Rose Carswellová celý život žila v domnění, že se jí už nic nemůže vymknout z rukou víc než maturita a vztah se svojí vlastní matkou.
No, Rose Carswellová se očividně pořádně pletla. Jak se ale záhy ukázalo, mýlila se ve více věcech.
Pevně zavřela oči a hryzla se do tváře, aby znovu nevykřikla. Ústa jí zaplavila měděná pachuť krve. Ztratila jí však už příliš mnoho na to, aby ji to nějak znepokojilo.
O 24 HODIN DŘÍVE
Rose naprázdno polkla. Ještě teď jí několik předešlých hodin, které strávila v letadle, připadalo jako ve snu – ve špatném snu s pořádnou dávkou turbulencí a zvratků.
A teď stála tady – na okraji propasti kdesi v indické džungli s horolezeckým postrojem v ruce.
Kdy? Kdy k tomuhle zatraceně došlo?
„Rose!“ Olivie ji praštila pěstí do ramene. „Rose Carswellová, tak už se seber!“
Olivie…
Olivie, která vždycky měla všechno, po čem se jí zachtělo. Olivie, která byla premiantkou třídy a zatímco Rose se dřela u Mekáče, ona vymetala jeden bar za druhým. Olivie, která si jednoho dne umanula, že pojede do Indie a do příručního zavazadla s sebou přibalila i Rose.
„Bude to sranda, uvidíš!“ opakovala pořád dokola a opět ji povzbudivě rýpla do žeber.
Rose si byla jistá, že Olivie z toho zaručeně srandu mít bude. Možná že právě tohle byl hlavní důvod, proč tak moc trvala na tom, aby jela s ní.
„Připraveny, dámy?“ zeptal se průvodce – na Inda překvapivě vysoký – když se jal kontrolovat a utahovat jejich postroje.
„Jakže jste říkal, že se jmenujete?“ optávala se Olivie už asi podesáté. Rose se skoro dělalo špatně, když si všimla jejího pomrkávání.
„Raghu.“
„Jako to jídlo, ragú?“
Raghu se zasmál. „Jo, přesně jako to jídlo.“
Rose se nenápadně ošila, když jí jeho ruce několikrát sklouzly do nepatřičných míst a setrvaly tam ne nezbytně dlouhou dobu.
„Ehm, Raghu, vy už jste tohle – opravdu už jste tohle –“
„Lezu tam dolů už osm let, slečno. Vážně – nemáte se čeho bát.“
Když se však Rose předklonila do potemnělého chřtánu jeskyně, silně o jeho slovech zapochybovala. Bylo vůbec správné na taková místa chodit – narušovat jejich klid? Připadalo jí to trochu jako lézt do lvího doupěte a doufat, že kočky zrovna nejsou doma – nebo že jim návštěva psa nebude moc proti srsti.
***
Viset uprostřed ničeho a kopat nohama do vzduchoprázdna, zatímco se spouštěla desítky metrů do jeskyně, která jí připomínala rozevřenou tlamu bytosti z nočních můr, bylo samo o sobě jedna z nejděsivějších věcí, co za celý svůj život Rose udělala. Jakmile jí však Raghu začal přetahovat přes hlavu kyslíkovou masku a nutil ji nasoukat se do neoprenu, hlavou jí proletělo, že by se mnohem raději stokrát spustila dolů a po holé stěně se – klidně jen s pomocí vlastních nehtů – vyškrábala zase nahoru, než aby musela udělat to, co teď leželo před ní.
„Tak dobře, dámy,“ spustil energicky Raghu, zatímco se soukal do vlastního neoprenu. „Půjdu to omrknout a natáhnu lano, abyste se měly čeho držet, až se budete potápět. Ty průlezy jsou občas vážně natěsno a vzhledem k tomu, že jste začátečníci…“ nechal větu vyznít do prázdna a sedl si na okraj jezírka. „Tak za chvíli, dámy!“
Okamžik na to po něm zbyla jen zčeřená hladina.
