Anežka Pelantová: Tiché klekání

Povídka, která se umístila na 10. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Klekání je druh zvonění, které se opakovalo třikrát denně - ráno za úsvitu, v poledne a potom večer. Znamenalo, že lidé mají zanechat práce, pokleknout a pomodlit se. Při večerním klekání měly děti chodit domů a ti mladší i spát, tak vlastně vznikla vymyšlená bytost Klekánice, která unášela opozdilce a podle některých pověstí děti potom zaživa pojídala. V dnešních dobách už se klekání nepoužívá, lidé mají hodinky a televizní zprávy, a tak zvonění zvonů už není potřeba. Ale Klekánice se v historkách pro děti udržela dodnes - když jsem byla malá, tak mě s ní matka kolikrát strašila, abych byla poslušná. Teď, když už jsem starší, na pohádky dávno nevěřím. Občas se ale stane, že omylem vytáhneme kostlivce ze skříně, aniž bychom chtěli…

 

Moje máma byla vždycky starostlivá a až úzkostlivá, nesměla jsem si jako malá hrát s dětmi, abych se nezranila při běhání nebo hraní na schovku, musela jsem chodit domů za světla a vždy jsem měla dát vědět, kde přesně jsem. Možná to bylo pochopitelné, protože mě vychovávala sama jako svou jedinou dceru, ale jako dítě mě to štvalo a tvrdohlavě jsem se s ní hádala. A její přehnaná péče nepolevila ani teď, s nástupem mých šestnáctých narozenin.

„Alice, po škole se vrať hned domů, v listopadu se už brzy stmívá,“ stěžovala si jako každé ráno. Chodím na místní gymnázium, jen deset minut cesty, když jdu pěšky. Obvykle už jsem zvyklá neodporovat, je to lepší, než se zbytečně hádat, ale dnešek pro mě byl důležitý a nechtěla jsem poslechnout.

„Ale mami! Říkala jsem ti, že ještě chceme s holkama zajít ven. Mám narozeniny a tak jsme to chtěly oslavit…“ hájila jsem se rozzlobeně. Jenže ona se dál chovala, jako bych jí o svých plánech vůbec neřekla.

„Víš, že je to večer na ulicích nebezpečné! Všude jsou feťáci a úchylové… A co když tě odnese Klekánice?!“

„Mami,“ povzdechla jsem si trpělivě. „Není mi pět. Tohle možná zabíralo, když jsem byla malá, ale teď už dávno vím, že žádná Klekánice neexistuje,“ ujistila jsem ji znuděně.

Nasadila svůj obvyklý nesouhlasný výraz a založila si ruce na hrudi. Bylo jasné, že se jí moje slova ani trochu nezamlouvají. „Ale existuje! A kdybys měla trochu rozumu, věděla bys, že to s tebou myslím dobře!“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale já se na dnešek vážně těšila…“

Ještě chvíli se na mě dívala, možná i zvažovala, že by mi to dneska dovolila a tak jsem se snažila tvářit, co nejsmutněji jsem dokázala, aby to vzala zpět, pak ale odmítavě zakroutila hlavou. „Můj zákaz platí, Alice.“

Pocítila jsem proti ní tak silný vztek.  Naštvaně jsem stiskla dlaně v pěst a provrtávala ji pohledem. Když ani tohle nezabralo, aby změnila svůj názor, zaúpěla jsem a sebrala ze židle batoh. „Musím jít, nebo přijdu pozdě,“ zavolala jsem na ni ještě a rychle opustila náš byt. Dveře se za mnou s hlasitým zabouchnutím zavřely.

 

Ale přestože mi výlet zakázala, rozhodla jsem se jít. Když skončila poslední hodina, vydala jsem se s Monikou a Lucií, mými nejlepšími kamarádkami, na místo srazu, kde na nás už čekali David s Petrem. Ještě jsem vzala do ruky mobil a s trochu provinilým pocitem jsem jej vypnula. Vina ze mne ale opadla hned, jak jsme nasedli do auta a se zábavnými historkami vyrazili k blízkému lesu. Tam jsme si na jeho okraji rozdělali táborák a vytáhli láhve s alkoholem, David vzal i kytaru a po chvíli nás už okouzloval příjemnými tóny a zpěvem.

