Ve stísněném, staromódně zařízeném pokojíku jen matně osvětleném lustrem s růžovým stínítkem stál pohublý klučina a hloubavě se prohlížel v zašlém zrcadle. Na matném povrchu se mezi šmouhami po ledabylém leštění kroutil na pozadí zažloutlých květinových tapet neostrý a pokřivený odraz jeho bledé tváře a v pravém horním rohu zasychal krvavý otisk lidské ruky.
Hoch bolestně vydechl, naklonil hlavu na stranu, chvíli pozoroval svůj protahující se a zase smršťující obličej, a pak se otočil ke stolu pro další nástroje.
Vyděšeně uskočil dozadu.
Na skleněnou tabulku okna dýchal černý stín s bílou maskou místo obličeje a očima ztracenýma v temných kruhách. Postava ho zaujatě sledovala a po chvilkovém zaváhání vyplázla jazyk a pomalu se rozplynula do noci.
Parchanti! Však já už vám ukážu!, svěsil zasmušile hlavu a z obličeje mu na prošlapaný koberec upadl kus bledé kůže. Rychle se otočil zpět k zrcadlu. S hrůzou v očích spatřil, že mu ve tváři zeje nepěkná díra.
Chce to víc lepidla, pomyslel si zoufale, obrátil se ke stolu a mezi malováním, štětci, tužkami a cákanci umělé krve vyhledal upatlanou plastovou tubu. Do díry, která zbyla po jeho neumě nalepené gáze překryté tekutým pudrem tak, aby to vypadalo na napuchlou tržnou ránu, opatrně vmáčkl průhledný lepící gel. Připevnil gázu zpět na místo, kde vykukovala jeho pravá růžová kůže, a opravenou část zamaskoval trochou umělé krve. Další červenou kapku nechal po váhavém rozmýšlení stéct od koutku úst v podobě krvavé sliny.
Povzdechl si.
Nikdy to nebude dokonalé. Je nešika a kluci z okolí se mu budou zase posmívat stejně jako minulý rok, kdy šel v převleku za Robina Hooda v maminčiných zelených punčocháčích. Dokonalá maska by mu získala respekt. Aspoň jednu noc toužil být středem pozornosti…
Venku se zablesklo, zazněl hrom. Na okenní tabulku začaly bubnovat kápoty deště.
Naštvaně zafuněl, vzal do ruky sprej s bílou barvou a začal ho nastříkávat na své rozcuchané, polodlouhé vlasy.
Vypadám spíš jak prošedivělý stařík, než jako chodící zombie, sklesla mu v odraze zrcadla ramena a sprej odhodil bezradně do kouta.
Z obýváku se ozýval tlumený hlas reportéra večerního zpravodajství. „…noc, kdy předěl mezi světem živých a královstvím mrtvých je nejmenší…nejmagičtější noc v roce…“ Konec věty dozněl v ráně hromu, která otřásla celým domem. Zničeně klesl do židle s moly prožraným polstrováním.
Halloween, nejmagičtější noc v roce, přehrával si v mysli slova televizního komentátora. Proč ani o magické noci nemůže být šťastný? Proč se mu ani o magické noci nemůže splnit přání? Kašle na sladkosti, které by mohl získat u dveří sousedů, kašle na tu zábavu, co ho měla čekat…Chce dokonalou masku! Chce vidět závistivé pohledy ostatních dětí, spadlé brady spolužáků a úžas ve velkých čarovných očích! Chce slyšet pochvalné poznámky a koupat se ve vlnách nadšeného potlesku!
Hořečnatě sebral ze stolku maminčinu černou tužku na oči. Nabarvil si celé pravé horní víčko a znalecky se zhlédl v zrcadle.
Chce to víc barvy! Víc barvy!
Urputně kroužil ořezanou černou tužkou kolem pravého oka a ani si nevšiml, že si pod ním sedřel jemnou kůži. V záplavě černé barvy se objevila červená, mokrá skvrnka. Zastavil se, protože ho zranění začalo pálit. Zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Bolelo to a štípalo, ale přesto to bylo přesně to, co chtěl, čeho se snažil dosáhnout. Vypadalo to přesvědčivě a opravdově, jako jediné zranění na jeho tváři, protože ono jediné bylo skutečně opravdové.
Podíval se na zaostřený hrot tužky. Cítil v krvi příval adrenalinu, když mu hlavou bleskla představa, jak si jejím hrotem ničí tvář. Žádné malování a maskování, pravá tvorba! Opět začal kroužit černou tužkou kolem očí a ani nevnímal, jak ho kůže pod barvou pálí. Tlačil tak zuřivě a usilovně, až se tuha zlomila, ruka se mu smekla a ostrý dřevěný hrot tužky mu sjel až těsně k bělmu prorostlému červenými nitkami.
Zarazil se.
Málem si vypíchl oko!
