu a pak náraz na vodu.
Průzor najednou vypadal jako nudné akvárium. Žádné rybičky, jenom nazelenalá, kalná voda. Motor zasupěl, jak nasávání naplnila voda. Pak naposled škytnul a vypnul.
Ticho. Po dlouhém ježdění tankem jsem vždy miloval ticho, které se rozhostilo, když jsme dojeli a já mohl vypnout motor. Všechna zátěž z uší začala odeznívat. Bylo to podobné jako moct se vymočit po dlouhé době, kdy si nemůžete zajít.
Teď to nebylo docela jiné. Padla. Doježděno, úkol splněn a dáme si oraz. Sundal jsem si helmu a hodil ji za sebe. Při dopadu na zem šplouchla. Jak jinak. Tank není vodotěsný a ještě jsem slyšel, jak se voda valí otvorem, který v tanku bestie vytvořila. Necítil jsem vůbec chlad vody kolem nohou, zastudila až když se dotkla mého lokte.
Tma. Světla zhasla, jak se celý světelný okruh zkratoval. Výhled ve vodě teď teprve vynikl. Metr pod vodou se světlo ve vodě příjemně vlnilo. V podvečer, na dně bavorského rybníčku jsem byl ukrytý před nepřítelem skutečně efektivně. Kobza by takový stupeň krytí určitě pochválil.
Musel jsem být mimo i z toho kouře. "Smoke on the water", zamumlal jsem refrén z písničky, která se mi vybavila. Ale nedokázal jsem si vzpomenout, jak to pokračuje.
Voda dosahovala po lokty a já škrábal poslední kousky zdravého z mozku. Přes otupělost se drala panika. Skoro nic jsem neviděl, skoro nic necítil, skoro se topil, ale ještě jsem nemohl zvednout poklop a utéct pryč. Ještě té vody nebylo dost. Musel jsem být schopný se jenom pomocí rukou vzepřít, odklopit výlez a dostat se ven.
Poklop jsem jenom odjistil a ověřil si, že není zaseklý. Dovnitř se prodrala studená sprška.
Teď jsem měl vodu u krku. Šlo to hodně rychle, však sovětšké tanky jsou proslulé tím, jak málo prostoru v nich je. Chtělo to jeden dlouhý nádech, na který vydržím minutu. Musím otevřít poklop až ve chvíli, kdy pod ním nebude vzduch.
Rychlé nádechy, abych zvětšil kapacitu plic. Hlavu jsem měl v záklonu hned pod poklopem. Tři, dva, jedna, velký nádech a zvednout poklop.
A tady to selhalo. Záklon, o který jsem se pokusil, mě ohromil bolestí. Cokoli jsem v zádech měl, zajelo dál.
Jednou rukou jsem držel své napůl bezvládné tělo za řídící páku, ale druhé jsem nedokázal dát žádnou sílu, aby poklop zvedla. Na tuhle práci jsem potřeboval záada. Ne záda mrzáka, ne střepinu v páteři.
Při druhém pokusu jsem skoro omdlel, jak bolest chtěla vykřičet do mozku díru. Tlak v plicích narůstal nemám moc času. Musím dát do toho všechno.
Svět, morký, studený, kovový a temný a se proměnil v bolest.
Nahoře bylo světlo a hlavou mi už jenom proběhlo: „Fire in the sky“.