„Všechno nejlepší,“ šeptla ke mně Monika sedící hned vedle, dnes už mi přála po několikáté, ale to nebylo podstatné. Vzala mě kolem ramen a chvíli se se spokojeným broukáním pohupovala v rytmu, potom převzala láhev, ve které Petr smíchal kolu s rumem, a s jiskřícíma očima se hltavě napila. Když mi sladký nápoj předala, trochu jsem zaváhala. Přece jen by se mámě určitě nelíbilo, kdybych přišla večer pozdě i přes její zákaz a navíc ještě opilá. Nakonec jsem se ale nenechala dlouho přemlouvat a napila jsem se. A potom znovu a znovu, svět se rozmazal a vykreslil v zábavných barvách. Vrávoravě jsem vstala, vytáhla i Lucii a začala s ní tančit kolem ohně. Kytary se ujala Monika a David mě sevřel v náruči, abych neupadla. Rozesmála jsem se, ani jsem nevěděla čemu a cítila se tak lehká jako nikdy předtím…

 

Uběhlo několik hodin, alkohol nám už došel a nyní jsme spořádali brambůrky, bonbóny a chlebíčky, prostě všechno, co ostatní přinesli na mou takzvanou „oslavu narozenin“. Země pode mnou se pomalu ale jistě přestávala tolik točit a já zase lépe vnímala. Na obloze už dávno zářily hvězdy a tak jsme zkoušeli rozpoznávat jednotlivá souhvězdí.

Půjčila jsem si Moničin mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Mohla jsem se sice podívat na svůj, ale nechtěla jsem ho zapínat a zjistit, jak moc mě máma sháněla. Bylo něco po desáté a já se nakonec rozhodla vyrazit domů.

„Určitě?“

„Zůstaň ještě…“ prosil mě David se štěněčím pohledem a i ostatní vypadali skleslí, že už chci odejít, ale každopádně nikdo z nich nevypadal, že by šel se mnou. Ale nevadilo mi to, tohle bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem byla večer venku a chtěla jsem se ještě projít - nejlépe sama.

„Vážně ne,“ zamítla jsem a krátké vlasy se mi roztančily kolem hlavy jako svatozář. Vstala jsem, oprášila si zašpiněné kalhoty a ještě všechny objala na rozloučenou, potom jsem si do tašky přes rameno hodila dárky od mých kamarádek a vyrazila podél silnice až k městu.

 

V tuhle noční dobu kolem nejelo skoro žádné auto, a jak jsem se vzdalovala od ohně, tma houstla a já pomalu neviděla na krok. V tom jsem šlápla do vody, noha mi uklouzla a já upadla. Naštěstí jsem měla jen promočené boty a odřené dlaně, zoufale jsem si povzdechla, boty si zula a pověsila na tašku za tkaničky. Bosa jsem se vydala dál, našlapovala opatrně, abych ještě nešlápla na střep, ale štěstí už zase stálo při mě, protože jsem brzy uviděla první světýlka lamp. Město se přede mnou rozprostíralo v celé své temné kráse a já konečně zase viděla na cestu, díky za pouliční osvětlení. Radostí jsem se doslova roztančila po chodníku a kousek jsem i běžela, jak se mi do žil vlévala radost.

Zpomalila jsem a potichu si pobrukovala melodii, kterou David předtím hrál u ohně. Možná i proto jsem až po chvíli zaznamenala tichý zvuk vycházející z mé tašky. Zmateně jsem zastavila a našla mobil, ze kterého se hudba ozývala. Displej byl pořád černý, mobil vypnutý, ale přesto z něj v pravidelných intervalech vycházel jakýsi zvuk - odbíjení zvonů.

Povytáhla jsem obočí, že by nějaký vtip od mých přátel, aby mě vyděsili? Nakonec jsem nad tím nepřemýšlela a přístroj zapnula. Zvuk ustal, na obrazovce hned vyskákalo několik nepřijatých hovorů a esemesek od mámy, jen jsem je v rychlosti projela a chystala se jí odpovědět, že už budu brzy doma, to mě ale zaujala její poslední zpráva. Po přečtení té krátké věty mě zamrazilo. „Budeš mi chybět, Alice,“ stálo v ní.