Možná by to bylo lepší, pomyslel si zoufale. Konečně by vypadal jak skutečná zombie…Pak ale položil tužku na stůl. Už z toho začínal šílet. Zatřásl hlavou, aby odehnal chmurné myšlenky, a sáhl pro tubu s umělou krví. Krvavých slz není nikdy dost.
Ani bílého pudru…, uvědomil si po pečlivém zhodnocení svého odrazu v zrcadle a začal si na tvář patlat vrstvu za vrstvou, až mu jeho pokožka připomínala listové těsto. Jedna tenká vrstva překrývala druhou a kůže pod pudrem mu sesychala a bolestně se napínala.
Venku už slyšel povyk pobíhajících masek. Do skleněných tabulek okna bil déšť, dětem z okolí to ale evidentně nevadilo. Na chvíli ustal ve svém snažení a zamyšleně se opřel lokty o zaprášený parapet. V domech podél ulice se svítilo, dýně na schodech vedoucích ke vstupním dveřím zlověstně pableskovaly a cenily zuby.
Z televize se ozýval zvuk nějaké halloweenské estrády. Někdo tam ukrutně ječel a domem se linula zlověstná dunivá hudba a hluboký hlas: „Pozor, co si přeješ o Halloweenu!“
Zakřenil se.
V odrazu v okně spatřil, že mu ve vrásce jeho úšklebku pukla linka zaschlé umělé krve, která se mu táhla od koutku úst.
Umělá krev nikdy nebude jako ta pravá!
„Pozor, co si přeješ o Halloweenu!“ ječela zmalovaná čarodějnice v televizi.
Sloupl si krvavou linku z kůže a zahleděl se do noci. A pak ji spatřil - smutnou mrtvou princeznu. Stála na křižovatce ulic pod městskou lampou vydávající naoranžovělé světlo, ve kterém byly pichlavé kapky deště jasně patrné. Rudě obarvené vlasy měla uvázané v mocném neupraveném drdolu ozdobeném korunkou a na obličeji se jí rozpíjel její mrtvolný make-up. A pak si všiml i jeho. Vysoký kluk s bílým obličejem, vlasy natupírovanými do vrabčího hnízda a hlavou omotanou špinavým obvazem kráčel samolibě ulicí směrem přímo k ní. Ležérní, potrhané černé sako na jeho vyhublé postavě s nakreslenými vystouplými klíčními kostmi elegantně viselo a propůjčovalo mu vzhled mrtvého, ale za živa úspěšného podnikatele.
„Kruci,“ zaklel a překotně odskočil od okna, jako by se sklo, na které měl přitisknutý obličej, náhle rozpálilo. Tak jo, řekl si, chce to trochu víc jizev.
Podíval se na své nehty – krátké a okousané, a pak jen pokrčil rameny a zaryl si je do vrstev pudru na tváři, aby ho seškrábl a vytvořil dojem oloupané suché kůže.
Hlouběji! Křičel hlas v jeho hlavě, a ani si neuvědomil, že ze čtyř šrámů po jeho nehtech vytéká krev.
Hlouběji!
Pozor, co si přeješ o Halloweenu!
V horečnatém šílenství vzal do ruky nůžky a začal si stříhat své neposlušné vlasy, protože, jak byl přesvědčen, lakem a gelem je do požadované podoby nikdy nevytvaruje. Vlasy kolem něj létaly, některé s jeho přirozenou světle hnědou barvou, jiné bílé od barvícího spreje, a ani si nevšiml, že si na pravém spánku vystříhal lysinu.
Víc! Víc!
Chtěl vypadat jako opravdová zombie! Šmikl nůžkami po jednom z pramenů a vykřikl bolestí. Nůžky se mu smekly a on se škrábl do kůže na čele. Jak se mu tohle povedlo?
A není to jedno? Tohle je přece to, co chce!
Víc! Víc!
Pozor, co si přeješ o Halloweenu!
Zuřivě kolem sebe smýkal nůžkami a křenil se u toho s pusou dokořán. Jediným plynulým, táhlým pohybem chtěl ustřihnout poslední pramen ofiny, který se mu táhl ke koutku úst, a ukončit tak své holičské běsnění, omylem si však zajel jedním hrotem nůžek do pusy.
Střih.
Zařval bolestí. Ústní dutina se mu plnila krví.
Rozstřihl si tvář v koutku úst! Co to udělal?! Pane bože!
Hledal gázu nebo papírový kapesník, cokoliv, co by si mohl přitisknout na krvácející koutek úst, zatímco se mu žaludek obracel železitou pachutí krve, když se zoufale snažil tu hustou, lepkavou tekutinu nepolknout. Cítil, jak se mu krev valí do pusy, při pokusu ji vyplivnout, mu však bolestí vyhrkly slzy. Ze šuplíku stolu vytáhl starý lékařský obvaz. Třesoucími se prsty roztrhl papírový obal a otočil se k zrcadlu. Rána byla rozšklebená a prudce krvácela. Zvedl obvaz k obličeji, aby si ho na ránu přitiskl, místo toho ho však začal obtáčet zuřivě kolem hlavy, div se neuškrtil.