„Vážně nechápu, že jsem se k tomu nechala překecat,“ zamumlala Rose na půl úst.
„Rose!“
„Vždyť jsme mu namluvili, že už jsme se potápěli!“
„Já se potápěla!“ uťala ji Olivie. „Loni jsem byla v Kalifornii. Je to hračka, vážně.“
„Potápět se pět metrů od pláže je něco jinýho, než lézt do zatopený jeskyně –“
„Drž už hubu, Rose.“
Rose naprázdno polkla. Očividně už i Olivie začínala být nervózní. A to nebylo dobré znamení.
Zbytek čekání strávili mlčky.
Asi o půl hodiny později začaly k hladině stoupat první bublinky. Vzápětí se z vody vynořil Raghu a povzbudivě na ně zamával. „Dneska to vypadá parádně. Máte se na co těšit, dámy!“
***
„Neříkal jsem vám, že je to senzace?“ ozval se Raghuův hlas ve vysílačce.
Rose dospěla k závěru, že každý z nich slovu „senzace“ přikládá poněkud jiný význam. Protože co bylo senzačního na zatopeném tunelu, v němž by si bez baterky neviděla ani na špičku nosu? Jedinou spásou pro ni bylo lano, kterého se za cvakání zubů držela jako klíště a vidina jeskyně se vzduchovou kapsou, která se měla nacházet kdesi před nimi.
Olivie plavala před ní, jako kdyby jí představa podzemního prostoru zaplněného ode dna ke stropu vodou nebyla proti srsti, a řadu uzavíral Raghu, který na ně dohlížel zezadu.
Balvan. Skála. Voda. Tma.
Ne, opravdu nic vzrušujícího.
Už abych to měla za sebou.
„Rose,“ zaskřípal Oliviin hlas ve vysílačce, „nezdá se ti, že –“
Tah lana zničehonic povolil.
„Poz–“ bylo jediné, co stihl Raghu říct, než tunel zasáhl otřes. Rose se zmateně ohlédla – nebo se o to alespoň pokusila – ale vyzáblý Ind byl pryč – a tunel byl plný sesouvajícího se kamení a zvířeného prachu.
Rose se otočila zpátky – jistící provaz v její ruce stále volnější a volnější.
A pak Olivie – ta vždy a ve všem dokonalá a vyrovnaná Olivie – zničehonic zpanikařila. Začala kolem sebe kopat jako šílená a chtěla vyplavat nahoru – jenže nebylo kam.
Rose netušila, co se děje. A snad proto, že byla až doteď paralyzovaná strachem jako laboratorní krysa, které někdo dává elektrické šoky, nemohl s ní další nával děsu už nic udělat. Věděla jen jediné: jeskyně.
Před nimi je jeskyně.
„Olivie!“ zakřičela do vysílačky. „Dopředu! Musíme plavat dopředu!“
Samotnou ji překvapilo, jak ochotně ji po chvíli poslechla. A tak, aniž by věděli, kam se ženou, téměř naslepo se sunuli zatopeným tunelem. Jeskyně se na ně ze všech stran tiskla jako žadonící milenec a hrozilo, že je rozdrtí ve svém objetí.
Nemůže to být daleko. Říkal, že to není daleko!
Za nějaký čas skutečně zjistili, že alespoň v jedné věci Raghu nelhal. Strop nad nimi zmizel a oni se vynořili uprostřed vzduchové kapsle.
„Olivie! Olivie!“ Rose se ji snažila uklidnit, ale než se k ní dostala, strhla si sebe dýchací masku i s postrojem a v záchvatu naprostého děsu a zděšení ji zahodila.
„Ne!“ vykřikla Rose, ale bylo už příliš pozdě na to, aby ji zachytila, než ji spolkla černočerná hlubina, jež se otevřela pod nimi.
***
Zbyla jim jen jediná baterka a Rosina bomba s kyslíkem. Vysílačka ztratila signál. A aby toho nebylo málo…
„Něco jsem… něco jsem viděla…“ drmolila Olivie pořád dokola a hystericky kolem sebe mávala rukama.