„Já ale neumírám, mami,“ ušklíbla jsem se skepticky, i když něco v té zprávě mě opravdu znepokojovalo, ale rozhodla jsem se to odsunout do pozadí. Přesto jsem ale nezabránila špatnému pocitu a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo, jen v dálce se pomalu ploužila silueta nějaké stařenky. Žádné nebezpečí. To jsem si sice říkala, ale přesto jsem trochu zrychlila. Jak jsem míjela pouliční lampy, mé stíny pomateně tančily po chodníku.

Šla jsem stále rychleji a rychleji, v neopatrnosti šlápla na skleněný kousek a vykřikla bolestí. Chytila jsem si nohu a zadívala se na ošklivou ránu i úlomek skla pošpiněný tekoucí červení. Ani jsem nevnímala, že stařenka už byla téměř u mě. Zapátrala jsem v tašce, jestli nenajdu kapesník, ale nic.

Zvedla jsem hlavu. Žena se pomalu blížila, už nás dělilo jen pár metrů. A pak vešla do záře pouliční lampy a já zaklopýtala dozadu. Její tvář byla špinavá a vrásčitá. Pokřivená. Přes hlavu měla roztrhané cáry hnědé kapuce a podobně vypadalo i její zbylé oblečení. Ruce jí volně visely dolů, místo nehtů jen nechutné pařáty, po kterých na zem kanula krev. Oči černé jako samotná temnota, s šíleným odleskem, který jako by křičel, že je ta osoba pomatená. Usmála se a vycenila své zkažené ostré tesáky.

Udělala jsem několik kroků dozadu, třásla se po celém těle a ztratila rovnováhu. Čekal mě tvrdý náraz o zem a odřené ruce. Ona se pořád přibližovala. Pokusila jsem se odplazit dál od ní, ale najednou bylo mé tělo jako paralyzované. Hrůza obestřela mou mysl. Už byla přede mnou, vycenila zuby, zavrčela a chystala se skočit. A v té chvíli jsem ztratila vědomí.

 

Probudil mě cizí kvílící zvuk, když jsem unaveně rozlepila oči. V první chvíli jsem z ospalosti nechápala, co se děje, ale probrala mě bolest v zápěstí, které byly sevřené v okovech visících ze stropu kamenné kobky. Podlaha byla jen několik centimetrů pode mnou, ale bohužel taky osudně daleko a tak jsem zmoženým rukám neměla jak ulevit. Rozkřičela jsem se a zacloumala sebou, ale bylo to k ničemu. Přede mnou byli zasazené pevné mříže tvořící vchod, louče osvětlovaly toto odporné místo. Ve vedlejší místnosti stál krb, mohutný stůl pokrytý špínou a plesnivými jídly, která jsem už nedokázala identifikovat, skříň s policemi zaplněnými sušenými rostlinami. A lucerna, až pečlivě zdobená symboly trpících bytostí, která stála na malém stolku v rohu a jejíž svíčka už pomalu dohasínala.

Pusťte mě!“ rozkřičela jsem se a osoba v potrhaném plášti se pohnula. Ta děsivá žena se ke mně otočila čelem a pomalu se plížila k mřížím. V rukách křečovitě svírala kus masa - lidskou ruku - do kterého zarývala špinavé pařáty. Zasyčela a odhalila zuby, které stejně jako bradu měla smáčené v krvi. Rozvzlykala jsem se strachy a po tvářích mi začaly stékat slané slzy. Co je zač?! nechápala jsem. Možná jsem ani nechtěla chápat. Jen jsem chtěla pryč. „Tak pusťte mě!“

„Jsssi hloupá?“ zasyčela a v hrubém, chrčivém hlase se jí odrazil škodolibý smích. „Už nikdy neodejdeš. Už nessspatříš denní sssvětlo.“

„Chci pryč…“ šeptala jsem si pro sebe zničeně, vzlykala a polykala slzy.