Co to dělá?, křikl na sebe a přinutil se obvaz přetrhnout a odhodit ho do kouta k barvícímu spreji na vlasy.
Podíval se do zrcadla. Tvář, která se na něj šklebila, nemohla být jeho. Ano, obličej, rysy i ten nezdařilý make-up patřily jemu, ale ten výraz - křenící se škodolibý obličej s nepatřičným úsměvem rozšířeným rozstřihnutou tváří byl dozajista nějaké zrůdy ze záhrobí.
Jeho druhému já v zrcadle zlověstně blýsklo v očích a něco v jeho vzezření způsobilo, že se mu stáhl žaludek strachem. Odraz v zrcadle na něj zlomyslně mrkl a on si se zděšením uvědomil, že opět bere do ruky nůžky.
„Pozor, co si přeješ o Halloweenu,“ pronesla tvář v zrcadle, která opravdu nemohla být jeho, protože vůbec nevypadala tak vyděšeně, jak se on cítil, když hrot nůžek vklouzl do jeho pusy. Pomalým, líným pohybem, jako když se stříhá tuhý koberec, si začal nastříhávat i druhou tvář.
Široký úsměv naláká každou ženu!
Bolestivě řva, v koutkách úst mu škubalo a zdálo se, že mu srdce vynechalo jeden tep. A pak si zakrvácené nůžky opět přiložil k obličeji, a aniž by věděl, co dělá, několikrát si s nimi zamáchal před očima. Kůže ho pálila, jako by mu někdo vychrstl do obličeje kyselinu. Toporně pohlédl do zrcadla.
Něco hluboko uvnitř něj se stáhlo jako vyděšené kotě. Cítil, jak mu teplá mokrota prosakuje kalhotami. Obličej měl sešlehaný červenými linkami, které se před jeho očima pomalu rozevíraly jako ženské rty chystající se k polibku, z rozšklebených ran vytékala krev a vpíjela se do zbytků bílého pudru.
Kolena se mu nekontrolovaně třásla a mokrá skvrna vsáknutá do jeho černých tepláků už nehřála, ale studila jako led. Jen bezradně sledoval, jak jeho ruka pokládá nůžky na stolek a jak z jejich hrotů odkapává na dřevotřískovou, voskovkami počmáranou desku stolu jeho krev.
Víc!
Cítil, jak se mu kůže na mnoha místech stále rozevírá a z očí mu vytékaly slzy barvené krví z jeho tváře do ruda.
Pozor co si přeješ o Halloweenu!
Ani nevěděl, proč se náhle podíval na plastový kelímek od jahodového jogurtu, který stál na stole mezi malováním od doby, kdy se rozhodl před akcí posilnit trochou vlákniny. Nevěděl, proč sahá po lžičce, která v něm stála, a proč se s natěšením, které dozajista nebylo jeho, otáčí zpátky k zrcadlu. Jen nasucho polkl, když se lžička v jeho ruce začala přibližovat k jeho levému oku.
Ne, vydechl neslyšně. To ne!
Stiskl by víčka, nepřemožitelná a neúprosná síla snad nějakého halloweenského démona, který do něj vstoupil, ho však nutila poulet zrak na hrůzyplný výjev v zrcadle. Hrozilo, že mu pukne lebka tlakem a bolestí, když si zaryl tupou lžičku pod oční bulvu. Znovu ucítil teplo v kalhotách. Tiché PUK, se kterým vyloupl oko z oční jamky, zaniklo v jeho bolestném řevu. Snažil se odvrátit, ale přesto nemohl spustit zrak z bílé bulvy, která visela na tenké šňůrce očního nervu jako poskakující jojo.
Zařval beznadějí, bolestí a hrůzou. Místo útroby stahujícího křiku však zaslechl svůj hlas vřísknout jediné slovo: „Dokonalé!“
Upustil zkrvavenou lžičku a vyběhl ven.
Křičel a řval o pomoc a bědoval zoufalstvím. Vyřezané dýně se mu smály, poulily na něj svoje plamenné oči, chřestily oranžovými zuby. Masky v ulicích se zastavovaly, otáčely se jeho směrem a s úžasem mlčky hleděly na jeho dokonalý převlek. V dešti se černé malování kolem jejich očí rozpíjelo do smutných, tmavých slz, jeho masku ale déšť k zaujetí všech smýt nedokázal.
On to však nevnímal. Nevnímal to nadšení v jejich tvářích, ani úžas v obrovských, čarovných očích mrtvé princezny. Divoce pobíhal mezi údivem zkamenělými maskami a svým křikem přivolával další a další účastníky hallowenského šílenství. Lidé se kolem něj srocovali a uznale pokyvovali hlavami.
Křičel bolestí a zoufalstvím.
A oni mu tleskali.