Rose se pokusila její splašené končetiny chytit do vlastních dřív, než ji nechtěným zásahem pošle do bezvědomí. Přitáhla si ji blíž k sobě a pokoušela se ji uchlácholit: „To byly jen balvany.“
„Říkám ti, že tam něco bylo!“ zaječela a vyškubla se jí, načež se jako raněné zvíře odplazila do rohu jeskyně a fňukala.
„Dobře,“ povzdechla si Rose a několikrát se zhluboka nadechla. „Dobře.“
Srdce jí tlouklo tak silně, až začala mít strach, že jí prorazí hruď jako palice blánu na bubnu. „Dobře Olivie, klid. Raghu… on už bude na druhé straně. Zjišťuje, co se stalo. Pošle pomoc.“
Olivie na to jen zavrtěla hlavou a něco nesrozumitelně mumlala.
Rose se sesunula na zem a rozhlédla se kolem. Moc toho ale na vidění nebylo. Voda, tma a olezlé stěny až příliš těsné jeskyně. Připadala si, jako kdyby ji někdo strčil do prázdné skořápky.
Klid, Rose. Všechno se to vysvětlí. Všechno bude zase dobrý. Je to jenom jeskyně…
… desítky metrů pod zemí a se zavaleným vchodem.
Rose se ohlédla na schoulenou trosku v rohu jeskyně, která se opírala bradou o kolena a střídavě se kývala ze strany na stranu, a snažila se u toho potlačit svůj vlastní třas.
Já.
Takhle bych měla vypadat já. To Olivie sem zatáhla mě – tak ať to teď spraví!
Rose ale moc dobře věděla, že Olivie ve svém současném stavu nespraví vůbec nic. Cítila se při té myšlence podivně otupělá.
Sebrala ze země svoji kyslíkovou masku. „Tak fajn. Půjdu… půjdu se tam podívat.“
Olivie na ni vytřeštila zarudlé oči. „Cože?!“
„Podívám se, jak moc zle to tam vypadá. Třeba to není tak –“
Rose sebou cukla, když se Olivie zničehonic rozesmála. „Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Je tu jen jeden přístroj,“ namířila na něj ukazováčkem, zatímco se snažila vyškrábat zpátky na nohy. „Chtělas mě tady nechat, že jo?“
„Olivie –“
„Oooo, Rose, nemysli si, že jsem pitomá. Protože já vážně nejsem,“ tvrdila za neustálého vrtění hlavou – jako panenka na klíček, která cestou poztrácela pár ozubených koleček – se k ní přibližovala.
„Nic takového bych přece nikdy –“
„Vyhraje silnější, Rose.“
Rose se kousla do rtu. Věděla, že má pravdu. Vyhraje silnější.
Ale Olivie to nebude. Tentokrát už ne.
A pak se to stalo.
Olivie zaječela a povalila ji na zem. Než se Rose stačila vzpamatovat, do tváře se jí zaťaly cizí nehty a v levém oku ji zaštípala teplá krev.
„Olivie!“ křičela a snažila se ji ze sebe setřást. „Přestaň! PŘESTAŇ!“
Světlovlasá dívka však dělala, že ji neslyší – nebo ji možná skutečně neslyšela. Chňapla Rose pod krkem a začala ji škrtit. Rose sebou zmítala a chrčela, ale Olivie jen zesílila svůj stisk, a přestože se po celém těle třásla a z očí jí pršely provazce slz, zbývalo jí ještě překvapivě mnoho sil.
„Ol… ie…“ sípala Rose, ale bylo jí to pramálo platné. Docházel jí vzduch, přestávala cítit vlastní tělo.
Olivie se smála. Rose se v ten okamžik nedokázala soustředit na nic jiného než na její skřípavý smích a přeskakující oktávy hlasu.
Zase. Už zase to dělá.
Natáhla ruku a zoufale zašátrala kdesi ve tmě – dál a dál ve slizké prázdnotě, dokud špičkou prstu nezavadila o cosi tvrdého.
Já ti ten úsměv smažu z ksichtu.
Stiskla kámen v dlani a švihla. Ozvalo se nechutné křupnutí a stisk kolem jejího krku rázem povolil.
Rose se převalila na bok a začala se dávit. Skrz nateklý krk nedokázala natáhnout do plic dostatek zatuchlého vzduchu a rána na spánku, k níž přišla jen bůhví kde, splašeně tepala.
Nemyslela si, že je možné, aby všechno kolem zničehonic zčernalo ještě víc.
***
Já jsem ji zabila.
Zabila jsem ji.
Rose zamrkala do okolní tmy. Před očima jí poletovaly mžitky a ve spánku jí ostře tepalo, přesto jasně rozeznala bezvládné tělo ležící opodál.
Tohle jsem nechtěla. Tohle jsem nikdy nechtěla.
Jen jednou v životě být v něčem lepší než Olivie. Bylo toho opravdu tak moc?
Asi si zasloužím tady umřít.
A tak tam seděla, sama uprostřed ničeho, a jediným společníkem jí byla zima a kapky vody, které líně stékaly po stěnách, a čas od času se některá z nich rozplácla o vodní hladinu.
Nejspíš by tam zůstala bez hnutí sedět celé věky, sama uprostřed hladové jeskyně, kdyby se na hladině zničehonic nevynořily první bubliny.
„Raghu?“ zašeptala nevěřícně do ticha. „Raghu!“ vrhla se k okraji a naklonila se nad vodu.
Po chvíli skutečně zahlédla světlo baterky.
No konečně! Ale… co mu teď řeknu?
Zavrtěla hlavou. Byla to přece sebeobrana, ne? Olivie se dočista zbláznila. Nebyla to její chyba. Za nic nemohla.
Po chvíli už sama sebe viděla v suchu a teple někde ve čtyřhvězdičkovém hotelu, s tlustou pletenou dekou a s hromadou jídla na stole. Jenže pak se pod vodou objevilo další světlo.
Dvě baterky? Ale Raghu… Raghu byl přece sám. Šli džunglí celé dopoledne – jak by mohl tak rychle sehnat pomoc?
Něco jsem viděla. Něco tam bylo.
„Pane bože!“ vykřikla a odklopýtala na druhou stranu. Jeskyni zaplavily mlaskavé zvuky, jak se cosi pozvolna vynořovalo z vody.
Rose unikl vzlyk.
Odmítala takhle skončit. Odmítala –
Její vlastní baterka zůstala ležet kdesi na druhé straně. V žádném případě se tam už ale nevrátí. Jala se ohmatávat kluzké stěny a za neustálého ohlížení přes rameno obcházet jeskyni.
Musí tu být cesta. Musí existovat ještě jiná cesta ven!
Tady – díra!
Nakonec skutečně narazila na navazující tunel, akorát tak velký, aby se jím natěsno proplazila. Netušila, kam vede. Před ní se těsnaly jen další hektolitry neprodyšné tmy.
Jenže žblunkání a mlaskání znělo stále naléhavěji a naléhavěji. Rose potlačila nutkání ohnout se v pase a zvracet. Bylo to skutečně teprve včera večer, co si vyprazdňovala žaludek do papírového sáčku v letadle?
„Pffflapp!“
V ten okamžik pochopila, že už není čas na váhání. Bez ohledu na to, co čekalo před ní, se vrhla po hlavě do tunelu a začala se jím plazit po břiše jako had. Po pár minutách neviděla zhola nic, ruce měla rozedrané do krve, prsty promrzlé a nehty vylámané z lůžek.
Když se snad popáté praštila do hlavy o strop, zastavila se a snažila se popadnout dech. Všechen adrenalin z ní rázem vyprchal – teprve teď jí došlo, co udělala.
Jsem tu sama, potmě a v tunelu, co vede jen bůhví kam.
Zaposlouchala se do okolní tmy. Nic však neslyšela.
Co když se už taky zbláznila? Co když tam, zpátky v jeskyni, ve skutečnosti nic nebylo – a ona si to jen vybájila? A jak se teď do hajzlu dostane zpátky?
Téměř hystericky se rozesmála – načež propukla v usedavý pláč.
Těžko říct, jaká doba uběhla, když se konečně uklidnila. Mohly to být minuty – stejně jako léta.
Rose popotáhla nosem a neohrabaně se začala sunout nazpět. Centimetr po centimetru, kámen a po kameni. A –
„Pfffflp!“
Přímo za ní. Ať už z té vody vylezlo cokoliv – teď to bylo s ní v tunelu!
A pak to ucítila.
Ten puch. Zatuchlý, lepkavý puch.
Cosi kluzkého a ostrého se jí omotalo kolem pravého kotníku. Rose zavřískala, několikrát vykopla a snažila se plazit dál. V tak úzkém tunelu však nebylo kam utéct.
Dlouhé pařáty se jí zaryly hluboko do masa a ona znovu vyjekla a do očí se jí vedrala hotová záplava slz, když jí bytost z hlubin škubla nohou a stáhla několik metrů nazpět.
Nejspíš by se podvolila už tehdy, kdyby to nezahlédla.
Další světlo.
Tam, kdesi vepředu, tak blízko a přesto mimo její dosah, plálo jasné žluté světlo.
„Rose?“ rozlehlo se dunivě podzemím. „Rose, Olivie?“
„Raghu!“ zakřičela. „Raghu! Já jsem tady!“
„Rose?“ zavolal váhavě z dálky.
„Tady! Jsem tady!“
Skrčila zdravou nohu a vší silou kopla vzad. Něco tlumeně zapraskalo a sevření nepatrně povolilo, ale i to chvilkové zaváhání stačilo, aby se na okamžik vymanila z jeho stisku. Bojovala teď s novou vervou, jako kdyby jí někdo vlil do žil poslední zbytečky života – a ona neměla v úmyslu se jich jen tak vzdát.
Pryč.
Pryč od té stvůry. Pryč od toho smradu.
„Raghu!“ volala plačtivě. „Něco tady dole je! Něco –“
Spáry se jí s křupnutím sevřely kolem druhé nohy.
„Rose, nezastavuj! Dělej!“
Zmítala se a kopala kolem sebe jako divá.
„Já...“ – kop – „…tady…“ – kop – „…nezhebnu!“
„Rose!“
Světlo se blížilo. Teď už skoro rozeznala jeho obličej.
Ještě kousek. Už jen takový kousíček –
Její sedřenou ruku stiskla silná mužská paže a doslova ji vytáhla ven z tunelu. Svalila se na něj a oba dva se udýchaně skáceli na zem. Matně si ještě uvědomovala, že obří pařát zbarvený do karmínova naprázdno prosekl vzduch, než se příšera se zaskučením stáhla zpátky do tunelu.
„Raghu,“ vrazila svůj uslzený obličej do jeho hrudi.
„Šššš,“ konejšil ji a hladil po vlasech. „Už je dobře. Už bude jenom dobře…“
Raghu mluvil tak monotónně a hypnoticky. Jeho hlas ji uklidňoval a byl stále slabší a slabší, až utichl docela…
***
Otevřela oči do nové noční můry. Ve spánku jí tepalo, zatímco zírala do stropu. Kus od ní leželo nehybné tělo.
Vhrkly jí slzy do očí, když si uvědomila, co to znamená.
„Ne…“
Takhle to přece být nemůže.
Pevně zavřela oči a hryzla se do tváře, aby znovu nevykřikla. Ústa jí zaplavila měděná pachuť krve. Ztratila jí však už příliš mnoho na to, aby ji to nějak znepokojilo.
Žádný únikový tunel, žádný Raghu.
Nikdy tu podělanou jeskyni neopustila.
Rose Carswellová moc dobře věděla, že vyhraje ten nejsilnější.
Až teprve teď však pochopila, že ne každá hra má vítěze.
Jako v odpověď na nevyřčenou otázku kdesi v dáli zamrkal pár žlutých očí.