„Mělasss possslouchat matku. Děti by neměly být venku za tmy… To klekání je přede mnou varuje.“ Její slova se mi zařezávala do těla jako ostré jehly. „Ale děti jsssou hloupé. Tak naivní. Nepossslouchají. A tak si je vezmu já!“ zvýšila stařena hlas a na důkaz svých slov se znovu zakousla do masa sevřeného v dlaních. Krev vystříkla na její hnědé cáry oblečení a já znovu vzlykla. Začala jsem cukat rukama, ale jen jsem si je rozdírala a palčivá bolest mi otupovala mysl. Po chvíli marného snažení mi po ruce až k rameni pomalu začala stékat horká karmínově rudá tekutina a stařena se na pramínek krve dychtivě zaměřila. Pozorovala ho svým chtivým pohledem a olizovala si suché rty.

„Kdo jste?“ úpěla jsem dál, pohled rozmazaný a tělo vyčerpané. „Nějakej magor?!“

„Nedošlo ti to?“ posmívala se mi a jedním pařátem začala rytmicky ťukat do mříží. Melodie se od kovu odrážela a připomínala nějaký známý zvuk. Na vteřinu jsem se zaposlouchala, než mi to došlo a já zalapala po dechu. Odbíjení zvonů. Večerní klekání.

„Klekánice…“ zašeptala jsem. Ale ta přece neexistuje! Je to jen pohádka pro malé děti! Není skutečná! I přesto přede mnou ale stála stařena pojídající maso dítěte s šíleným úsměvem na tváři a planoucíma očima jako samotný plamen svíčky z její lucerny.

„Ano!“ vykřikla nadšeně a dvakrát zatleskala. „A blíží se nám půlnoc, dítě, brzy bude po všem…!“ S těmito slovy se odebrala ke stolu, našla na něm nabroušený řeznický nůž, na kterém ještě zasychala stará krev a vrátila se ke mně.

Vešla do kobky a já sebou znovu začala cukat. Zmítala jsem se ve vzduchu, snažila se bojovat o život. Ale marně. Přistoupila blíž, nůž se hrozivě zaleskl ve světle pochodní.

„Ne!“ Poslední vzlyk, poslední snaha zachránit se. V další chvíli se mi hrot zařezal do masa, prorazil orgány a horká hustá krev vytryskla ven. Rozkřičela jsem se, ochromená bolestí, a jen křičela a křičela. Druhá, třetí, čtvrtá rána zabodávající se mi do břicha. Další sek do ruky. A následný, který oddělil maso od kosti na mojí paži. Pohled jsem měla rozostřený, příšerná bolest mi zamezovala myslet, ale přesto jsem si nejistě uvědomovala, že cáry válející se po zemi by měli patřit k mému tělu. Křik. Další rány. Nová bolest. Přicházející mlha obepínající mé vnímání. Blížící se temnota. Poslední výkřiky do neznáma. Záchvěvy umírajícího těla.

Pohled na svíčku v lucerně, kde plamen dohasínal. Brzy světýlko zmizelo a z knotu se vznesl kouř.

Mé oči ztratily lesk života.

Dech se zastavil.

Srdce přestalo bít.

Můj život skončil…

Vaše komentáře

Estrellita
Poněkud hloupá a nedomyšlená pohádka o tom, proč je lepší poslouchat maminku. Nechápu principy toho literárního světa. Proč se dětem, které normálně tráví večery venku, nic nestane? Proč klekánice nezaútočila na partu Aliciných kamarádů, kteří zůstali u ohně? Proč si vybrala zrovna Alici, která se rozhodla jít domů, a zbytek nechala beztrestně pít a zevlovat? Proč si byla matka tak jistá, že zrovna dnes klekánice Alici sebere, když bude venku? Ostatní rodiče byli v pohodě a jejich dětem se nikdy nic nestalo. Nechápu to. Pokud autorka dokáže řečené otázky zodpovědět, měly by tyto informace být zapracovány do textu. Navíc je potřeba se naučit shodě podmětu s přísudkem (byli zasazené mříže). Ale klekánice byla popsaná hezky. 44%
Estrellita 10.01.2017 08:30:30 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia